BREDOVSKÝ DVŮR - To je přece nesmysl, říkal si ještě před pár lety tradiční konzument plzeňského piva, když se dozvěděl o restauraci Bredovský dvůr. Nějaká pár týdnů existující „rychlokvaška“ přece nemůže soupeřit s podniky tak hvězdnými jako jsou Hroch, Pinkasovi, Glaubicovi. Nenechte se vysmát! Tak většinou zněly hlasy skalních příznivců výše jmenovaných bašt plzeňské pivní kultury. To ale jen do doby, než se sami o úrovni této pivnice nové generace sami přesvědčili.
Již první pohled po vstupu do lokálu pražského Bredovského dvora dává tušit, že pivnice není ten správný pojem. Cihlová klenba, pod jejímž vrcholem se, coby zvláštní zdobný prvek, kupí zlověstná černá mračna. Skrze nemnoho otvorů v „mracích“ proniká sporé světlo a společně s originálními, motýlím larvám podobnými tělesy osvětluje restauraci přízračným svitem. Rozsáhlá, do tvaru písmene L situovaná prostora nebudí na první pohled zdání hospody, kam by se jeden rád vracel. Ale je to skutečně jen zdání. Dřevěné desky stolů, sympatické lavice při stěnách a ono zvláštní osvětlení po chvíli pocit zprvu těžko vnímatelné, trochu neobvyklé útulnosti a pohody skutečně vyvolá.
Každý si koutek najde
Bredovský dvůr je jakousi symbiózou tří podniků v jednom. Přední část s velkou plazmovou obrazovkou je určena vyznavačům sportovních přenosů. Je jich hodně, kteří si sem najdou cestu při významném utkání, lhostejno, zda hokejovém či fotbalovém. Tradiční hospodský ruch zde bývá umocněn rykem fanoušků, oslavnými přípitky po vítězstvích, tryznami, když se prohraje. Ale vždy je u toho spousta dobrého piva.
Ve spojovací chodbě mezi dvěma prostorami je situován klasický bar, kde kupodivu „nejdou“ ani tak panáky či míchané nápoje, ale opět nejčastěji půllitry ležáku. Zcela vzadu pak dominuje prostoru otevřená kuchyně. Tahle část restaurace je – když pomineme zahrádku ve vnitrobloku – jeho klidnější oázou. Sem se uchylují ti, kdož touží pozorovat práci kuchařů a poté si v relativním klidu zkonzumovat její výsledky. Tedy pokud je zde volno, což nebývá často. Obědy, ostatně i večeře, jsou tu populárním a hojně navštěvovaným programem. Celá řada hotovek přes poledne a bohatá nabídka jídel všeho druhu, od ryb přes těstoviny až k řádným steakům. Je to logické a nutné. Samotné pivo a syrečky, byť sebelepší, už dnešní garnituru hostí neosloví.
Sám charakter podniku a jeho zaměření částečně znemožňuje navození té tetelivé atmosféry, jakou leckdy až marnotratně plýtvají pivnice s velkou historií. Zde se čeká více, a podnik ono „více“ nabízí měrou vrchovatou.
Pivo jako od maminky
Srdcem hospody a cílem pivaznalých hostí, kde se oblak dobrého naložení vznáší a úcta k čepu piva vyznává, je však Podkova. Půlkulatý bar v centru sportovní části lokálu, stále obklopený těmi, kterým zdejší kuchyně neříká tolik jako zdejší pivo. Denně se tu odehrává tisíckrát reprízovaný rituál, magicky sem přitahující desítky a desítky žíznivých. Je fascinující pozorovat výčepního, když se před natočením zdejší vyhlášené hladinky polaská se sklenicí, pečlivě ji vypláchne, nechá dobře odkapat. Potom se zdánlivě samozřejmou elegancí pustí divý bělostný proud do půllitru, jedním tahem jej naplní a nechá zplna odeznít efekt, kdy se z bílé pěny rozvine šroubovitá lavina. Ta vystoupí vzhůru a jako žena, houpající se v bocích, pokryje nyní již mámivě zlatý obsah bílou, pevnou homogenní pěnou. Mimořádnou odměnou je „podpis“, zvláštní značka, kterou výčepní vykrouží na povrchu pěny. Teprve potom, když ještě znalecky prohlédne a schválí odvedené dílo, přisune orosený půlčík, většinou štamgastův vlastní a personálem jako oko v hlavě střežený, jeho adresátovi. Takto vymazlený Urquell nemůže nechutnat, řekněte sami!
Jako vždy mám s sebou svého notně již opotřebeného průvodce Kam na pivo? a samozřejmě si v něm i tentokrát porovnám, jak moc se mé dojmy shodují či neshodují s hlasem pěti set těch, kdo na Bredovský dvůr vsadili.
Kvalita piva – známka 4,8, lépe řečeno 4,79 bodu, znamená třetí místo. U tří prvních míst totiž rozhodovaly setiny bodu. Pokud bych někde – coby rozhodčí – sahal po známce 5, bylo by to zde. Kvalita piva, krom umu výčepních daná pouze třímetrovým vedením od tanku k pípě, hlavně však její vyrovnanost v nejvyšší jakosti mi, řekl bych, dává za pravdu.
Služby – známka 3,4 – nečekaně nízké hodnocení. Nechce se věřit, že by pěti stovkám hostů zdejší personál až tolik nesedl. Pravda, v poledních i večerních „krmných dostizích“ není mnoho času na kdovíjak vysoký bonton. V rámci úrovně restaurace však obsluhující v mých očích splňují žádoucí požadavky. Ve volnějších chvílích potom mají pro hosta i pár slov, informaci či vysvětlení. Vždy však alespoň kapku šarmu, lehký, i když únavou zrůzněný úsměv i slušnou dávku profesionality.
Prostředí – známka 4,5, s ní se dá souhlasit. Bredovský dvůr je reprezentantem nové generace pivnic, jež jsou spíše restauracemi se širšími a kvalitnějšími službami. Ovšem při vysokém standardu podávaného piva. Podnik se nemusí každému líbit, pro někoho bude až příliš moderní, pro jiného trochu hlučný. Také oslovuje – a zdá se, že úspěšně – nastupující generaci konzumentů plzeňského piva. A především pro ni je plně akceptovatelný.
Kuchyně – známka 4,7. Díky této hodnotě si Bredovský dvůr vysloužil vítězství kategorie „kuchyně“. Je to spravedlivé, široký sortiment je oslovující, jídla připravená s invencí a péčí, chuťově věrná, kvalitou více než uspokojivá. Nic nenamítám, jen se vracím na začátek. V úrovni provedení bych preferoval pivo. Známkou za kuchyni bych nehýbal, odráží stav, jaký v hospodě panuje.
Vyžití – známka 2,8. A znovu problém. Proboha, hosté zde mají skvělé pivo a báječnou krmi. Navíc sport, který mít mohou a nemusí, působivé „kino“ v otevřené kuchyni, zahrádku. Dále potom jedinečný spektákl, který předvádějí oba zdejší výčepáci. Známka za vyžití restaurantu podle mého notně ukřivdila.
Bredovský dvůr, jak již bylo řečeno, představuje moderní pojetí pivní hospody – se vší úctou k tomu slovu. S dokonalou klimatizací, působivým prostředím, pro mnohé možná příliš odvážným, a slušným servisem patří mezi špičku tohoto segmentu restaurací. Její hodnocení mi přijde hodně nevyrovnané. Nebudu se k němu vracet, ale zdá se mi, jakoby většina respondentů pocházela z řad pravidelných „obědářů“. Ti si zhusta ke svému jídlu dopřejí malé pivo ze „šťopky“, aniž by je valně vychutnávali. Nepodsouvám jim to, hovořím o svém dojmu. Může jim vadit hudba, dnes nezbytný doprovod hospodského dění. Nemusí se ztotožnit s bábelem hlasů a řečí, vycházejících z hloučku na Podkově. Bredovský dvůr však, ať už jsou výsledky ankety jakékoliv, se v krátké době své existence pevně usadil ve špičce pražské – a vlastně celorepublikové – obce plzeňských pivnic. A podle všech signálů v ní hodlá zůstat natrvalo.
