Republikánský senátor Rand Paul má mezi politiky výhodu – myslí sám za sebe. Jeho nevýhodou je, že co si myslí, často i říká
Americký Senát nebývá každý den dějištěm dramat hodných filmového zpracování, ale šestý březen roku 2013 takovým dnem byl. Oficiálně bylo na programu schválení nového šéfa CIA, což je proces, jejž senátoři obvykle moc nekomplikují. Tentokrát to bylo jinak. Prezident Barack Obama do funkce nominoval jistého Johna O. Brennana, odborníka na boj s terorismem; bitva, která se v Senátu při schvalování strhla.
Brennan se stal náhodným rukojmím v bitvě docela jiné. Šlo o to, že jeden ze senátorů chtěl do detailu znát podmínky, za nichž Obamova administrativa využívá bezpilotní letadla k boji proti teroristům. Řekl si, že bude Brennanovo jmenování zdržovat, dokud nedostane odpovědi, jak je něco takového možné.
Tím osamělým mužem byl Rand Paul, tehdy padesátiletý senátor z Kentucky (civilním povoláním oční lékař, jenž dodnes ve volném čase zadarmo operuje v oftalmologickém ústavu, jejž sám založil). Jeho osamocenost v kauze pravomocí při používání bezpilotních letounů byla pochopitelná: demokraté nechtěli dusit svého prezidenta a republikáni nechtěli zpochybňovat bezpilotní letouny, na jejichž použití se s administrativou shodnou. Paul navzdory tomu řečnil bez přestávky třináct hodin – a nakonec dosáhl svého.
Mladíček revoltuje V Senátu, kde se hodně hraje na princip seniority, to bylo jako malá revoluce. Paul měl v tu chvíli coby senátor odslouženo dva roky a dva měsíce; jeho de facto nadřízení, kteří s jeho postupem ostře nesouhlasili, John McCain a Lindsey Graham, už na Capitol Hillu seděli sedmadvacátým, respektive devatenáctým rokem. Paul si dovolil jít proti jejich vůli způsobem neslýchaně troufalým.
Získal si tak hodně uznání u toho zlomku Američanů, kteří sledují, co se ve Washingtonu děje – ale zároveň si nadělal spoustu nepřátel, rovnou měrou mezi demokraty i republikány.
Pro Paula je takový spor s vlastní partají denním chlebem. Několik příkladů za všechny: Paul podpořil prezidenta Obamu při uvolňování kubánského embarga; chce ukončit program Agentury pro národní bezpečnost (jakési silové superministerstvo), jehož součástí je hromadný sběr dat o telefonování běžných Američanů; zasazoval se, aby Washington vedl přímý dialog s Íránem o jaderném programu Teheránu; a mluvil proti případným leteckým útokům na pozice Islámského státu v Iráku (ačkoli později názor změnil). Tvrdí také třeba, že kriminalizace lehkých drog je nesmysl a že nastavení justičního systému škodí černochům.
Výše uvedené Paula tlačí do pozice nalevo od konzervativního (a finančně mocného) stranického establishmentu. Působí to však i obráceně, jako když se staví proti zákonům zakazujícím rasovou diskriminaci. „Rasismus je špatný, ale není věcí zákonů nařizovat restauratérům, koho mají obsloužit a koho ne,“ citoval jej server Politico. V očích mnoha Američanů mu takový výrok nasazuje rovnou bílou kápi Ku-klux-klanu.
Prezidentský kandidát To všechno z něho dělá velmi nespolehlivého republikána; podle stranické linie v Senátu dosud hlasoval pouze v 68 procentech případů, což je hodně nízké číslo. Dokud by však Paul byl pouze samorostlým senátorem z Kentucky, mnoho by se nedělo. Když se však takový chlapík uchází o nominaci své strany na prezidentskou kandidaturu, je to něco jiného. A v druhé půli dubna Paul oficiálně potvrdil, že se primárek zúčastní.
Ačkoli však – nebo protože – je Paul myšlenkově zajímavější než většina konkurentů, není volebním favoritem. Ani to ale pro něho nebude docela nové. V minulosti pracoval v týmu svého otce, senátora Rona Paula, hned na třech neúspěšných prezidentských volebních kampaních. Po otci převzal i libertariánský duch, nedůvěru k federálním institucím obecně a obzvlášť k Fedu, centrální bance. Jestliže však jeho otec dal vzniknout hnutí Tea Party, jež později „uhnulo“ o poznání doprava, je Rand politickému mainstreamu přece jen blíže. (Často vysvětluje, že jeho křestní jméno nemá co do činění se spisovatelkou Ayn Randovou; je to jen zkrácená verze jména Randal.) Jeho předvolební pozice je pikantní ještě jedním způsobem: mezi všemi republikánskými uchazeči si v průzkumech veřejného mínění drží nejmenší odstup od předpokládané kandidátky Demokratické strany Hillary Clintonové. V primárkách proto bude hodně záležet na tom, jestli Paul dokáže přesvědčit šedé partajní eminence, že právě on má větší šanci uspět proti Clintonové než Jeb Bush, Marco Rubio či Scott Walker (viz box).
On sám na tom pilně pracuje. Na konci dubna absolvoval cestu do Las Vegas, aby se tam setkal s konzervativním miliardářem Sheldonem Adelsonem, bossem tamních kasin, velkým příznivcem izraelské pravice a zároveň největším sponzorem republikánů. Obsah jejich debaty není veřejnosti znám, na rozdíl od skutečnosti, že po návratu do Washingtonu Paul mluvil ve prospěch čerstvě znovuzvoleného izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Volby nejsou legrace. l
Paul řečnil bez přestávky třináct hodin – a nakonec dosáhl svého. Kdo jde proti Hillary
Jeb Bush (62) Syn 41. a mladší bratr 43. prezidenta Spojených států sloužil v letech 1999 až 2007 jako guvernér na Floridě, kde je dodnes oblíbený. Jaké má šance? Finanční konexe a zkušenost z něho dělají favorita primárek. Jaký by byl prezident? I jeho odpůrci se shodnou, že lepší než jeho bratr.
Ben Carson (63) Dnes již vysloužilý neurochirurg se proslavil v roce 1987, když velel týmů lékařů, jenž od sebe úspěšně oddělil hlavami srostlá dvojčata. V prvním kole financování kampaně získal překvapivě nejvíce peněz. Jaké má šance? Nikdy se v politice neangažoval. Je možné, že o jeho kandidaturu stál republikánský establishment, aby jeho tmavou pletí vytvořil zdání různorodosti. Jaký by byl prezident? Jeho politické panenství nedává možnost to odhadnout.
Ted Cruz (44) Senátor, bývalý ministr spravedlnosti Texasu a miláček silně konzervativního hnutí Tea Party. Pro ilustraci: ostatní republikány, proslulé nekonstruktivní tvrdohlavostí, považuje za příliš měkké. Jaké má šance? Byl prvním, kdo účast v primárkách oznámil. To je také jediné prvenství, jehož se v těchto volbách dočká. Jaký by byl prezident? Soudě podle dosavadní kariéry by vedle něho hunský vůdce Attila Bič Boží působil jako levičák.
Carly Fiorinová (60) Dosud jediným politickým počinem někdejší neúspěšné šéfky firmy Hewlett-Packard je prohra v senátních volbách v Kalifornii v roce 2010. O její kandidaturu republikáni stáli, aby měli v primárkách ženu. Jaké má šance? Stručně řečeno, dohromady žádné. Jaká by byla prezidentka? Pokud by USA chtěly prodělečně fúzovat s Mexikem, byla by Fiorinová ženou na svém místě.
Chris Christie (52) Guvernér New Jersey byl považován za jednoho z favoritů primárek, než jej v roce 2013 doběhl neskutečně malicherný skandál. Aby znepříjemnil život odbojnému starostovi z městečka Fort Lee, jež leží u ústí frekventovaného mostu spojujícího newyorský Manhattan s New Jersey, nechal pro nic za nic zastavit provoz v jednom z tamních dálničních pruhů. Způsobil tak strašlivou zácpu, ale provalilo se to a Christie se pekelně znemožnil. Účast již oficiálně potvrdil, ale… Jaké má šance? Dálnice ne dálnice - sorry, Američané nechtějí takhle tlustého prezidenta. Jaký by byl prezident? V guvernérském křesle se mu daří, ví, jak s kým jednat, a je ochoten ke kompromisům. (To ale byl George W. Bush také.)
Marco Rubio (43) Kultivovaný floridský senátor je jednou z hlavních postav hnutí Tea Party, ale loni nahnal svým kolegům strach, když navrhl, aby ilegální imigranti dostávali povolení k pobytu a nakonec občanství. Chce, aby USA hrály dominantnější roli v zahraniční politice. Jaké má šance? Je vnímán jako jeden ze seriózních Bushových konkurentů, ale jeho čas patrně ještě přijde; v souboji proti Hillary by trpěl relativní nezkušeností. Jaký by byl prezident? V Bílém domě kubánské doutníky a všude po světě hodně amerických vojáků.
Scott Walker (47) Guvernér státu Wisconsin získal hodně pozornosti v roce 2011 svým nekompromisním postojem k tamním odborům státních zaměstnanců. Ve sporu s nimi uspěl, stejně jako v následném hlasování, jež jej mělo z funkce odvolat. Krátce poté dosáhl znovuzvolení a republikáni se těší, že díky němu napřesrok získají tradičně prodemokratický stát. Jaké má šance? Mluví se o něm jako o letošní republikánské dvojce za Bushem. Jaký by byl prezident? Střízlivý konzervativní politik by měl svým stylem vlády připomínat spíš Bushe staršího než mladšího.
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz
