Šíření pravdy odměňují v ČD místem na perónu
Suspendováním přednosty stanice Jablonec nad Nisou Jindřicha Berounského si generální ředitel Českých drah (ČD) Dalibor Zelený utrhl ostudu. Když Berounský v televizi veřejně popsal, jak zdražení jízdného vyhání lidi z vlaků, tvářili se v ČD, jako by podkopal samy základy naší železnice. Po několika dnech musel Zelený přiznat, že propaganda ČD, opojená načas zvýšenými tržbami, se snažila úbytek cestujících skrýt a že odvolaný Berounský má vlastně pravdu. Ale dál za ní pyká.
Místo pomníku.
Zkušený železniční manažer Jaroslav Vrána, který prošel nejvýznamnějšími drážními posty coby ředitel generální inspekce či ředitel drážního úřadu, muž, jenž v Peltrámových časech býval prvním náměstkem ministra dopravy a předsedou správní rady Českých drah a který na druhé straně dokáže řídit soukromou firmu, tvrdí: „Zelený neví, která bije. Posadil se do čela impéria a vládne a vládne. Nikdy nepodnikal, nemá ani tušení o tom, jak dravá je konkurence a jaké přednosti dráha promrhává. Nic z toho by mladému Berounskému neuniklo. To by byl jinačí generální ředitel! Pod jeho vedením by byla dráha podstatně dál!“ Svým hysterickým rozhodnutím si tak Zelený přivodil srovnání, které by Vránu, jenž oba železničáře jako své někdejší podřízené důvěrně zná, předtím ani nenapadlo vyslovit. V situaci, kdy Berounský opět vyfasoval červenou čepici a znovu se stal řadovým výpravčím, takové srovnání působí obzvlášť nenáležitě. Jenže Vrána se na dráze vyzná a ví, kdo je kdo. „Pomník by mu měli postavit,“ skládá hold o generaci mladšímu Berounskému. „Vždyť pro ČD na Jablonecku zachránil tu nejatraktivnější trať z Tanvaldu do Harrachova. A když jsme spolu s obcemi spustili Jizerskou dráhu, lidi se do vlaků jen hrnuli,“ vzpomíná Vrána. A dodává: „Místo pomníku ho Zelený vyhodil. Ale neměl odvahu mu to předat sám. Když jsem viděl, že tomuhle nadějnému odborníku předává vyhazov bývalý milicionář Jan Grebík, kterého si Zelený usadil na pardubické ředitelství, udělalo se mi zle. S Daliborem Zeleným jsem dlouhá léta udržoval přátelské vztahy. Zaměstnal jsem ho v úřadu, přestože byl po odvolání z postu náměstka u ČD nežádoucí osobou. Ale tímto aktem pro mne navždy skončil. Je to člověk s morální vadou: nahoru tlačí, dolů šlape.“ A až příliš často se na Berounského i Vránův vkus obklopuje lidmi s působivými přezdívkami z Cibulkových seznamů.
Od čepice k praporku.
Po červené čepici ovšem Berounský toužil celé dětství. S příchodem dospělosti kvůli ní přerušil studia na Vysoké škole dopravní v Žilině. Tehdejší drážní šéf ho vystrašil, že příležitost stát se výpravčím by později už nemusela přijít. A tak volil raději železničářskou praxi než školu. Později zkoušel studovat dálkově, ale svod levných režijních jízdenek byl silnější než studijní odříkání. Už byl nejspíš všude, kam vedou koleje. V poslední době vyhledává především činné vulkány. Napotřetí to chce zkusit i s dálkovým studiem. Jeho nedovzdělanost ovšem pro Vránu není problémem: „Dohlédne dál než většina železničářů,“ říká o něm.
Pád z kariérního žebříčku Berounského nerozházel, ale posílil. „S koncem směny vypnu a mám mnohem víc času. Znovu jsem začal běhat a den ode dne se lepším,“ pochvaluje si. Ani poloviční plat ho nevykolejil: „Jako přednosta jsem byl v kanceláři pořád. Když jsem to rozpočítal na hodiny, byl jsem placen hůř než uklízečka. Takže těch dvanáct tisíc, s přípatky asi patnáct tisíc za nedělní a noční služby mi stačí.“
S kritikou poměrů v ČD však ani po špatné zkušenosti přestat nemíní. Generálnímu řediteli odeslal otevřený dopis, v němž na přesných číslech z Jablonecka ukazuje, že trendy, které uvádějí ČD, neplatí. Českým drahám ubylo v této oblasti tolik cestujících, že ani zvýšené jízdné (v některých případech až o 60 procent) tržby nejenže nezvedlo, ale o 3,5 procenta proti loňskému průměru klesly. Vnucuje se otázka: je tu situace výjimečně odlišná od zbytku republiky, nebo výsledná čísla za celé ČD kdosi přikrášluje? Na stejnou notu udeřili už i Duškovi odboráři, kteří tvrdí, že jinému způsobu dopravy dala přednost celá třetina cestujících. Skutečný stav by měla zjistit generální inspekce ČD, ale vyžádala si na to delší čas. Ve všech stanicích to zřejmě nemají spočítáno jako Berounský.
V dopise Berounský děkuje Zelenému, že ho alespoň nechá dělat profesi výpravčího, kterou měl nade všecko rád. Kolegové však mají strach, aby ho Zelený časem nenutil vyměnit červenou čepici výpravčího za praporek posunovače.
Krizové počítání.
Marketingová úvaha vedení ČD, že je třeba stůj co stůj zvednout tržby, je podle Berounského postavená na hlavu. I kdyby zdražení nakonec splnilo svůj účel a vyneslo pár milionů navíc, v hospodaření ČD, které je dotováno miliardami ze státní pokladny, se to ani nepozná. Rozdíly mezi hodnotou dotací a zvýšením tržby se počítají v několika řádech. Pozná se však úbytek každého cestujícího. Mají-li dotace mít smysl a ne zapadat do černé díry Českých drah jako dosud, musejí být vztaženy k počtu cestujících. A zdražení tento klíčový parametr ohrožuje. Berounský to dokumentuje prodanými jízdenkami. Kromě jediného případu ve všech drážních pokladnách na Jablonecku zaznamenali pokles. Ve dvou zdejších zastávkách si v březnu koupila jízdenku méně než polovina lidí proti loňsku. Na Jablonecku se v březnu vydalo na cestu vlakem o 30 procent cestujících méně než loni. Ti lidé zřejmě jezdit nepřestali, ale zvolili jiný dopravní prostředek, protože železnice se jim přestala vyplácet. To může mít pro České dráhy nedozírné důsledky. Berounský upozorňuje, že právě letos má přejít rozhodování o dotacích na kraje. A zastupitelé budou setsakramentsky vážit, zda dávat podporu železnici, když lidé mezitím začali jezdit autobusem.
Karta do ráje.
Reformátorům železnice nejvíc naletěli ti, kteří začátkem roku kvůli cestám do práce investovali do takzvaných zákaznických karet. Poté, co tyto lidi dráha zkasírovala, nečekaně jim 27. ledna zdražila i jejich jízdné. Kam Berounského oko z jeho jablonecké železniční stanice dohlédne, tam je dráha v nevýhodě. Za kousek cesty z Tanvaldu do Desné zaplatí občan s kartou osmkorun. Autobus po souběžné trase však stojí jen pět. Kdo by za takové situace jezdil vlakem do práce? S ještě horším nepoměrem musí počítat nahodilý cestující bez karty – za vlak na zmíněném úseku zaplatí dvojnásobek autobusového jízdného. Na delších úsecích už nepoměr ceny mezi vlakem a autobusem není tak křiklavý. Kam „zvýhodněný“ držitel železniční karty zaplatí 16 Kč, tam to cestující autobusem pořídí jen za 15. Mnohem hůř je na tom ten, kdo vlakem pravidelně nejezdí a kartu nemá – za stejný úsek zaplatí 22 Kč. Drahým obyčejným jízdným se management ČD neznepokojuje, protože mu kdosi pověsil na nos, že ho využívá jen osm procent cestujících. Jenže Berounský spočítal na Jablonecku 26 procent. A ještě je třeba se zamyslet nad vysokým počtem (29 procent) zvýhodněných zpátečních jízdenek. Když se jejich uživatel rozhodne jet dál a zdržet se tam, ocitne se mezi plátci obyčejného jízdného. Ani jezdit vlakem do práce se už nevyplácí. A tak vlaku dávají lidé přednost jen na železničních přejezdech. Leckomu přijde na mysl, proč ty prázdné vlaky na přejezdech zdržují fungující autobusovou dopravu?
Pomník generálovi.
V jediném nádraží na Jablonecku prodej jízdenek o 18 procent stoupl - v Kořenově. Je to klíčová stanice zdejší zubačky, která začala přitahovat turisty. Nebýt předchozí Berounského revolty proti managementu tehdejšího ředitele Sosny, který pro tuto trať v roce 1997 vynalezl takzvaný nulový jízdní řád, jakousi existenci beze smyslu, zubačka by už nebyla. Dřívější Berounského revolty Zelený podporoval, ač byl sám zaměstnancem Českých drah. Petice za zubačku vyústily dokonce v krátkou, ale úspěšnou éru Jizerské dráhy, na niž se tu vzpomíná. Aby se nezapomnělo ani na generálního ředitele, kterému otevřený kritický postoj najednou smrdí, dal Berounský jako poslední příkaz vymalovat nádražní hajzlíky nazeleno.
