Ani v jednom případě nejde o úkol pro armádu, přesto však na letišti pomáhá s vykládáním draze nakoupených ochranných prostředků z Číny, pomáhá policistům hlídat hranici, pečuje o klienty domovů důchodců či vyjíždí se sanitkou pro odběry k těm, kdo mají podezření na čínskou chřipku.
Byť v Česku platí nouzový stav a snaží se pomáhat kdekdo, nasazení profesionální armády je více než diskutabilní. Zatím nikdo obstojně nevysvětlil, proč musí draze vycvičení vojenští specialisté v pečovatelských domech pomáhat s úklidem a zásobováním nebo odvážet odpadky. Tyhle pomocné práce by určitě stejně dobře zvládli dobrovolníci nebo členové aktivních záloh.
Situace tak velmi začíná připomínat rok 2014, kdy vybuchl muniční sklad ve Vrběticích, a příslušníci armády pak museli patnáct měsíců střežit jeho okolí a neustále hlídkovat v lesích a polích. Vojsko od začátku úkol kritizovalo, podle tehdejšího náčelníka generálního štábu Petra Pavla armáda suplovala práci policie a její nasazení nedávalo smysl.
Profesionální vojáci jsou tu zkrátka vždycky, když přijde nečekaná krize. Vláda se neptá, ta nařizuje, ministerstvo obrany každý požadavek bez odmlouvání a rychle splní. A protože se ozbrojené síly dlouhodobě těší velké oblibě, jejich nasazení na českém území v důsledku posiluje i důvěru ve vládu.
Tenhle „deal“ by dával smysl v okamžiku, kdy by fungoval oboustranně. Tedy kdyby po splnění úkolů, pro něž vojsko není vůbec stavěno, politici vyšli generálnímu štábu vstříc. Třeba tím, že odkývnou a podpoří co nejrychlejší modernizaci. Jenže takové poděkování se nenosí a z armády je opět jen hadrový panák na hraní.
Nejlépe to dokládá průběh zakázky na 210 pásových bojových vozidel pěchoty za 53 miliard. Přestože jde o životně důležitou zakázku, na níž bez diskuze visí základní schopnosti českého vojska, premiér Andrej Babiš má kontrakt na předních místech v seznamu investic, které je třeba zrušit a slíbené peníze roztopit v postižené ekonomice. Uvažování je jednoduché: když vojáci bez moderních obrněnců vydrželi doteď, zvládnou to bez nich i dál.
Tohle plivnutí do tváře patří k submisivní roli, do níž je armáda tlačena kontinuálně od roku 2014, kdy se moci nad resortem obrany ujalo hnutí ANO. Potřeby vojska jdou v zásadních chvílích bokem, jeho bytí a nebytí závisí čistě na vůli a omezeném uvažování politiků. Zato posloužit kdykoliv a kdekoliv musí být vojáci připraveni kdykoliv.
Však co, téměř půlstoletí staré terénní uazy jezdí, technologie studené války stále fungují, a když jsou muzejní bojová vozidla BVP-2 pořád dobrá Afričanům, proč by na nich nemohla i dál stát česká armáda? Ostatně oživování zakonzervovaných tanků T-72 ze skladů je velice výmluvným popisem současného stavu našeho vojska.
Armáda ČR je holka pro všechno, která tu vždycky bude připravena splnit jakékoliv přání politiků. Mezi prioritami budou ale její potřeby vždy mezi posledními. V jejím rozpočtu je přitom tak jednoduché škrtat, když na jakékoliv zásahy reaguje pouze mlčením. V téhle nevyvážené partii to jinak nebude.