Česká polovičatost

Příklady, jak řídit státní firmy bez politického vlivu, ve světě jsou. Stačí se jen podívat

Samotná myšlenka Rekonstrukce státu, tedy vytvoření nátlakové akce, která vybízí politiky, aby se přihlásili k programovým cílům iniciativy, a následně sleduje, jak je naplňují, je normální a chvalitebný projev občanského aktivismu.

Zpochybňovat jeho legitimitu tím, že se protagonisté měli zapojit do politiky přímo, je samozřejmě nesmysl. V demokratickém světě máte nespočet veřejně činných aktivistů, kteří se angažují v politických tématech, a přitom nikdy do politiky nepůjdou.

Zpochybňovat metodu také nejde. Monitorování posunu mezi slibem politika daným v kampani a jeho následným naplňováním po volbách je přímo klasická metoda všech aktivistů. Vlastní instrumentárium používaných technik je také celosvětově rozšířené: od zveřejňování toho, jak kdo v dané věci hlasoval, jaké pozměňovací návrhy, rozmělňující obsah, podával až po jmenovitou negativní publicitu, jíž se dostává jednotlivcům i stranám a hnutím v případě nedodržení slibů. K čemu by aktivisté byli, kdyby tohle nedělali?

Tvrdit, že se jedná o nepřípustný nátlak na politický proces a politiky jako jeho nositele, je úplně mimo mísu.

Rekonstrukce státu zvolila průřezové téma, jež evidentně rezonovalo v české společnosti již řadu let a skutečně představovalo její největší bolest: „zahnití“ českého státu, jeho mocenských složek a politiky v korupci a nedostatečné transparenci. Výběr devíti konkrétních legislativních cílů, jež si Rekonstrukce státu vymezila, tj. od změny financování politických stran přes zveřejňování smluv až po profesionalizaci státní správy, možná nepostihuje celé spektrum problémů, ale jakýkoli alespoň trochu nezaujatý pozorovatel nemůže dospět k závěru, že míří mimo terč. Nejpodstatnější možnou výhradou je konkrétní právní úprava jednotlivých ustanovení zákona, která by měla přispět k naplnění deklarovaného cíle, ale zároveň neměla pokud možno žádné vedlejší nechtěné a nežádoucí účinky.

Dokonce i v případě „nejkrásnějšího zákona“, tedy o registru smluv, byl vždy mimořádně ožehavý problém v podobě zveřejňování smluv obchodní povahy v případě státních podniků nebo společností s majoritní účastí státu, které operují na konkurenčních trzích. Pokud si veřejnost přeje být detailněji o činnosti státních firem informována, pak s výčtem a slovním zdůvodněním jednotlivých citlivých typů smluv a transakcí ve výroční zprávě nebo příloze k účetní závěrce. Tenhle problém se plynule přesouvá do jiné Rekonstrukcí státu požadované normy, jež řeší nominace do orgánů státních firem.

Pozornost se ze známých, ale zástupných důvodů soustředila nikoli na nominaci lidí, kteří mají na starost obchodní vedení firem, ale na ty, co je mají dozorovat („trafikanti“).

Tady Rekonstrukce požaduje, aby politici neměli víc než „třetinku“. Je to kompromis generující špatnou rovnováhu na nízké úrovni. Jsou země, které mají zakotveno v legislativě, že zakladatel výslovně nesmí rozhodovat o obchodních otázkách holdingu, jenž státní firmy spravuje a jehož ředitelé jsou majoritně lidé z byznysu, včetně mezinárodně respektovaných zahraničních jmen.

Vzor se jmenuje Temasek, země Singapur, a zakladatelským ministerstvem Temaseku jsou finance. Současný tamní ministr financí do této státní firmy nijak „nehrabe“, natož aby toužil rozhodovat o tom, kdo bude jakou firmu z portfolia řídit. Přitom ten stát byl víc než padesát let řízen jako byznys, ale mnohem gramotněji. Nedivte se, že jsou a budou bohatší.

Rekonstrukce státu za to pochopitelně nemůže, ale i ti mladí lidé jsou realisté. Nakonec dostaneme jenom to, co si zasloužíme, a bude to daleko od optima. Polovičatost, to je styl Čechů.

O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz