Reakce na názor kritizující hospodaření a služby státního podniku"Co dál s neefektivní Českou poštou?", ptá se Lukáš Jelínek v Profitu č. 42. Článek je hrubým odsudkem fungování státního podniku Česká pošta. Odsudkem podepřeným fundovaně se tvářícími argumenty a odborným pohledem, žel, s přívlastkem "rádoby".
Reakce na názor kritizující hospodaření a služby státního podniku
„Co dál s neefektivní Českou poštou?“, ptá se Lukáš Jelínek v Profitu č. 42. Článek je hrubým odsudkem fungování státního podniku Česká pošta. Odsudkem podepřeným fundovaně se tvářícími argumenty a odborným pohledem, žel, s přívlastkem „rádoby“.
Co je to tedy za podnik, označovaný panem Jelínkem jako moloch a monopol, poskytující špatné služby? Česká pošta (ČP) byla zřízena 1. 1. 1993 jako státní podnik. Její povinností je poskytovat služby univerzálně na celém území státu (tzv. univerzální služba) a na principu rovného přístupu ke službám, tedy za stejnou cenu. V této souvislosti má ČP omezené možnosti z hlediska úspor. Málo známý je další úkol - podnik, byť „státní“, má povinnost se samofinancovat. Rozdělením telekomunikací a pošty skončilo dosavadní křížové financování pošty ziskovými telekomunikačními službami. Jinak řečeno - co si ČP nevydělá, to nemá. Do státního rozpočtu odvádí všechny příslušné odvody jako každý jiný podnikatelský subjekt. Za uplynulých devět let to bylo bezmála 20 miliard korun. V této souvislosti je třeba konstatovat ještě několik údajů, a to:
* do ČP nebyl vložen žádný zahraniční kapitál
* za svoji téměř desetiletou činnost nebyla ČP ve ztrátě
* veškerý zisk je zpětně vracen zejména na pořizování investičního majetku
* Česká pošta nefigurovala ani v jedné z řady se vyskytnuvších finančních, korupčních, či jiných afér.
Tvrzení „to nejsou služby, ale šlendrián“ je opřeno o emoce. Existují veličiny měřené a vyhodnocované nezávislým subjektem i další nezpochybnitelné údaje, které vypovídají o zlepšující se kvalitě. Nepřehlédnutelné pro veřejnost je zvýšení kvality služeb přímo na poštách, počínaje komfortnějším a příjemnějším prostředím po univerzální služby přepážek, kdy jedna přepážka poskytne klientovi jak služby listovní, tak peněžní. Nelze však popírat existenci nedostatků. Pokud ČP zaměstnává řádově desetitisíce lidí, pak se najdou jedinci, kteří nejsou schopni pochopit, že zákazník je jejich pán, že na jeho spokojenosti závisí mj. i jejich mzda. Lidský faktor bude hrát roli vždy, žel, někdy i tu negativní, zejména tehdy, kdy je na něj soustředěna pozornost veřejnosti. Fronta u přepážky na poště v provozní špičce je vnímána určitě negativněji než fronta u pokladny v supermarketu. Kritika nezvládnutí koncesionářských poplatků nestojí za komentář. Snad nebude pan Jelínek ve své příští fundované analýze chtít, aby ČP odpovídala za to, že někteří lidé platící poplatky přes SIPO dluží energetickým či plynárenským podnikům, popelářům nebo vodárnám. „Praxe Nového Zélandu přitom ukazuje, že privatizace pošty nemusí vést ke zdražení služeb,“ píše autor. Dá se ovšem lehce zjistit, že pošta na Novém Zélandu je ve vlastnictví státu. Poštovní trh je tam liberalizován, neexistuje výhrada. Pošta se proto snaží mít co nejnižší náklady také např. tím, že prostřednictvím cenové politiky tlačí klienty k používání služeb, které vyžadují nízké náklady. Obyčejné psaní (doručení za 3 i více pracovních dnů) do 1 kg stojí 40 centů, prioritní (do 2 - 3 pracovních dnů) stojí 70 centů, doporučený dopis (vyžaduje vyšší náklady stejně jako u nás) do 1 kg stojí 7 dolarů. Také síť pošt na Novém Zélandu je úspornější. Obyvatelé venkova to mají k nejbližší poště 30 - 50 km. V tak příkladně privatizované Deutsche Post je většinovým vlastníkem zase stát. Ani privatizace nepřinesla nápravu neduhů - stačí vzpomenout nedávnou aféru kolem dotací a podezření z křížového financování. Neprivatizované ČP by se taková nepříjemnost stát nemohla - žádné dotace nikdy nedostala. Pro zajímavost - před sjednocením obou německých států byla na území bývalé NDR zhruba stejně hustá poštovní síť jako je u nás. Po sjednocení byla do dnešního dne už třetina pošt zrušena. Jak se říká, všechno má své výhody i nevýhody. Každý stát velmi pečlivě zvažuje privatizační kroky v oblasti své pošty, protože jde o velmi citlivou záležitost právě z pohledu zajištění univerzální služby a rovného přístupu k ní pro všechny občany. Drtivá většina poštovních správ je proto cele, nebo většinově, ve vlastnictví státu. Rozhodnutí o transformačních a privatizačních krocích je zcela v rukou vlády. Vedení ČP je připraveno při takových krocích plně spolupracovat. Je zcela mylnou představou, že ČP je monopolní poskytovatel existujících poštovních služeb na českém trhu. Poštovní výhrada (monopol) je definována váhovým a cenovým limitem. Veškeré těžší zásilky může přepravovat i jiný subjekt.
