Menu Zavřít

Česká zahrádka v krizi imaginace

21. 5. 2020
Autor: Mladá fronta

Zatímco česká společnost si užívá svého náhlého utržení z covidového řetězu a radostně plní restaurační zahrádky, které se staly symbolem svobody (může se tu kouřit) i moderního češství (tady jsme doma), světová veřejnost se ještě stará o to, co bude s epidemií dál. Co udělá s Latinskou Amerikou, odkud do světových výměn chodí apokalyptické záběry mrtvol zakopávaných do hromadných hrobů, a hlavně kdy a jak se objeví znovu. Budeme tentokrát připraveni lépe?

Zkušenost pandemie, na niž bychom vteřinu po konci nouzového stavu nejraději zapomněli, byla důležitým probuzením z poklidného spánku globální civilizace, která si nedělala hlavu z toho, co přijde. Je to memento, varování pro všechny příští katastrofy, které přijdou a na které, zdá se, nebudeme připraveni podobně, jako jsme nebyli připraveni na pandemii nemoci covid-19. Jenže na to se na zahrádce nové normality, na lavičce konečně normálního života nemyslí.

Pandemie covid-19
nevypukla proto, že svět o nebezpečí nevěděl. Naopak. V tomto směru byli
lékaři, epidemiologové a virologové vlastně připraveni, protože každá sci-fi se
jednou může stát realitou, od toho ji konec konců máme. Minimálně od epidemie
SARS, která na pár měsíců ohrožovala několik zemí, ale rychle se ji podařilo
zastavit, takže o život přišlo „jen“ 774 lidí, pracovalo několik týmů na světě
na zkoumání virů přenášených ze zvířat na lidi. Virus podobný SARS, shodující
se z 97 procent s koronavirem způsobujícím covid-19 a přenášený
z netopýrů, byl detekován a popsán už před třemi lety. Vědělo se o mnoha
dalších rizikových virech, nebezpečí nákazy širšího rozsahu viselo ve vzduchu,
ale nikdo se na možnou katastrofu nepřipravoval. Klepala na dveře, avšak nikdo
nevěřil tomu, že někdy ty dveře otevře a vejde dál.

Porucha pozornosti

„Byl to nedostatek
imaginace,“ shrnul v časopisu New Yorker příčiny krize Ali Khan, bývalý
ředitel americké agentury pro nakažlivé nemoci. A jeho kolega Dennis Carroll,
který se podílel na celosvětovém výzkumu virů během posledních patnácti let a
americká média ho přezdívají „federální lovec virů“, k tomu dodává: „Je to
porucha pozornosti (ADD, attention-deficit disorder) globálního rozměru.“

Krize představivosti je jeden z nejpodstatnějších rysů pozdně moderních společností, ve kterých žijeme. A přemíra věcí, které musíme sledovat, zase znemožňuje udržet pozornost na podstatném a důležitém, vede to k těkavosti a přehlížení, protože neustálé přenášení pozornosti znemožňuje bedlivé zaměření, tedy studium. Sledujeme hodně, vlastně neustále, jsme schopni přepínat na stovkách vln a programů, také se tu – zdá se – hodně učíme, ale skoro nic se nenaučíme, protože učit se (studeo) znamená „něčemu dlouhodobě a pečlivě věnovat pozornost“. Uzávorkovat všechno kolem a věnovat se jenom jednomu a to ve světě pozdní modernity prostě nejde.

Přežití v tomto
nejistém volatilním prostředí znamená přizpůsobit se, surfovat na povrchu
přepínaných programů, zaznamenávat všechno, být u všeho a ve všem, ale nevidět
a vlastně nevědět skoro nic. Ve světle stroboskopu se nedá nic vidět, zato
můžeme donekonečna zírat.

Těkavost vnímání, která
se vyznačuje stále větší rychlostí přepínání, přirozeně velmi souvisí
s nedostatkem představivosti. Vytvoření představy není totéž, co volný
proud asociací. Asociační řetězec vzniká samovolně, rychlostí blesku, tak jako
se láme světlo na zmiňovaném stroboskopu mediální (pseudo)reality, uplést
z asociačního řetězce nějakou představu znamená vytvořit nějaký projekt,
interpretaci dění. Představa je obraz v jiném smyslu, je to kompozice či
konfigurace, která má nejen určitou konzistenci, soudržnost, ale také přetrvává,
udržuje se v čase. Je to přechodová mapa, kterou jsme schopni přikládat na svět
a pokoušet se ho skrze ni vykládat a průběžně upřesňovat obojí. Na vytvoření
takové mapy je potřeba čas, a ten dnes nemáme, protože každou vteřinou je třeba
letět dál, za novými zážitky a záblesky na stroboskopu světa.

Ve světelném tunelu

Právě pro tuto těkavost a ADD chybí představivost nejen v politice, ale i v celé společnosti. Sociální imaginaci, tedy představy o proměně funkcionalit a energetických obvodů society ve všech socio-ekonomických vrstvách, nenastartujeme teoreticky od stolu. Musí se zažít na vlastní kůži, při setkávání s odlišnou realitou, s odlišnými světy a představami. Musíme k sobě jinou představu vůbec pustit, což znamená „vzít si, najít si čas“, aby na nás působila, abychom ji vůbec mohli vidět, zachytit a myslet. A kdo na takové setkávání má dnes čas…

Přehlížení rizik epidemií, která byla viditelná mnohem dříve, než celý svět zasáhl covid-19, není dáno jen běžnou politickou ignorancí, zaměřenou na příští volby. Souvisí se způsobem vidění lidí pozdní moderny: žijeme v jakémsi světelném tunelu, kde věci probleskují a duní, takže na rozhlížení a vnímání „jiné tiché reality“ nezbývá síla. Letíme mediálním malströmem, směrem do oka každé budoucí katastrofy. Pandemie covid-19 je jen jednou z jejích podob. Stejně tak se nám nezobrazují rizika klimatických změn či radikální proměny práce a vztahu k ní, protože není čas si je živě představit. Sucho za plotem chalupy je jen cesta prvního nesmělého seznámení, dobrodružství, na něž si po návratu do globální světnice už ani nevzpomeneme.

bitcoin_skoleni

Udržet pozornost a nechat pracovat imaginaci jakožto tajemství jiného – pro další katastrofy poněkud skromné, málo „chytré“ a trochu nevědecké vybavení. Bez něj se ale z těch skvělých hospodských zahrádek nikdy nezvedneme.

  • Našli jste v článku chybu?