Církevní restituce přitahují pozornost standardního byznysu i organizovaného zločinu. Rizika mohou omezit jasná pravidla po vzoru velkých firem
Pomalu končí diskuse o oprávněnosti a smyslu církevních restitucí a církve již dle zákona začínají žádat o navrácení majetku, zejména církev římskokatolická. Jak bude církev s navráceným majetkem hospodařit, jaká bude její strategie? Jakým způsobem se církevní restituce projeví v hospodářských a obchodních vztazích?
To budou zajímavé otázky následujících let, a to nejen z hlediska byznysu, ale i ekonomické teorie: po velké transformaci devadesátých let jde přece jen o největší přesun státního majetku do jiných rukou. Tentokrát však do rukou ani zcela soukromých, ani veřejných. Církevní vlastnictví je zkrátka něco úplně jiného. Hospodaření s církevním majetkem se vymyká běžným manažerským poučkám, a přesto vykazuje církev ve svých podnicích dlouhodobě pozoruhodnou stabilitu, zisky i odolnost proti krizím.
Hlavní nebezpečí pro církevní podnikání historicky nepředstavují hospodářské krize, nýbrž krize politické. Jejich nedílnou součástí je zpravidla konfiskace církevního majetku – alespoň v Čechách tomu tak vždy bylo, husitskými bouřemi počínaje a komunistickým pučem konče. Nyní jsme ovšem svědky opačného procesu – restituce. I proto, že jde o proces historicky nevyzkoušený, visí ve vzduchu otázka, zda má církev vůbec na restituce dostatečnou „absorpční kapacitu“.
Biskup není ekonom Prvním předpokladem úspěchu restitucí je funkční struktura – tu církev má. Základní autonomní jednotkou římskokatolické církve je diecéze, v jejímž čele stojí biskup. Jemu je svěřena výkonná, soudní i zákonodárná moc, je rozhodujícím činitelem i v oblasti hospodaření.
Církevní právo a další vnitřní předpisy však předpokládají v ekonomické oblasti jak manažerskou a poradní strukturu zdola (ekonom diecéze, poradní sbory), tak schvalovací a kontrolní strukturu shora (Česká biskupská konference, příslušné kongregace ve Vatikánu). Důvod je zřejmý: biskup zpravidla není vzděláním ani praxí ekonom. Jeho primární role je duchovní, a proto má na „správu věcí časných“ svá pravidla a své lidi. Přesto však zůstává veškerá zodpovědnost nejen za správu duchovní, ale také za správu ekonomickou na biskupovi. On je zodpovědný za realizaci podnikatelských plánů, finančních transakcí či investičních rozhodnutí.
Případný úspěch církevních restitucí bude mít nepochybně mnoho tatínků, ale neúspěch bude sirotek, respektive půjde na vrub příslušného diecézního biskupa. Příklady ze sousedních zemí, kde církevní restituce proběhly, mluví za vše. Biskupové jsou zkrátka snadný mediální terč. A navíc, konečnou zodpovědnost mají biskupové nejen podle světských měřítek, ale především podle církevního práva. Rizika, kterým budou z titulu své funkce v souvislosti s restituovaným majetkem čelit, jsou zkrátka nemalá.
Celková suma majetku v řádu desítek miliard, která má přejít do rukou církve, pochopitelně budí pozornost standardního podnikatelského prostředí i více či méně organizovaného zločinu. Je třeba počítat i se zájmem prostých věřících, u kterých mohou být motivy různé, altruistické i zištné. U věřících je potřeba ještě předpokládat snahu do veškerých záležitostí vlastní církve mluvit, a to zejména v oblasti, které „každý rozumí“ – peněz a majeteku…
Korporátní vzor Proto bude pro biskupy a jejich týmy důležité, aby si dobře stanovili role a komunikační pravidla, jež jim usnadní vypořádat se s restitucemi. Inspirací jim můžou být interní politiky velkých firem s vysokým reputačním a mediálním rizikem. Ty dnes mají přesně formulovány různé etické zásady, jež jsou ostatně plodem řecko-římsko-křesťanské civilizace, jakkoli se k nim v podnicích leckdy dospělo krkolomně až na základě špatných zkušeností s různými interpretacemi laissez-faire.
Dá se říci, že takzvané politiky integrity velkých firem jsou vlastně byznysovou obdobou katolické sociální nauky. Proto ani v církvi není třeba vymýšlet něco nového. Kromě klasických témat politik integrity, jako je vztah zaměstnance a zaměstnavatele nebo spravedlivá mzda, jsou důležitá například pravidla pro výběr dodavatelů; požadavky na jejich dobrou pověst, záruky, že nezaměstnávají děti a i oni vyplácejí spravedlivou mzdu.
Dále stojí za zmínku protikorupční politiky a etické kodexy zaměstnanců. Lze namítnout, že tato různá měkká pravidla stejně nikdo nedodržuje, ale to není jejich primární role: ta spočívá v tom, že se na ně lze odvolat. Tudíž explicitní formulace takových etických témat snižuje právě reputační riziko a dává větší jistotu majiteli, že podnik nevyhnívá zevnitř, případně že zítra nepřijde hospodářská kriminálka. To se právě může stát církevním entitám, které najednou začnou spravovat majetek o řád větší než dosud, a nemusejí mít vybudovanou také o řád větší imunitu proti korupčnímu jednání.
Navíc, požadavek dodržování etických pravidel i na dodavatele může mít v Česku kultivující účinek. Kdo bude dodávat církvi, bude zkrátka důvěryhodný partner i pro ostatní hráče na trhu, kteří si ho již nebudou muset samostatně prověřovat. V ideálním případě tak přiměřené řízení rizik spojených s restitucemi povede nejen k větší jistotě příslušného církevního představitele, případně věřících, ale i k vyšší kultuře podnikání vůbec.
O autorovi| Tomáš Vyhnánek • ČSOB Advisory
