O promarněných příležitostech, národním zájmu a budoucnosti bankovní unie s generálním ředitelem České spořitelny
Za poslední roky mě velice příjemně překvapilo, že jsou české společnosti – s výjimkou těch stavebních – schopny se velice dobře adaptovat a jsou mnohem zdravější, než byly před krizí. Musejí ale překonat psychologický blok neochoty domácností utrácet, říká šéf největší banky v Česku Pavel Kysilka
* Podle žebříčku Doing Business se Česku podařilo trochu zlepšit podmínky skoro ve všech sledovaných oblastech podnikání. Přesto jsme se však v pořadí propadli, protože ostatní země zlepšovaly podnikatelské prostředí výrazněji. Dělali jste si v bance nějaké srovnání třeba s Rakouskem, kde je lepší podnikat, kde je snadnější založit firmu?
Dělali a jednoznačně je zakládání firem jednodušší v Rakousku, proto také vycházejí v Doing Business i v jiných žebříčcích v mezinárodním srovnání velmi dobře. My se někdy ošklíbáme nad rakouským konzervatismem, ale ve skutečnosti jsou v mnoha ohledech pružnější než my. A hlavně nedělají takové kotrmelce v makroekonomických politikách, prostředí je tak stabilnější a předvídatelnější. Opak toho, co zpravidla zažíváme u nás a co je jedem pro investice, práci a spotřebu.
* Vy Rakušany znáte dobře. Je to tím, že se pořád dívají na Německo?
Rakousko kdysi „zamklo“ kurz šilinku k marce na 7 : 1, což samozřejmě znamenalo, že ve fiskální, mzdové a měnové oblasti nesmělo neodpovědně experimentovat a riskovat ztrátu konkurenceschopnosti. V Rakousku odbory, jádrové politické spektrum a centrální banka chápaly, že udržení konkurenceschopnosti třeba vůči Německu je něco, na čem musí být plná shoda, takříkajíc to vyňali a postavili před politickou závorku. Teprve uvnitř té politické závorky fungovalo normální politické vření a přetahování, ale ten závazek dodržovali všichni konzistentně. Jako společný národní ekonomický zájem.
* Kde najdou ten nejmenší společný jmenovatel Češi?
NERV předložila třeba velmi silný balík opatření ke konkurenceschopnosti. Zatím se válí v šuplíku. Dá se z něj naštěstí čerpat, využít ho může současná koalice. Bylo by lepší, abychom to udělali, než k tomu budeme ztrátou konkurenceschopnosti donuceni. Protože jaká je alternativa? Uzavřít hranice a bránit se dovozu z Číny nebo Indie? Nebo trpět dvacetiprocentní nezaměstnanost jako ve Španělsku? Zatím ale v Česku širší konsenzus na reformách, které by zvýšily konkurenceschopnost, neexistuje.
* Jako banka musíte mít velmi dobrý vhled do firemní sféry. Tam přece musí být obrázek mnohem barvitější, než jaký nabízejí stojaté vody v české politice. Teď myslím firmy, které skutečně vlastní a řídí Češi.
Jednou z mála věcí, které mi udělaly opravdovou radost v posledních dvou třech čtyřech letech, byla mimořádná schopnost firem se adaptovat. České firmy jsou vesměs v opravdu dobré finanční kondici, snižovaly svoje náklady a mají s výjimkou stavebnictví plné zakázkové knihy. Ještě pořád mají volné kapacity, takže budou investovat obezřetně a výběrově, proto hrubá tvorba kapitálu ještě letos nebude přispívat k růstu HDP, ale už jej nebude brzdit. Podobně jako spotřeba domácností, ta už také ekonomiku nepotáhne ke dnu. Postupně dojde k vyčerpání volných kapacit, firmy začnou investovat a doplňovat zásoby, ale tenhle trend bude výraznější až napřesrok. Z hlediska managementu firem a jejich vlastníků vidíme neuvěřitelně se zlepšující standard ve všech oblastech. Totálně se totiž změnila náročnost, vybíravost a obezřetnost jejich odběratelů. Firmy násobně víc času musejí trávit předprodejním kontaktem a nabídkou než před pár lety, aby něco prodaly, a většině padají dolů ziskové marže. Finanční řízení i marketing se ohromně zlepšily. Jinak řečeno – české firmy jsou připraveny na růst. Potřebujeme jen prolomit psychologický blok. Ale i zde už nějakou dobu sledujeme zlepšování důvěry jak firem, tak i domácností v budoucí vývoj. Navíc vláda přestává působit restriktivně a čistý vývoz působí trvale kladně. Obraz vypadá nadějně a my věříme letos v růst 2 procenta, po loňských minus 1,3 procenta, přičemž kladný příspěvek kurzové intervence ČNB k růstu máme spočtený na nějakých plus 0,4 procenta.
* Jak je to s úvěrovou aktivitou bank? Je to tak, že vy byste solventním klientům půjčili, a oni z předběžné opatrnosti nemají zájem, anebo jste přitáhli uzdu naopak vy?
Je to ta první možnost. Firmy po krizovém šoku snižovaly svoji zadluženost a neměly o nové úvěry příliš zájem. Ostatně jejich kapacity ještě poptávce dostačují, zásoby i pracovní kapitál si řídí velice pečlivě a finanční obezřetnost byla na místě.
* Třeba v Pobaltí jdou domácnosti do záporné míry úspor, u nás naopak míra úspor roste. V čem jsme my jiní než Estonci, vždyť to jsou také konzervativní lidé?
To je spíš otázka na Cyrila Höschla, proč se v nás tluče frustrace z nenaplněných ambicí a pocit nespravedlnosti. Českem vždy hýbala touha vyrovnat se Západu, Německu, Skandinávii. Výsledky byly ne vždy srovnatelné. A byť tady není velká příjmová polarizace, tak pocit hořkosti, že velké majetky byly získány nepoctivě, je dost zakořeněný. Vnímanou korupci máme sedmou nejvyšší v Evropě, byť realita nebude vůbec tak černá.
* Upřímně, čekal jste před dvaceti lety, že se jako národ dostaneme tam, kde jsme dnes?
Po pravdě řečeno, spíš jsem čekal, že těch 20 let bude ještě těžších. Prožíváme dnes vlastně evropský konvergenční příběh i s jeho všemi negativy – elán a étos porevoluční éry vyprchaly a střídá je větší a větší neochota se měnit. Jako v jiných evropských zemích.
* Nedostatek odborně připraveného dorostu firmy dráždí snad ze všeho nejvíc…
Nesporně, a vynořil se proto silný tlak jak zespodu, tak shora třeba ze Svazu průmyslu a dopravy, který, zdá se, nachází relativně dobrou odezvu v politické sféře. Je vůle s tím něco udělat, protože průmysl skutečně trpí nemožností sehnat odborně dobře připravený personál. Mnozí se snaží vychovávat dorost sami, někdo hledá personál v cizině. Rozhodně je zde obrovský problém na nabídkové straně trhu práce. Jestli jsme dnes schopni nějakého konsensu na tom, co představuje národní ekonomický zájem, pak je to možná právě tato oblast.
* S mírnou nadsázkou, souhlasil byste, že budoucnost učňovského školství a duálního vzdělávání závisí na tom, jak přísná bude maturitní zkouška z matematiky?
Nás, kteří jsme založili nadaci Depositum Bonum z peněz z propadlých anonymních vkladních knížek (největší česká nadace s 1,45 miliardy korun nadačního jmění, Pavel Kysilka je předsedou správní rady – pozn. red.), o tom není třeba dvakrát přesvědčovat. Matematika, přírodní obory a technika se začínají dostávat do širšího povědomí jako naprosto klíčové pro budoucí úspěch jednotlivců i celé země. Společnost naštěstí střízliví z nadšení pro „měkké“ obory, jejichž absolventi nemohou najít uplatnění. Pozorujeme, že je velká chuť se vrátit k realistickému, vyváženému a dopředu hledícímu vzdělávacímu mixu. Jednou z věcí, které nám loni udělaly radost, byl právě obrovský zájem o nadační podporu výuky fyziky, matematiky a přírodních a technických oborů moderními atraktivními metodami včetně experimentu a laboratorních cvičení. Šikovní a motivovaní absolventi těchto oborů se dnes na mnoha místech v Česku párují se zkušenými učiteli na základkách a víceletých gymnáziích a společně zvyšují chuť a zájem dětí věnovat se těmto oborům, na nichž stojí a padá konkurenceschopnost naší ekonomiky a jednou i jejich osobní. A do budoucna máme záměr jít ještě níž a podpořit zájem a technické myšlení a dovednosti už v mateřských školkách. Nadace přichází s finančními prostředky do prostředí, které je mentálně připraveno a je hladové po změně. Což jsou ty správné ingredience úspěchu.
* Jak vidíte budoucnost evropské ekonomiky? Nastává stabilizace a oživení, i když eurozóna nemá dodělanou bankovní unii a vyčištění bilancí?
Evropa prochází oživením, ale jsou v něm stále zabudována rizika nestability. Navíc se situace liší země od země. Letos jako jedno z hlavních rizik vidím potenciální dopady asset quality review, tedy hloubkového přezkumu kvality aktiv, zejména úvěrů, v bankovních bilancích. Vzhledem k tomu, jak byly dělány zátěžové testy v minulosti, byla v Evropě oslabena důvěra v jejich vypovídací schopnost – na rozdíl od Česka, kde stress testy ČNB jsou opravdu zátěžové a přísné. Pro některé země a bankovní sektory bude mít nic neskrývající hloubková kontrola kvality portfolia nepříjemné důsledky v podobě nutnosti dokapitalizování bank. Přitom opatřit si dnes kapitál na trhu je pro bankovní sektor extrémně obtížné a vnitřní zdroj kapitálu, tedy nerozdělený zisk, je limitovaný mimo jiné vysokým zdaněním včetně z tohoto pohledu národohospodářsky zhoubných bankovních daní. Spousta bank tak bude muset snižovat úvěrování, a to v situaci, kdy jsou evropské firmy šestkrát více závislé na úvěrech než americké. To vše může také znovu vrátit nervozitu do sektoru firem i domácností, srazit důvěru, a tedy investice a spotřebu.
* Bankovní unie je koncept, s nímž nemáte problém?
Příliš často zapomínáme na to, že celá Evropská unie je správně založena na blahodárném principu čtyř svobod, tedy volného pohybu zboží a služeb, práce a kapitálu. Pokud jste ekonomický liberál přesvědčený o přínosu těchto svobod včetně volného pohybu kapitálu, pak také musíte akceptovat, že je spojen s nějakým nadnárodním institucionálním uspořádáním a infrastrukturou, včetně bankovní unie. Tedy společného bankovního dohledu, pravidel i společně financovaného fondu pojištění vkladů a řešení insolventních bank. Buďme důslední a konzistentní – kdo odmítá bankovní unii, podporuje fakticky fragmentovaný trh a hranice a bariéry, k čemuž se ovšem těžko někdo přizná. Anebo jste liberál a pak s atributy bankovní unie nemůžete mít problém. A já ho nemám.
* Kdo ponese náklady za vyčištění bankovní rozvahy? Přes Evropský stabilizační mechanismus to padne fakticky na národní vlády.
Zatím vše naznačuje, že asset quality review bude mimořádným manévrem, z něhož vypadne realistický obraz sektoru. Mnozí, naposledy před pár dny guvernér italské centrální banky, vyzývají k dočištění bank za pomoci „konsolidačních bank“ i za pomoci EU. Ale vždycky jde nakonec o to, kdo ponese finální účet, přičemž ty vlády zemí, které by vyčištění a rekapitalizaci bank asi nejvíc potřebovaly, si to zároveň rozpočtově nemohou dovolit. V tom spočívá dnešní evropská asymetrie, která zatím vypadá jako past.
* Máte pocit, že finanční krize přispěla k tomu, že země, které potřebují strukturální reformy, je skutečně udělaly, byť pod tlakem mezinárodních věřitelů, eurokomise a ECB? Mají dnes pružnější trhy, zlepšila se jejich mezinárodní konkurenceschopnost?
Bohužel skoro vůbec ne. Jsou tady země, jejichž reformní závazky víceméně zůstaly na papíře, jejich ekonomický výkon hrozně klesl, ale nestalo se nic, co by zajistilo obrat. Pak jsou tady země, které se někam pohnuly, ale pokrok je polovičatý. Příkladem budiž Itálie. Evropa se příliš brzo oklepala z toho, že se jí podařilo uhasit požár, ale základy pro budoucnost jsou stále chatrné. Proč? Samozřejmě, že velkou roli sehrály centrální banky svými nestandardními opatřeními, která měla vládám koupit čas na přípravu a zavedení reforem zpružňujících trhy a zlepšujících konkurenceschopnost. Šéf ECB Mario Draghi předloni v létě kromě toho svého slavného výroku, že nedopustí pád eura, současně řekl, že pomoc bude podmíněná skutečnými vládními reformami. Teď je otázka, nakolik vlády budou ochotny prosazovat nezbytné, účinné a bolavé reformy, a riskovat tak třeba vytrestání od voličů. Zatím spíše neefektivně konzumovaly čas, který jim masivní opatření centrálních bank poskytla, a to je do budoucna nejtristnější dědictví.
* To nemusíme do Itálie, zůstaňme v Česku, kde dlouhotrvající recese taky nijak nepodnítila reformní elán a teď jsme svědky spíše reverzního procesu třeba ve zdravotnictví nebo v penzijní oblasti…
Oživení, a myslím, že už je v něm česká ekonomika tři kvartály, může vždy zájem o reformy ještě oslabit. Dejme nové vládě čas, pak hodnoťme. l
My se někdy ušklíbáme nad rakouským konzervatismem, ale ve skutečnosti jsou v mnoha ohledech pružnější než my. A hlavně nedělají takové kotrmelce v makroekonomických politikách. Pavel Kysilka (55) • Působil v Ekonomickém ústavu ČSAV a podílel se na řadě publikací zaměřených na transformaci, např. Československo na rozcestí. • V roce 1990 se stal proděkanem pro vědu na Národohospodářské fakultě VŠE, v roce 1991 se stal poradcem ministra pro ekonomickou politiku. Vedl projekty podpory malých a středních firem a založení Českomoravské záruční a rozvojové banky. • V roce 1992 byl jmenován členem bankovní rady Státní banky československé. Vedl přípravu a realizaci zavedení české koruny a měnové odluky od Slovenska. V roce 1993 byl jmenován viceguvernérem ČNB, v roce 1998 byl výkonným guvernérem. • V letech 1994 až 1997 působil jako expert MMF a podílel se na zavedení národních měn v řadě východoevropských a středoasijských zemí. V 90. letech byl prezidentem České společnosti ekonomické, členem prezidia Fondu národního majetku. Kromě toho působil jako člen Rady Národního divadla a prezident Klubu Formule 1 v ČR. • V současnosti je předsedou představenstva a generálním ředitelem České spořitelny. Je členem správní rady Vysoké školy ekonomické, správní rady hudebního festivalu Smetanova Litomyšl a předsedou představenstva nadace Depositum Bonum, financované z peněz na propadlých anonymních vkladních knížkách. Vláda přestává působit restriktivně, čistý vývoz také působí kladně. Takže všechno vypadá dosti nadějně a my věříme letos v růst dvě procenta. Buďme důslední a konzistentní – kdo odmítá bankovní unii, podporuje fakticky fragmentovaný trh a hranice a bariéry, k čemuž se ovšem těžko někdo přizná. Anebo jste liberál a pak s atributy bankovní unie nemůžete mít problém. A já ho nemám.
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
