Nedávný údaj o historicky nejvyšší nezaměstnanosti v Česku vzbudil rozruch. Nicméně je zarážející, jak málo pozornosti je věnováno nepřerušenému růstu registrované nezaměstnanosti (upravené o sezonní vlivy) již téměř po tři roky, při uvolněných makropolitikách, kdy navíc naše ekonomika dosahuje v porovnání se západním okolím vyšších temp ekonomického růstu.
Špatné nastavení.
Vysoká úroveň i dynamika nezaměstnanosti je v rozporu s vývojem ekonomiky a neodpovídá naší cenové konkurenční schopnosti (dané v evropském kontextu stále relativně nízkými mzdami) i zlepšující se infrastruktuře, jež posiluje spolu s dalšími faktory konkurenceschopnost necenovou.
To ukazuje, že otázka nezaměstnanosti je výsledkem našich domácích strukturálních politik a institucionálního rámce české ekonomiky. Nejde o jedno konkrétní rozhodnutí či dva nebo tři zákony, ale o nastavení pravidel fungování ekonomiky. Tuto hypotézu potvrzují mnohé poznatky o fungování pracovního trhu. Bližší pozornost zasluhují zejména motivace k práci, dostupnost poptávané pracovní síly a vytváření nových pracovních míst.
Zájem pracovat či aktivně si hledat práci úzce souvisí s přínosem, který získá člověk tím, že pracuje. Ekonomickým problémem pro vytváření vyšší motivace k práci není výše podpory v nezaměstnanosti, ale šíře, výše a dostupnost sociálních dávek. Kombinace rozsahu některých sociálních dávek (životní minimum rodiny se dvěma dětmi je více než tři čtvrtiny hrubé průměrné mzdy – údaj roku 2002) a vysokého zdanění práce vede k tomu, že mnoho potenciálně pracujících lidí buď najde způsob, jak žít ze systému sociálních dávek, nebo jej kombinují s nezdaněnou, a tudíž ve svém důsledku pro zaměstnance i zaměstnavatele lukrativní prací.
Bez výsledků.
Protože velká část lidí bez práce nemá vysokou kvalifikaci a uchází se o méně honorovaná zaměstnání, je vztah příjmu ze sociálních dávek a čistého příjmu z nižších mezd indikátorem ekonomického zájmu o práci. Snaha zvýšit atraktivitu méně placených zaměstnání tlakem na administrativní zvyšování minimální mzdy je pochopitelně kontraproduktivní, a naopak posílí vysokým zdaněním práce (i pro nejnižší daňové pásmo příjmu více než 40 procent) již tak silný únik těchto lidí do zóny neaktivní, či dokonce šedé ekonomiky. Dlouhodobé trvání tohoto stavu stimuluje nízkou ochotu nezaměstnaných aktivně hledat i méně vhodné nové zaměstnání (sociologický výzkum ukázal, že Češi jsou v průměru méně ochotni se rekvalifikovat nebo dojíždět za prací než obyvatelé jiných evropských zemí).
Velmi malé efekty spolu s vysokými náklady lze očekávat od snah „státních úředníků“ potírat „šedou ekonomiku“ administrativními nástroji a kontrolou. Také nákladná státní politika zaměstnanosti nepřináší příliš patrné výsledky.
Evropské rozměry.
Zdálo by se, že ekonomika s registrovanou nezaměstnaností kolem jedenácti procent nemůže trpět nedostatkem pracovníků. Není tomu tak. Problém je jednak existence pracovníků požadovaných profesí i geografická dostupnost pracovní síly. Pokračující blokace trhu s byty znesnadňuje „stěhování za prací“ i u těch lidí, kteří by o něm, ač ekonomicky slabě motivováni, uvažovali. Naopak zlepšující se dopravní obslužnost, související s deregulaci veřejné dopravy, může tento problém do určité míry omezovat.
Do budoucna může mít závažné důsledky situace ve školství. Nabídka, zejména středních škol či prvního stupně škol vysokých, se často míjí s nabídkou práce v ekonomice. Nejde o požadování „společenského inženýrství“, které nemůže být ani funkční, ani žádoucí. Nezbytné je poskytovat flexibilnější vzdělání, které při zohlednění struktury pracovních míst v ekonomice vznikajících nyní a pravděpodobně i v budoucnu zvýší šance absolventů škol na nalezení dobrého uplatnění. Zejména vysoké školy by měly podniknout kroky k vyšší provázanosti s aplikovaným výzkumem i reálnou ekonomikou a nabízet kratší, ale flexibilnější vzdělávací programy.
Překážky jsou všude.
Rostoucí nezaměstnanost v Česku nastala v etapě ekonomického růstu a během masivní investiční vlny, kdy příliv zahraničních investic dosáhl stovek miliard ročně. Ani v situaci budování nových kapacit, udržování vysoké zaměstnanosti státní správy, expandujícího deficitu státních financí a při velmi nízkých úrokových sazbách nedošlo k dostatečnému zvýšení nabídky pracovních míst.
Administrativní komplikovanost podnikání, zavádění nákladných standardů pro mnohé oblasti podnikání, složitý daňový systém a zpřísňující se pracovní kontrakty znevýhodňují hlavně střední a malé podniky, které jsou ve fungujících ekonomikách hlavním zdrojem vzniku nových pracovních míst. Pracovní legislativa, zaměřená v převážné míře na konzervaci existujících pracovních pozic, vytváří další překážku nárůstu nových pracovních míst, hlavně při podnikání s vyšším rizikem.
Oblast služeb, tedy podnikání s nízkou potřebou kapitálu či kvalifikace a vysokým podílem lidské práce, by v podmínkách České republiky měla vytvářet chybějící pracovní místa. Realitou je, že tato místa buď nevznikají, nebo se pohybují v šedé zóně ekonomiky (úklidové služby, hlídání dětí či drobní řemeslníci).
Je to logický důsledek značných fixních nákladů na toto podnikání (administrativní bariéry, komplikované zdanění či často z unie velkoryse přebírané podmínky na podnikání v podobě nákladných standardů) a vysokého celkového zdanění práce (nízké čisté mzdy, jež nevytvářející atraktivní nabídku práce).
Příliš chudí na sociální stát.
Ačkoliv zjednodušené a v krátkosti uvedené argumenty nepostihují otázku vysoké nezaměstnanosti v Česku, ukazují, že alarmující údaje přicházející již několik let z této oblasti nejsou náhodné. Jsou výsledkem kombinace mnoha, často „dobře“ míněných domácích politik, které však přinesly mnohdy opačné než zamýšlené výsledky.
Tyto politiky mohly být odrazem nepochopení možností české ekonomiky. Nezdá se reálné přetvořit Česko ve významném měřítku ve výzkumnou laboratoř Evropy vytvářející produkty s vysokou přidanou hodnotou, a tudíž schopnou nést vysoké zdanění (ovšem za cenu omezené dostupnosti služeb a často vysokých cen). Pokud je alternativa velkorysého sociálního státu vůbec možná, je na ni naše země příliš chudá.
Jako realistická strategie se naopak jeví rozvoj služeb a zejména postupný přechod zpracovatelského průmyslu k výrobkům s vyšší přidanou hodnotou udržením cenové i necenové konkurenční výhody ve vztahu k zemím na západ, ale i na východ od nás. Aby se toto stalo, musí být náš stát šetrný a také „malý“.
Nynější stav, včetně úniku části ekonomické aktivity mimo zdaněnou sféru, není specifikem naší země či chování občanů. Je výsledkem nastavení ekonomických podmínek. A přes zavrženíhodnost tohoto stavu je iluzí, že ho lze řešit administrativně direktivními opatřeními.
Náklady tohoto stavu se přenášejí na ekonomicky činnou část populace, která je platí ve formě vysokého zdanění. Není divu, že tato skupina neroste a jimi placené daně nestačí na financování našeho státu. Tento vývoj se nejen sám nezvrátí, ale beze změn v ekonomice se bude dále prohlubovat.
I přes takzvanou politickou neprůchodnost dostatečných reforem již není čas problémy bagatelizovat. Naopak je třeba otočit kormidlo hospodářské politiky jiným směrem. A to od nadměrné regulace, vysokého zdanění a státních intervencí spíše k podpoře ekonomické aktivity.¨
Tabulka
Náklad zaměstnavatele na čistou mzdu 10 000,- Kč
- Hrubá mzda 12 806,-
- Zdravotní pojištění - 576,-
- Sociální pojištění - 1 025,-
- Daň - 1 205,-
Čistá mzda 10 000,-
- Hrubá mzda 12 806,-
- ZP zaměstnavatel + 1 153,-
- SP zaměstnavatel + 3 330,-
Náklad zaměstnavatele 17 289,-
Odvedeno státu 7 289,-= 42,2%
Poznámka: Údaj pro svobodného, bezdětného zaměstnance (při jednom dítěti sazba klesá na 40,3%). U osob s vyššími výdělky je celkové zdanění práce ještě vyšší a u nejvyššího daňového pásma se dostaneme vysoko přes 50 %.
