Podle unijních byrokratů máme v oblasti vzdělanosti co dohánět. V očích pokrokových Evropanů jsme zřejmě jen dělnickou kolonií, kam se západní intelektuálové jezdí dívat jako do zoo: Nejenže jsme desítky let trpěli totalitní slepotou, navíc je prý v Česku zhruba o dvacet procent vysokoškoláků méně než v nejvyspělejších státech.
Když k tomu připočteme kurz eura, ani se nelze divit německým sedlákům a irským horníkům, že si jezdí zvedat sebevědomí do českého příhraničí, nebo se opíjet na Staroměstské náměstí.
Naši „dělnickou kolonii“ však paradoxně trápí nedostatek manuálně pracujících a také nutně potřebujeme inteligenci, která by nás pozvedla na vyšší úroveň. Jen středoškoláků, kteří neumí řemeslo, ale ani dělat vědu a techniku na vysoké úrovni, těch je nadbytek. Ministerstvo školství proto nelenilo a začalo rozdávat akreditace vysokým školám jako na běžícím pásu. A tak se přihodilo, že se můžeme pochlubit neuvěřitelnými pětašedesáti vysokými školami. Z tohoto počtu je třicet devět v soukromých rukou. Na mnoha z nich se studují ekonomické obory.
V době, kdy se Česká republika stůj co stůj snaží dohonit unijní statistiky, se ani nelze divit tomu, že úroveň vysokého i středního školství klesá. Vždyť čím rychleji se stádo množí, tím pravděpodobnější je výskyt vadných kusů. Pomyslné stádo vysokoškolských oborů čítá bratru přes čtyři tisíce. Když máte peníze, můžete bez problémů studovat na soukromé škole bakalářský obor, a než se nadějete, je z vás otitulovaný odborník na muří nožky a cosi z ekonomie. Papírově si sice vedete dobře, ale ve skutečnosti jste třeba ani neviděl fakturu a nemusíte mít ani všeobecný přehled. Armáda takových absolventů zapůsobí na statistiky, ovšem vzdělanost národa nepozvedne ani o píď.
Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: Snazší dostupnost „jakože vzdělání“ vedla k degradaci titulů i maturit. Už dnes nestačí mít jen „nějakou“ maturitu či „nějakou“ vysokou školu. Zkušenější personalisté si v životopise přečtou o dosaženém vzdělání a mají jasno. Uchazeči z určitých škol nebo ti, kteří získali vzdělání až v pozdějším věku, jsou při hledání dobrého místa v nevýhodě. Takové paušalizování není fér, ale kdo se má v té změti škol a oborů orientovat? Lze vůbec věřit vašemu vzdělání, když podobně vzdělaných budou brzo tisíce?
Byť usilujeme o to, stát se plnohodnotnou součástí Evropské unie, s trochou nadsázky se dá prohlásit, že spíše jsme jednou nohou v USA. Tam se i prodavačka v hypermarketu občas může pochlubit diplomem z regionální univerzitky. Tomuto modelu se pomalu blížíme. Nejdřív musíme doběhnout „svaté“ statistiky, až poté začneme přemýšlet a pracovat na kvalitě. Jen aby pak už nebylo pozdě.