Je to přesně sedm
měsíců, co ministr obrany Lubomír Metnar na sociální sítě napsal: „Čeští
vojenští lékaři a zdravotníci nemohou odjet do Itálie. Jsou třeba doma.
Pomáhají a budou dále pomáhat našim občanům.“ Odbyl tak žádost spojenců o
personální pomoc. Ve chvíli, kdy Itálie procházela podobně velkou zdravotnickou
krizí jako aktuálně naše republika.
Česká armáda se tehdy v tuzemsku podílela na odběru vzorků, pomáhala a uklízela v domovech důchodců a rozvážela zdravotnický materiál. Česko na jaře neposlalo své experty - i přes urgentní žádosti - nikam, některým zemím pomohlo „jen“ ochrannými pomůckami.
A teď, když pod
ataky čínské chřipky vláda kolabuje, velmi ráda a bleskově přijímá spojeneckou
pomoc. Tu od Maďarska, tu od Spojených států, tu od Rakouska, tu od
Severoatlantické aliance, tu od Evropské komise, jíž premiér Andrej Babiš tak
rád a pravidelně „častuje“ menšími či většími urážkami.
Zkrátka díky
dodávkám strategické techniky a lidské síly teď Praha vidí, jak vypadá
spojenectví v praxi. Že nejde jen o mítinky a ministeriády, ale že v krizových
chvílích jsou tady země a pakty, které Českou republiku podpoří a podrží.
O to víc tahle lekce zabolí v souvislosti s aktuální debatou o zmrazení obranného rozpočtu. Deset miliard, které komunisté chtějí vzít příští rok armádě, by znamenalo nejen konec jakéhokoliv dlouhodobého modernizačního plánovaní v českém vojsku, ale i porušení všech slibů a ujednání, jež Praha dala Severoatlantické alianci.
Požadavek
komunistů je legitimní, ti jen plní to, co prospěje Moskvě a Pekingu.
Zarážející je ale slabost Andreje Babiše, který jako by jen šlapal vodu a přes
respirátor lapal po dechu a vojákům ani alianci není schopný zaručit, že
schválené plány a slova platí.
Po minulém týdnu
tak Česko ví, že se na své spojence může spolehnout. Opačným směrem ale,
bohužel, tahle rovnice neplatí.
