Cestovat po Česku má velkou výhodu. Leckdy totiž člověk objeví, co se nikde v diplomatických podkladech nastudovat nedá. Izraelský velvyslanec Jaakov Levy, který většinu času prosedí ve své ostře střežené ambasádě na Letné, o tom ví své. „Když jsem projížděl jižní Čechy, konečně mi došlo, kudy se to Švejk vlastně motal na cestě z Tábora do Českých Budějovic,“ vypráví diplomat, pro nějž je Praha již jeho pátou štací v diplomatické kariéře.
Česko i Izrael jsou malé ekonomiky orientované na export. Čím si vysvětlujete, že Izrael na rozdíl od nás prošel hospodářskou krizí téměř nepoznamenán?
I Izraelská ekonomika poklesla, ale je fakt, že nijak výrazně. Náš export nesměřuje výhradně do EU, ale i do jiných zemí, takže tu byla znát diverzifikace. Svou roli sehrála určitě i přísná politika centrální banky, v jejímž čele stojí světoznámý ekonom Stanley Fischer.
Jak izraelská ekonomika nahlíží na ČR? Je to jen jedna z 27 zemí EU, nebo pořád hraje roli naše pozice ve středoevropském regionu?
Česko zdaleka není jednou sedmadvacetinou unie, pro nás je vůbec největším spojencem v EU. Nejen v politickém slova smyslu, ale i kulturně a historicky. Podívejte, některé členské země EU chtějí spojovat úspěchy Izraele na poli vědy a byznysu s politickými pokroky v mírovém procesu. Česko se staví proti takovému podmiňování, a naše spolupráce je tak v mnoha ohledech unikátní.
O Polsku to však říct nelze?
To ano. Možná to říkám proto, že sedím v Praze. Ale i tak si myslím, že Česko je nám v mnoha ohledech velmi blízké.
Může náš trh nabídnout něco víc než nižší výrobní náklady?
Jistě. Češi jsou talentovaní lidé s dobrým vzděláním. Dokážou být přesní a důslední. Bývají otevření a mají chuť spolupracovat s cizinci a učit se. Izraelci zase své dovednosti rádi předávají, takže je to výhra na obou stranách.
A pak jsou tu ještě historické vazby. V Izraeli najdete spoustu lidí, jejichž předci v českých zemích vyrůstali. Mnoho izraelských obchodníků, kteří se rozhodli podnikat v Česku nebo Polsku, tu mimo jiné hledá své rodinné kořeny.
Technologie a inovace jsou dvě slova, která jsou páteří moderní izraelské ekonomiky. Proč si myslíte, že Izrael vyniká zrovna v těchto oblastech?
Stačí se podívat na statistiky. Vždy jsme například měli neobvykle hodně nositelů Nobelových cen.
Čím si to vysvětlujete?
Řekl bych, že Židé měli kvůli pronásledování a perzekucím vždy v povaze rozvíjet talent a dovednosti, které nebyly svázány s konkrétní zemí. Hodně se také soustřeďujeme na hledání nového, na nazírání věcí z jiných úhlů. Když jsem studoval na náboženské škole, moji učitelé po mně nechtěli memorování textů. Chtěli, abych přišel s novou interpretací. Kdo prezentoval nějaké nové vysvětlení starých spisů, byl považován za brilantního žáka. A podobně je tomu dnes v technologické oblasti.
Podstatnou roli hraje i historie státu. Izrael vznikl z ničeho. Neměli jsme ani úrodnou půdu. A přesto jsme přijímali statisíce imigrantů, nejen z Evropy, ale i z arabských zemí. To vše v atmosféře, kdy Izrael musel bojovat o svou holou existenci. Za této situace zkrátka stále musíte hledat inovace.
Izrael je zřejmě jediný stát, který založil svoji existenci na cílené imigraci. V poslední době se ale potýká s přílivem nežidovských migrantů z Afriky.
Když po rozpadu Sovětského svazu začali do Izraele proudit ruští Židé, museli se často naučit novým dovednostem. Byli to velmi vzdělaní lidé, ale mnohdy v oborech, které v Izraeli nejsou potřeba. Třeba železniční konstruktéři nebo důlní inženýři. Podobně tomu bylo i s etiopskými Židy, kteří museli projít procesem adaptace. Tato fáze je už ale za námi.
Novým fenoménem je pracovní migrace ze Súdánu, Eritreje nebo Etiopie. Mnoho lidí touží pracovat v Izraeli, stejně jako v západní Evropě a USA. Důvod, proč míří do Izraele, je zřejmý – z Afriky k nám lze dojet po zemi, takže stačí ilegálně překonat egyptskou hranici. Tuto ekonomickou imigraci nevítáme, stejně jako ji nevítá EU. Řešíme tedy obdobné potíže.
Dokážete si představit, že takové problémy bude jednou Izrael řešit jako člen EU?
Nechtějte po mně žádný časový rámec, ale obecně platí, že Izrael se aktivně snaží stát se členem EU. Nejen z ekonomických důvodů. Nezapomínejte na to, že spousta Izraelců má kořeny právě ve střední a východní Evropě. Pokud se dlouhodobě podaří udržet mír s Palestinci a Araby, pak není důvod, proč by Izrael neměl být vítaným členem unie.
Pražská ambasáda, kterou vedete, funguje tak trochu jako cestovní kancelář. Pravidelně pořádá odborné a podnikatelské mise do Izraele. Jak jste s nimi spokojen?
Děláme je proto, že cítíme obrovský zájem českých expertů. Nejen akademiků, ale i politiků a manažerů. Občas se stává, že když někomu vyjmenuji složení mise, hned se zeptá, jestli v Česku vůbec někdo zůstává. Také na izraelské straně panuje otevřenost a chuť sdílet zkušenosti. Kromě toho to do Izraele není daleko, čtyři hodiny letu. A v létě máme osmnáct spojů z Prahy do Tel Avivu bez mezipřistání.
Vaši experti jsou často překvapeni tím, jakou měli o Izraeli špatnou představu. Čtou v médiích jenom o bezpečnostních kontrolách a ohrožení. Najednou vidí uvolněnou atmosféru a pláže, které z domova neznají.
Překvapí ale i podnikatelské prostředí…
Ano, Češi dost dobře nechápou míru dobrovolnických aktivit, které Izraelci nezištně vykonávají. Je to podobné jako v USA. Když jsem čtyři roky působil jako generální konzul v Bostonu, téměř každý den jsem byl na nějaké večeři, kde se sháněly peníze. Tu na nemocnici, tu na domov pro seniory nebo výzkumné centrum.
Existují naopak nějaké podobnosti v obchodnické mentalitě Čechů a Izraelců?
Já se ve světě byznysu moc nepohybuji, ale příměry se jistě dají najít mezi oběma zeměmi. Česko i Izrael jsou malé státy, které v minulosti několikrát ztratily nezávislost a musely se potýkat s mocnými sousedy. Oba národy vědí, že samostatnost není nic předem daného a velmi si cení svobody, za kterou je třeba bojovat. Také bych řekl, že Češi jsou podobně učenliví a zvídaví jako Izraelci. Což je další důvod, proč považuji obě země za opravdu blízké.
Jako student jste prý přečetl téměř vše, co bylo z češtiny do hebrejštiny přeloženo. Předpokládám, že jste si udělal o Česku obrázek. Když jste pak přijel před čtyřmi lety do Prahy, zažil jste překvapení, nebo bylo vše tak, jak jste to vyčetl z knih českých spisovatelů?
Začnu humornou historkou. Jako student jsem si překlady českých knih půjčoval v knihovně. Když jsem si už asi potřetí odnášel balíček českých autorů, zastavil mě ředitel knihovny a pozval mě do kanceláře. Bál jsem se, že jsem knihy třeba vrátil pozdě nebo poškodil a čeká mě pokuta. Tam ale seděly ještě další zaměstnanci a pustili se do mě: „Vy si pořád půjčujete jen Čapka, Hrabala, Haška. Copak jste nikdy neslyšel o Tolstém nebo Dostojevském?“ Ukázalo se totiž, že jsou to původem Rusové.
Ale zpět k vaší otázce. Možná vůbec nejzajímavější je číst ty knížky teď znova. Mé znalosti byly čistě teoretické, teď už vím, jak to u vás vypadá. Hodně cestuji, setkávám se se starosty a nadšenci, kteří se snaží připomínat židovské obyvatelstvo mnoha českých a moravských měst, opravují rozbořené synagogy, pořádají koncerty. A když vidím ty báječné akce, které se v regionech pořádají, vždycky si uvědomím, že takové věci z knížek nevyčtete.
Jaakov Levy (66)
- Narodil se ve Velké Británii, jako tříletý chlapec se vystěhoval s rodiči do nově vzniklého státu Izrael, kde vyrůstal v mošavu Arbel poblíž Galilejského jezera.
- Na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě vystudoval ekonomii, politologii a mezinárodní vztahy, v letech 1969 až 1972 tu přednášel.
- V letech 1972 až 1979 působil na konzulátu v New Yorku, mezi roky 1983 až 1987 v Římě. Do USA se vrátil v roce 1989 jako generální konzul v Nové Anglii. Čtyři roky strávil jako velvyslanec Izraele při OSN v Ženevě. Před odjezdem do Prahy v roce 2008 působil jako diplomatický poradce předsedy izraelského parlamentu.
- Je ženatý, má dvě děti.
