Obří lodě, které běžně pojmou 80 až 100 tisíc tun ropy, zpravidla plují pod vlajkou offshore daňových rájů. V době, kdy přístav v Terstu navštívil týdeník Euro, zde předávaly svůj drahocenný náklad tři lodě -Mabrouk registrovaný na Maltě, Estrella s bahamskou registrací a Advantage Atom plující pod vlajkou Marshallových ostrovů.
Italové na ropu dopravenou do terstského přístavu už nedosáhnou. Místní raflnerie byla před více než deseti lety uzavřena pro nadbytečnost. Zdejší ekonomika však má stále z ropného byznysu prospěch díky pracovním místům v přístavu a skladovacím areálu.
Jedeme na sto procent
Tradice dodávek ropy do Terstu sahá až do dob Rakouska-Uherska, ropovod TAL zahájil provoz před 50 lety - v dubnu 1967. „Spotřebu rafinerií v jižním Německu dnes pokrýváme ze 100 procent, rakouských z90 a českých z více než 40 procent“ říká generální ředitel firmy spravující ropovod TAL Alessio Lilli.
Pod vlajkou daňového ráje. Tankery jsou dnes většinou registrované v offshore centrech.
Jako správný ředitel umí zdůraznit, čím je „jeho“ ropovod unikátní. Především je to jeho vysoké vytížení. V celoročním průměru se pohybuje okolo 98 procent, ale v letním období to bývá až sto. Dalším unikátem je překonávání alpských hřebenů a průsmyků. Početná čerpadla nejprve musejí ropu vyhnat do nadmořské výšky až 1572 metrů, poté už černá kapalina teče samospádem dolů do bavorských a rakouských rafinerií.
Každý zákazník přitom požaduje, aby dostal právě tu ropu, kterou si objednal a zaplatil. V první fázi proto teče z přístavu do tankoviště, vzdáleného pět kilometrů, kde ji pracovníci italské společnosti SIOT přečerpají do některé ze tří desítek velkokapacitních nádrží.
Jakmile je k dispozici volná kapacita potrubí, mazlavá zásilka se vydá rychlostí chůze (tedy asi pět kilometrů za hodinu) do místa spotřeby. V čase novinářské exkurze v řídicím centru ropovodu TAL bylo na cestě deset různých zásilek, z toho jedna směřovala do kralupské rafinerie.
Ani kapka nazmar. Přečerpání ropy je dnes ostře sledované s ohledem na životní prostředí.
S kapacitou je problém hlavně od chvíle, kdy Němci začali alpským ropovodem zásobovat navíc i rafinerii ve městě Karlsruhe. Akcionáři proto vyjednávají o možném posílení výkonu čerpacích stanic, aby mohl dopravovat více než současných 41,5 milionu tun suroviny ročně.
Hlavním zájemcem o dodatečnou kapacitu je českým státem vlastněný provozovatel ropovodů Mero ČR. „Máme k dispozici studii, podle které je za přijatelných investičních nákladů technicky možné zvýšit kapacitu přepravy na 50 milionů tun,“ potvrzuje generální ředitel této firmy Stanislav Bruna.
K čemu to bude dobré? Česko může získat pojistku pro případ, že by došlo k výpadku dodávek potrubím Družba. Jednalo by se tak o další příspěvek k energetické bezpečnosti země. Tím prvním bylo napojení Česka na ropovod TAL a přechod kralupské rafinerie na zpracování lehké ropy, ke kterému došlo - navzdory prvotnímu nesouhlasu tehdejšího premiéra Václava Klause - v průběhu let 1992 až 1995.
Hlavně to nepomíchat. Terstský přístav je vybaven na příjezd až čtyř tankerů současně.
Prospěch z tehdejšího rozhodnutí máme dodnes. Jak lze vyčíst z dat Českého statistického úřadu (ČSÚ), podíl Ruska na dodávkách ropy do tuzemských rafinerií poklesl na zhruba 60 procent. Kralupská rafinerie „jede“ na ropu dováženou hlavně z Ázerbájdžánu a Kazachstánu.
Pokud se dále rozvine dovoz ze Saúdské Arábie, o kterém týdeník Euro informoval v polovině března, může podíl ruské ropy klesnout pod 50 procent. Arabská ropa totiž směřuje do litvínovské rafinerie, kde nahrazuje právě ruskou surovinu. Mimochodem, první dodávky od Saúdů přitekly do Česka taktéž přes přístav Terst a ropovod TAL.
S ruským plynem na věčné časy
Diverzifikovat dodávky ropy - jinými slovy snížit závislosti na Rusku - se tedy České republice podařilo. To samé však nelze říci o dodávkách zemního plynu a jaderného paliva. V jejich případě stále ruští dodavatelé zcela dominují.
Zájem politiků o diverzifikaci se pohybuje po jakési sinusoidě. Pokud Rusové vypnou dodávky plynu, jako se to stalo uprostřed nejhorších mrazů v lednu 2009, nebo vtrhnou na cizí území (viz anexe Krymu v březnu 2014), všichni hovoří o omezení nákupu z Východu jako o naprosté prioritě. Zájem však postupně upadá, aby po pár letech zcela zmizel z agendy.
Z české energetiky dále čtěte:
ČEZ se zbavuje ziskové elektrárny. Počerady loni vydělaly 439 milionů
Tvrdý úder na solár. Stát chce dál omezovat miliardy pro fotovoltaiku
ČEZ chce v Rumunsku vyzkoušet ukládání energie ve formě vodíku
Na trhu se zemním plynem se podařilo prolomit ruský dovozní monopol v roce 1997. Od tohoto data pocházelo papírově až 25 procent plynu z Norska. Ve skutečnosti se jednalo pouze o obchodní vztah, nikoli reálné dodávky. Vzhledem k odlišnému chemickému složení norského paliva a chybějícímu potrubí to vlastně ani jinak nešlo.
Dnešní realita je taková, že prakticky ze sta procent směřuje do českých firem a domácností plyn vytěžený na ruské Sibiři. Diverzifikaci zde nahrazuje nákup na západoevropských energetických burzách a přeprodej mezi státy střední Evropy. Dosvědčují to údaje ČSÚ za loňský rok, kdy 61,5 procenta dovezeného plynu pocházelo z Ruska, 12,5 procenta formálně z Norska a zbylých 26 procent z různých zemí Evropské unie.
Čerpání pod kontrolou. Pracovník italské společnosti siot kontroluje přečerpávání ropy z tankerů.
Poslední zprávy dokládají posilování ruské pozice v evropském plynárenství. V loňském roce se plynárenský koncern Gazprom pochlubil nárůstem dodávek na evropské trhy (včetně Turecka) o 12,5 procenta na rekordních 179,3 miliardy metrů krychlových. Letos v prvním čtvrtletí byl meziroční nárůst dodávek již 15procentní.
S růstem exportu roste i zájem o dostavbu dalších dvou potrubí po dně Baltského moře do Německa. Projekt nazvaný Nord Stream II umožní Gazpromu navýšení dodávek, ale také možnost obejít území „problémové“ Ukrajiny.
Česká republika má na stole doslova mefistovskou nabídku. Po spuštění Nord Streamu II bude mnohonásobně více vydělávat na tranzitu ruského plynu z Německa do Rakouska, Slovenska a Itálie. Prospěch z toho bude mít hlavně provozovatel páteřních plynovodů v Česku Net4Gas, vlastněný finančními investory z Německa a Kanady.
Přečtěte si o unikátním projektu českých vědců:
Sen o českém reaktoru se rodí v Řeži
Možný rozsah přepravy plynu ukázala před měsícem aukce tranzitních kapacit. „Společnost Net4Gas vtéto aukci nabídla a úspěšně prodala dlouhodobé přepravní kapacity plynu v objemu 30 až 40 miliard krychlových metrů ročně. Na základě výsledků aukce kapacit je firma připravena významně investovat do příslušné plynárenské infrastruktury,“ říká mluvčí podniku Net4Gas Zuzana Kučerová.
Nesmělé pokusy dostat do Česka plyn odjinud naopak končí u ledu. Propojení z Horního Rakouska do jižních Čech se zatím stavět nebude a ani se stavbou velkokapacitního propojení s Polskem to nevypadá moc slavně. Poláci už o tuto stavbu nemají tak vážný zájem jako dříve.
„Společnost Net4Gas jedná s polským partnerem, firmou Gaz-System, a s českým regulátorem o tom, jak efektivně v projektu dále pokračovat,“ reagovala mluvčí Net4Gasu.
Zmíněné propojení do Polska, které by Česku umožnilo odběr plynu přivezeného v kapalném stavu do přístavu Svinoústí u Štětína, mělo být podle původních plánů k dispozici v roce 2019. Dnes už zúčastněné společnosti hovoří o možném spuštění nejdříve na konci roku 2022.
Banány od Westinghouse
Do třetice lze zmínit dodávky palivových souborů do jaderných elektráren. Tady diverzifikace celkem fungovala v minulém desetiletí, kdy Dukovany konzumovaly tradiční ruské palivo a Temelín americké od podniku Westinghouse. Po roce 2010 nastal úplný příklon k dodávkám z Ruska.
Ztrátu českého trhu si Westinghouse zavinil sám. S jeho palivem byly potíže, hovořilo se třeba o „banánovém efektu“ - tedy o nežádoucím ohýbání palivových tyčí během provozu. Když v soutěži před deseti lety nabídl ruský Tvel vyšší kvalitu i nižší cenu, byla to pro ČEZ jasná volba.
V současné době ČEZ připravuje vyhlášení nové soutěže, ve které by vybral dodavatele jaderného paliva po roce 2020. Otázkou je, kdo jiný než Rusové se tentokrát do tendru přihlásí. Pocit bezpečí zvyšují rostoucí zásoby palivových souborů na skladě. Westinghouse má dnes jiné starosti. Jeho vedení poslalo na konci března firmu do bankrotu, aby se zbavilo nadměrného zadlužení a nevýhodných kontraktů na stavbu jaderných elektráren. Vytoužené diverzifikace dodávek jaderného paliva ani zemního plynu se tedy v dohledné době nedočkáme.
