Před pár týdny vzniklo v Česku politické hnutí, které má významově identické základní motto jako kdysi zastánci brexitu: „Přišel čas vzít si naši zem zpátky.“ Od 23. června 2016 víme, že se s ním dá vyhrát referendum, ale po třech letech také víme, že vláda Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, poslanci nejstarší parlamentní demokracie a profesionální byrokracie páté největší ekonomiky na světě nedokázali připravit zemi na spořádaný odchod.
Formací zacílených na voliče, kteří slyší na hesla s tímto poselstvím, je víc. Politologové a sociologové nejen v Česku už popsali stohy stran rozborů, proč tomu tak je. Ekonom by se měl držet svého řemesla, takže tady je pár dílčích vysvětlení, kde se u nás ta touha po převzetí kontroly nad vlastním osudem bere.
Kde se nám to stalo
Ať chcete, nebo nechcete, musíme začít třicet let zpátky, neboť tehdy se v podstatě najednou odehrály dvě důležité věci. Zaprvé se zhroutilo sovětské impérium s celým tím neúspěšným pokusem o nalezení jiného způsobu, jak v ekonomice rozmísťovat zdroje, než převážně prostřednictvím tržních mechanismů. Zadruhé, k mnohem větší „liberalizaci“ svých ekonomik přistoupily téměř všechny země postsovětského prostoru včetně Československa i valná část „třetího světa“ - od Argentiny přes Indii po Čínu. Nastala druhá zlatá éra globalizace (ta první trvala zhruba půlstoletí před první světovou válkou), kdy vlastníci zahraničního kapitálu byli vítáni investičními pobídkami, dostávalo se jim „národního zacházení“, mohli se podílet na privatizacích státních aktiv a v podstatě bez omezení vyvádět svoje zisky.
Příklon k liberalismu nebyl nikdy absolutní ani univerzální. Když sedíte na hromadě dolarů, které nestíháte přehazovat, nemusíte poslouchat, ale naopak vám kdekdo leze, víte kam. Klasickým příkladem budiž petrodolarové ekonomiky v časech ropných krizí. Toto sladké tajemství, že můžete neposlouchat, když nic nedlužíte, neuniklo ani Vladimiru Putinovi, ale zas až taková věda to není: svého času to pochopil třeba i Nicolae Ceaușescu, který po roce 1980 dokázal splatit dluhy. Za cenu totálního zbídačení Rumunska.
Přečtěte si esej: Dějiny československé zahraniční politiky jsou dějinami neúspěšného napravovaní důsledků jejího počátečního triumfu
Česko mělo ambici se „vrátit“ do Evropy, náš průmysl byl sice neuvěřitelně komplexní, ale zoufale zastaralý, což se ukázalo záhy poté, co se přešlo na obchodování s tvrdou měnou se zbytkem světa. Potřeba kapitálu na obnovu byla obrovská, i když zahraniční zadluženost byla záporná, ovšem pohledávky byly vesměs nedobytné (vzpomene si někdo na deblokaci sovětského dluhu za vlády Miloše Zemana?).
Otec Václava Klause juniora neudělal chybu ani jako ministr financí federální československé vlády zavedením konvertibility, uvolněním cen a zahraničního obchodu, ani spuštěním kuponové privatizace, která mu je dnes vyčítána. Problém, a velký, vznikl tehdy, když koncept „lidového kapitalismu“ opustil.
Vypařila se důvěra v režim
Většina pamětníků se shodne na tom, že po ukončení první vlny kuponové privatizace se nekradlo, protože se očekávala vlna druhá, a na koho by se poškozování provalilo příliš brzo, přišel by o možnost nahromadit další majetek. Teprve po ukončení druhé a poslední vlny privatizace, po signálech, že „je třeba koncentrovat vlastnictví“, takže stát jedno oko přimhouří a druhé bude skleněné, se spustila lavina okrádání „dikoušků“. Na jejím konci obyčejný člověk poznal, že český stát a jeho instituce jsou minimálně v této oblasti „cinknuté“ a práva malého akcionáře chránit nedovede, či vlastně ani nechce.
Zní to jako dávná historie, ale obojí vrhá dlouhé stíny a ovlivňuje nejen současnost, ale i budoucnost.
Vezměte si třeba (ne)ochotu už dvou generací Čechů investovat významnou část úspor do kapitálového trhu, což se projevuje dodnes, dobrých dvacet let poté, co vlna dojela. Češi byli a jsou spořiví. I přes nárůst zadluženosti domácností je míra jejich úspor docela vysoká, ale ukládají si peníze v bankách, protože v nich nepřišli o jistinu, dokonce většinou ani o její nepojištěnou část, když některá padla. Makroekonomické náklady promarněné příležitosti k vybudování „lidového kapitalismu“ jsou nezanedbatelné.
Miroslav Zámečník k 15 letům v EU: Nejlepší, co nás mohlo potkat
Pavel Páral k 15 letům v EU: Czexit? A odkud?
Ilona Švihlíková k 15 letům v EU: Potřebujeme střízlivý pohled, ne mávání vlaječkou
Pokud se ptáte, proč má Česko relativně nízkou míru ekonomického růstu za posledních třicet let, je toto jedno z nejlepších vysvětlení - chybí podstatně vyšší podíl rizikové vrstvy dlouhodobého kapitálu z domácích zdrojů. Penzijní fondy, které jsou klasickým poskytovatelem dlouhodobého kapitálu, z nějž se financují třeba infrastrukturní projekty s návratností počítanou v desetiletích, u nás spravují objem peněz, který neodpovídá ani deseti procentům českého ročního HDP. Navíc drží kvůli averzi obyvatel ke ztrátě (garantování jistiny) většinu prostředků v likvidní formě. Penzijní reforma je po několika nezdárných pokusech sprosté slovo, a tak dlouhodobý kapitál na infrastrukturu může poskytnout buď vláda, za cenu růstu dluhu, nebo nemilovaný Brusel či zahraniční investoři.
Ve firemní sféře je podíl zahraničního kapitálu na vlastnictví celkových aktiv vyšší, než by musel být. Čechy navíc dráždí vysoký odliv dividend do ciziny. Samotná struktura firem je také vychýlená do extrémů. Středně velké domácí podniky schopné inovovat a obstát v zahraničí mají nedostatečnou váhu. Máme tady „dvourychlostní ekonomiku“ a nedovedeme si s tím zatím poradit, i když nám to nejen vadí, ale i prokazatelně škodí. To jsou ty dlouhé stíny.
Selhání je naše, cizinu neviňme
Tím to nekončí. Protože ani exekutiva, ani legislativa, ani justice si s tímto nedokázaly včas poradit a „systémové“ politické strany nalevo i napravo od středu se staly snadnou kořistí zájmových skupin, vytratila se důvěra v režim. S nízkým kapitálem důvěry se nedají dělat reformy, tedy zásadnější systémové úpravy v penzích a ve zdravotnictví, kde na Česko doléhá stárnutí obyvatelstva. Je dědičným hříchem levice, že zarputile odmítala změnu (vítězné tažení hvězdy ČSSD Davida Ratha proti třicetikorunovým poplatkům, tunelování státního penzijního pilíře), a nemenší chybou pravice, že šla do reforem silově a jen chabě maskovala zájmy budoucích správců a operátorů „systémů“.
Výsledkem je, že jsme na tom o dost hůř, než kdybychom začínali u čistého stolu. Předchozí negativní zkušenost a nahromaděný odpor ke změně znamená, že se bude mnohem hůř hledat konsenzus. A takto jsme se zakonzervovali v podstatě všude, kde to šlo.
Do toho přišlo členství v Evropské unii před patnácti lety. Jestliže před vstupem se dalo v rámci předvstupních vyjednávání na reformy zvenku zatlačit, pak po vstupu už to tolik nešlo. Česko nemá ideální fiskální politiku, skoro vždycky je procyklická, ale sériová výroba schodků je tady přece jen vnímána jako něco špatného, takže oproti jiným zemím vypadáme v podstatě vzorově.
Potíž s EU je dvojí - jednak jsme do ní vstoupili v době, kdy už byly karty k ambicióznějšímu integračnímu projektu rozdány bez nás (eurozóna atd.), jednak se za pár let ukázalo, že učitel má chyby v osnovách. Eurozóna zoufale improvizovala při řešení finanční a dlužnické krize, což hodně oslabilo její autoritu.
Přečtěte si: Pokus o optimistického průvodce českou budoucností
Když se podíváte na průzkumy veřejného mínění, zjistíte, že třeba ochota přijmout euro dostala masivní zásah po první řecké krizi a od té doby se nedostala na úroveň předchozího pragmatického přemítání o přínosech a záporech.
Celý politický provoz v Česku se omezil na „čerpání dotací“ jako na národní plán, jak brát, dokud dávají, přičemž cílem bylo vyčerpat, nikoli rozumně investovat.
Co čert nechtěl, do tohoto utilitárního provozu přišla uprchlická krize, která byla řešena nejméně šťastným způsobem - otevřením stavidel bez dohody s Turky a kýmkoli jiným, třeba i výměnou za peníze. Aby toho nebylo dost, přišel do toho nápad na přerozdělování, který v etnicky homogenním Česku musel narazit už jenom pod vlivem některých médií. Snaha vnutit je byla pak to nejhorší, co mohlo někoho napadnout.
Evropa a její instituce nemůže mít ustláno na růžích v zemi, která sama na tom s důvěrou ve vlastní instituce a politiku není ani trochu dobře a historicky vnímá s jistou satisfakcí jakékoli klopýtnutí velkých a silných, zvlášť když máme pocit, že jsme do něčeho nuceni. „Schadenfreude“ má dokonalý překlad v české škodolibosti, ale třeba do angličtiny se z němčiny vůbec nepřekládá.
Trauma z etalonu
Bylo by překvapující, kdyby se těch, kterým se nezadařilo tak, jak si představovali, kteří nemají bůhvíjaké světoběžnické zkušenosti, někdo neujal. Klidně mohou pracovat pro zahraniční firmy a brát víc než slušný plat. Pocit vykořisťování to neumenší, protože cítí, že při stejné intenzitě práce dostávají o poznání nižší mzdu než lidé ve stejných pozicích v Německu nebo Rakousku.
I vysokoškolsky vzdělanému člověku bývá zatěžko přijmout fakt, že jsme holt „mladík, který se opozdil“, protože západoevropské ekonomiky rychle rostly spolu a my jsme se k nim připojili, až když růst zpomalil a mezi námi zela propast ve vybavenosti kapitálem a v produktivitě. Dotahování náskoku bohatých v zemi, které nestavěla na zelené louce, ale naopak musela strávit spoustu času pracnou rekonstrukcí a ohromně obtížným procesem „recyklování“ aktiv, je z definice pomalý proces. (Nestavíme Šen-čen v rýžovištích.) A když si ještě nasázíte pár vlastních gólů, zůstane dohánění daleko za původním očekáváním. Oproti takovým Italům mindrák mít nemusíme, ale s nimi se nepoměřujeme. Také to už posledních třicet let není úspěšná země.
Existují země, a není jich málo, které dokázaly předehnat svoje „druhy“. Namátkou v Evropě jsou to Irsko ve srovnání s Británií nebo Slovensko ve srovnání s Maďarskem. Ale „český úděl“ je složitý v tom, že jsme sice naskočili do vlaku, ovšem s německou lokomotivou a mašinfírou.
Česko za sto let: máme na to, stát se silnou a technologicky vyspělou zemí
Nejsme Poláci, kteří sami sebe vnímají jako velký národ mezi Rusy a Němci a jsou schopni udělat alespoň přesmyčku v tom, že jdou s Amerikou, klidně i s Trumpem. Před více než třiceti lety jsem strávil s velmi chytrými Poláky týden intenzivních neformálních debat o tom, „co bude, až to skončí“. Všichni říkali totéž: že chtějí být „jako Amerika“. Tehdy jsem se tomu nezdvořile smál, ale jistou cílevědomost jim zpětně nemůžu upřít.
Abychom mohli Německo dohnat a předehnat, museli bychom přijmout technologickou změnu v oblastech, které Němci i jejich kapitál zatím přehlížejí. K tomu bychom museli sledovat tuto šanci s cílevědomostí, schopností strategie a plánování, kompetencí a vůlí přizpůsobit tomu skoro všechno.
Odpovězte si úplně poctivě na otázku, zda v Česku, v jeho politice, veřejném prostoru a společenském povědomí existuje nějaká vůle po takto razantní změně. Vůbec žádná. Něco jako „strategii přeskočení“ jsem v postkomunistických zemích dokázal vysledovat v Estonsku, ale u nás ani náhodou.
To, že víme, co se stalo, ještě neznamená, že spolu nemusíme mluvit
V očích behaviorálních ekonomů, psychologů, politologů, sociologů a evolučních antropologů jsou polistopadové dějiny Česka snadno vysvětlitelné, stejně jako frustrace a nekončící obviňování toho, kdo to zavinil. Není to ovšem konstruktivní odpověď na otázku, co chceme tady a teď.
Stojíme na prahu odchodu Británie z EU bez dohody, a to nás citelně postihne. Stojíme s vysokou pravděpodobností na prahu velkého obchodního konfliktu mezi USA a Evropskou unií, což nás také postihne, ostatně malé ekonomiky zapojené do mezinárodních řetězců budou postiženy všechny, když se tyto řetězce zpřetrhají a budou se muset znovu napojit. Bude to vyžadovat nejen značné úsilí, ale také spolupráci. Stojíme na prahu jednání s Evropskou unií, jejíž všechny klíčové instituce se mění a personální obměnou to neskončí.
Naprosto jistě můžeme předpokládat, že nám nebudou čistí přispěvatelé z Unie chtít sypat peníze jako dříve, a to dokonce i v případě, že audity dopadnou perfektně.
Kdy bylo v Česku nejlépe? Za komunismu jsme se měli dvakrát hůře než teď
Dřív, než se začnete čílit, zkuste se vžít do jejich role. Zkuste si představit, že Češi dávají jedno procento svého HDP, asi jedenapadesát miliard korun tento rok, do krmítka, z nějž nejlépe zobe druhý nejbohatší Rumun nebo Bulhar. Vůbec by se nám to nelíbilo.
Navíc se může stát, že brzy opadne příznivý ekonomický vítr, který umožnil rozdávání za hranicí fiskální soudnosti. Technologická změna zasáhne největší průmyslové odvětví v zemi, a můžete brojit proti elektrifikaci automobilů. Přijde zklamání a s ním i riziko, že se nevrátíme k zastupitelské demokracii, ale šlápneme do různých odstínů hnědého a nechtě se ocitneme v nekonečném proudu nečištěné odpadní vody. Co proti tomu dělat?
Mluvit spolu, investovat energii a čas do toho, abychom společně našli příležitost tam, kde zatím vidíme hrozby. Samozřejmě, že na to máme, tento národ můžete charakterizovat nejrůznějšími přívlastky, ale rozhodně v nich nechybí „racionální“ a „přizpůsobivý“. A rozhodně jsme vybaveni dostatečnou schopností rozeznat, co se po pár opakováních téže hry vyplácí a co nevyplácí.
Čtěte také:
Česko musí podpořit inovace, jinak životní úroveň neporoste, vzkazuje MMF
Růst ekonomiky eurozóny i EU v prvním čtvrtletí mírně zrychlil
Česká ekonomika se začíná přehřívat, v žebříčku stability se propadla o tři místa
Růst české ekonomiky byl loni 13. nejrychlejší v Evropské unii
