Česká republika se bude muset velmi snažit, aby dokázala ustát obrovský tlak na „ozelenění“ evropské ekonomiky. Zelená politika se v nové Evropské komisi Ursuly von der Leyenové stala základní prioritou na příští volební období. Pro tuzemský průmysl by to mohlo mít fatální důsledky.
Klima se stalo politickou arénou, v níž se nyní střetávají často protichůdné zájmy jednotlivých států. Pracuje se s předpokladem, že emise oxidu uhličitého zapříčiněné lidskou činností je nutno radikálně snižovat, což lze pochopit, podíváme-li se na graf toho, jak postupem času – zejména ve dvacátém století – prudce narůstaly.
Nicméně velký rozdíl je v dopadu, který to bude mít na jednotlivé státy. Pomiňme neevropské emitenty skleníkových plynů jako Spojené státy či Čínu, které tyto věci zatím neřeší. V rámci Evropy bude mezi nejpostiženější patřit Česká republika, stát dlouhodobě s největším podílem průmyslu na ekonomice.
Emise totiž Evropská komise přikazuje snižovat pouze tomu, kdo je produkuje, a v Česku je stále velký podíl těžkého průmyslu. Nehledí se přitom na to, že většinu své takto vyrobené, emisně náročné produkce vyváží do vyspělých zemí západní Evropy, v jejichž ekonomikách průmysl nehraje takovou roli a které tedy jen těží z toho, že se „špinavé“ produkty vyrábějí jinde.
Je podle vás potřeba snižovat emise CO2?
Vezměme například bohumínský Bonatrans. Podnik vyrábí dvojkolí pro kolejová vozidla, která v drtivé většině exportuje, takže na nich jezdí TGV, německé dráhy a další. Jenže sofistikovaná a přesná strojírenská výroba je energeticky velmi náročná a emise jdou za Českem.
Pro většinu „vyspělých“ států je pak poměrně jednoduché argumentovat, že je potřeba snižovat škodlivé emise, když se jich to zase tak netýká. Mají rozvinutý sektor služeb a podíl průmyslu na ekonomice poměrně malý. Transformace ekonomiky, tj. odchod od „špinavých“ zdrojů energie, těžkého průmyslu či strojírenství, je tak nebude tolik bolet ve srovnání s Českem. Svou průmyslovou revoluci si většina z nich prodělala v 19. století, kdy se na zamořování ovzduší vůbec nehledělo.
Kdybychom se však podívali na objem emisí „vyprodukovaných“ jednotlivými zeměmi se zohledněním obchodní bilance, situace by se radikálně změnila. Názorně to ukazuje následující grafika:
V něm je jasně vidět podíl oxidu uhličitého (CO2), který se měří exportem a importem emisí v poměru k domácí výrobě. Rázem je jasné, že většina západních států emise výrazně importuje. Například Rakousko dováží o celých 36 procent emisí víc, než samo vyrobí, podobné je to s Německem, Francií či Itálií.
Česko je z tohoto pohledu klimaticky neutrální, tedy nulových čistých emisí dosáhlo již nyní. Tak se na to však Evropská komise nedívá.
V následujících pár letech tedy Česko bude muset být v evropských institucích velmi hlasité, aby si dokázalo vyjednat podporu nejen pro uhelné regiony, kde se přestane v dohledné době těžit, ale i pro další odvětví ekonomiky, která jsou energeticky náročná. Tak abychom nenesli veškeré důsledky ekologické zátěže, ze které přitom profituje někdo jiný.
Čtěte další texty Jiřího Zatloukala
