Pečlivě bychom měli sledovat, co se nyní děje v Maďarsku. Drastické zvyšování daní, masové propouštění ve státním sektoru, zavádění plateb ve zdravotnictví a nevyhnutelný pokles životní úrovně, který čeká především ty sociálně nejslabší. To je konečný důsledek plnění socialistických vládních slibů a dlouhodobého odkládání skutečné reformy veřejných financí.
A Česko je nyní odhadem zhruba v situaci Maďarska roku 2002. Náznaky reforem, předstírané kabinety Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse, pohřbil Jiří Paroubek hluboko pod zem. V nepříčetném předvolebním rozdávání vláda nafoukla mandatorní výdaje o desítky miliard korun. Reforma nemocenské, která měla eráru ušetřit, ho přijde naopak na dvacet miliard. Změny v systému životního minima sice nepatrně zvyšují motivaci pracovat, ale opět jsou mnohem dražší než současný systém. Rath ve zdravotnictví šetří, až se z daňových poplatků kouří a do černé díry v bílém plášti padne o deset miliard více.
Počty státních zaměstnanců se stále zvyšují, ale jejich platy rostou ještě rychleji. Ministerských úředníků je v této zemi již nejspíše více než soustružníků, učitelé při současném demografickém vývoji a zachování dnešní politiky ministerstva školství budou za chvíli hrát ve školách přesilovku. A praporčíci budou jezdit do kasáren ve ferrari. A premiér vykládá, že omezovat mandatorní výdaje může jen hlupák. Vždyť přece mohutně rostoucí ekonomika na všechny výdaje vydělá.
V této situaci před čtyřmi lety v Maďarsku vyhráli socialisté volby díky slibům dalšího rozdávání a zvýšení státní platů na dvojnásobek. Naši socialisté také před těmito volbami nešetřili sliby stodvacetitisícového porodného, dalšího zvyšování rodičovského příspěvku a kdečeho dalšího. Naštěstí nevyhráli, a tak se další rozdávací orgie snad konat nebudou. Ale vzhledem ke stavu politických jednání o sestavení vlády nutno dodat, že co není ještě může být. Navíc na cestu do Uher je už nyní dobře zaděláno.
Nic na tom nemění ani nedávné jednání vlády, která se usnesla, že schodek rozpočtu na příští rok by měl být 88 miliard, což je jen poměrně malý vzestup oproti letošku. Jenže ministr Sobotka připouští, že tento schodek vyžaduje odložit účinnost některých nedávno schválených zákonů. Jako vystudovaný právník by ale měl vědět, že vláda musí předkládat do sněmovny rozpočet vycházející z platné legislativy. A vzhledem k tomu, že ho má předkládat již za dva měsíce a sněmovna je nefunkční, lze těžko očekávat, že nastanou nějaké významnější změny. A v tom okamžiku je schodek již nad sto miliardami. O kolik, to záleží na tom, jak se podaří škrtat jinde.
Již v minulých letech přitom byly běžné, nemandatorní výdaje omezovány v poměrně vysokém rozsahu. Navíc v současnosti zbývá na tyto výdaje z bilionového rozpočtu nějakých 150 až 200 miliard korun. Na škrtání toho už tak opravdu moc nebude. Plné promítnutí platné legislativy do státního rozpočtu znamená schodek 170 miliard korun českých. V poměrovém vyjádření asi 5,5 procenta HDP. Takže zatím sbohem, euro. Výkřiky premiéra, že ČSSD podpoří jen takovou vládu, která bude plnit konvergenční kritéria a zavede euro v roce 2010, jsou v téhle souvislosti, slušně řečeno, pokrytecké. Ale o společnou evropskou měnu a termín jejího zavedení jde až v poslední řadě. Je evidentně nutné zásadně reformovat konečně veřejné finance, protože jinak budou dopady na ekonomiku a životní úroveň velmi vážné.
Rozsah reforem navíc bude za současné situace muset být větší, než bylo nezbytné třeba ještě před dvěma lety. K tradičně neřešeným potížím se zdravotnictvím a nevyhovujícímu penzijnímu systému se přidal problém s hypertrofovanou státní správou a s nadměrným rozsahem sociální sítě. Nějakou formu sociální dávky berou tři lidé ze čtyř. A to změnit nebude jednoduché a bezbolestné.
Především to chce politickou vůli. Současný stav politiky však nedává příliš nadějí. ODS, lidovci a možná i zelení na reformy kývou, ČSSD však říká jednoznačné ne a nic jiného nenavrhuje. Byť následky otálení nejvíce odskáčou právě její voliči. Pokud ČSSD nezmění stanovisko, tak do čtyř let a do dne poznáme, jak může být člověku zle z pravého maďarského gulášového socialismu. A reformám, tentokrát opravdu drastickým, se pak už nevyhneme.
