Nastal čas otevřít debatu o reálném využívání domácích energetických zdrojů
Březnový summit Evropské unie požaduje zvýšit do roku 2020 na 20 procent podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie EU, biopaliv na veškerém objemu spotřebovaných paliv v dopravě nejméně na deset procent a o pětinu snížit emise skleníkových plynů oproti úrovni z roku 1990. „Je to katastrofa,“ stručně komentoval dohodu ministr průmyslu a obchodu Martin Říman.
Týden před konáním summitu se v Praze uskutečnil již sedmý mezinárodní energetický kongres ČR, který pod názvem Energetická bezpečnost České republiky tradičně pořádala společnost Business Fórum. Hlavní rysy nové unijní energetické politiky přednesl zástupce Evropské komise hned v úvodní části kongresu. Následující přednášky i diskuse však přinesly nejen otázky, ale i odpovědi.
Vážné problémy.
Z diskuse na téma dokončení vnitřního trhu s elektřinou a plynem s jasnějším oddělením výroby od přenosu a distribuce pro velké energetické firmy vyplynulo, že stojíme před problémy, které posílení regulace a takzvaný unbundling nevyřeší, protože v Evropě není dostatek elektřiny a nejsou vytvořeny technické podmínky k rozsáhlejšímu obchodování mezi státy jak s plynem, tak s elektřinou.
Bezpečnost a spolehlivost dodávek je ohrožena a zvyšuje se negativní vliv výroby elektřiny z větrných elektráren na stabilitu evropských sítí. Do jejich rozvoje je nutné investovat šest miliard eur během nejbližších šesti let - ve skutečnosti to však bude pouze 200 milionů ročně.
Růst ceny energetických komodit.
Je nutná dlouhodobá vyrovnanost nabídky a spotřeby elektřiny, což však vyžaduje, abychom do roku 2030 masivně investovali do výstavby nových elektráren - v řádu jednoho bilionu eur, tedy zhruba 50 miliard ročně.
Ceny energetických komodit prudce rostou a nepříznivě ovlivňují konkurenceschopnost průmyslových podniků v ČR. Růst cen elektřiny v posledních letech nezpůsobil nedostatečný trhu, ale nedostatek zdrojů a nejistá budoucnost. Tržní síly jsou schopny vytvořit homogenní cenové prostředí a udržovat dlouhodobě ceny na nejnižší možné (konkurenční) úrovni. Nemohou však působit, pokud je nenecháme. Za příklady netržních kroků byly uvedeny povolenky na oxid uhličitý, zákaz výstavby jaderných bloků a podpora obnovitelných zdrojů.
Nižší energetické nároky.
Cesta ke snížení emise skleníkových plynů o 20 procent se zdá být jasná: snížit do roku 2020 energetické potřeby o 20 procent, zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na pokrytí energetiky EU na 20 procent, vyvinout bezemisní technologie pro uhelné elektrárny, rozvíjet jadernou energetiku a používat nízkouhlíková paliva.
Snížení energetických nároků začíná výrazným zvýšením účinnosti elektráren. Pokud dnes nenahradíme dožívající uhelné elektrárny nejmodernější technologií se špičkovou účinností, můžeme se okamžitě rozloučit se snížením energetické náročnosti i snižováním emisí oxidu uhličitého. Udává se, že průmyslově vyspělé státy spotřebují 35 až 40 procent primární energie v budovách. Se započtením spotřeby infrastruktury budov a energie na výrobu stavebních materiálů, dosahuje tento podíl až 50 procent. Dosažení významnějších energetických úspor v této oblasti je proces na desítky let, i pokud teď hned začnou být nové budovy projektovány jako energeticky úsporné.
Obnovitelné zdroje.
Česká republika nesplní svůj závazek vyrábět do roku 2010 osm procent elektřiny z obnovitelných zdrojů. Po vydání zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů se sice výrazně zvýšil zájem investorů o tuto oblast, bohužel limitující je například nedostatek biomasy pro tuzemské energetické využití. Přírůstky produkce cíleně pěstované biomasy jsou stále o řád menší, než předpokládali autoři Státní energetické koncepce. Zájem o investice do větrných elektráren se sice také zvětšil, ale jejich příspěvek k energetické bilanci je malý a přetrvávají problémy se získáváním souhlasu k jejich výstavbě. Podstatná část energie vodních toků jej již využívána.
Jaderná energetika.
Jaderná energetika svým třetinovým podílem na tuzemské výrobě elektřiny velmi příznivě ovlivňuje bilanci oxidu uhličitého. Terčem kritiky je například nevyřešený konec palivového cyklu a o takzvaném „vyhořelém“ jaderném palivu se u nás hovoří jako o jaderném odpadu. Ve skutečnosti jde díky nízkému stupni „vyhoření“ paliva o významnou energetickou surovinu využitelnou v budoucnu. Kombinace jaderné energetiky s vodíkovým programem a s energetickým využitím „vyhořelého“ paliva se může významnou měrou podílet na „bezemisní“ a nezávislé české energetice na sklonku tohoto století.
Uhlí.
Uhlí je z hlediska emisí oxidu uhličitého nejméně vhodné palivo. Moderní technologie však umožňují jeho všestranné chemicko-energetické užití na bázi zplynění. Za pozornost stojí možnost zplyňování uhlí společně s organickými odpady, které mají vysoký obsah vodíku a uhlíku, zejména s plasty a pryží. Společné zplynění uhlí a uvedených odpadů umožňuje jejich environmentálně šetrné využití ať již pro výrobu elektřiny a tepla nebo pro konverzi na kapalná paliva. Tato technologie umožňuje oxid uhličitý účinně separovat. Žádný investor však nebude vkládat finanční prostředky do projektů, pro které na dobu jejich životnosti nebude k dispozici palivo. Paradoxně tak blokování uhelných zásob brání možné investici do moderních, k životnímu prostředí šetrných a energeticky hospodárných technologií.
Zemní plyn.
Zemní plyn produkuje nižší měrné emise oxidu uhličitého než uhlí. Případné úniky zemního plynu do ovzduší však též zvyšují koncentrace skleníkových plynů v důsledku metanu, který tvoří jeho podstatnou složku. Podíl zemního plynu na výrobě elektřiny je u nás malý. Jeho zvýšení na úkor uhlí by zcela jistě přispělo ke snížení emisí oxidu uhličitého. Energetická zařízení na bázi zemního plynu jsou investičně méně náročná než ta využívající uhlí, popřípadě jádro, a lze je vybudovat podstatně rychleji. Nevýhodou jsou vyšší provozní náklady ovlivněné cenou zemního plynu. Ministerstvo životního prostředí své priority v oblasti energetické politiky definovalo v pořadí energetické úspory - obnovitelné zdroje - zemní plyn.
Menší závislost na dodávkách.
Evropská komise chce omezit rostoucí energetickou závislost EU na dodávkách energie z třetích zemí. Prosazuje vyšší využívání vlastních energetických zdrojů a při jednání o dodávkách energetických surovin z mimoevropských nalezišť chce „mluvit jedním hlasem“. Patrně však bude obtížné přimět členské země, aby tento koncept přijaly bez výhrad. Naopak, producenti zemního plynu se rozhodli vytvořit kartel.
Kam směřujeme?
Vláda rezignuje na využití zásob domácího uhlí „za limity“ i na další rozvoj jaderné energetiky. Přitom ve skladech „vyhořelého“ jaderného paliva v Dukovanech a v Temelíně se hromadí energetická surovina, využitelná jako tuzemský zdroj energie pro nové jaderné technologie v době, kdy budou dočerpávány zásoby českého uhlí. Vláda podporuje obnovitelné zdroje energie, které zcela jistě mají své místo v české energetice, ale, bohužel, i své limity. Švédsko se téměř před třiceti lety rozhodlo postupně opustit jadernou energetiku a úbytky jaderného výkonu nahradit obnovitelnými zdroji, zejména energií větru. Neúspěšně, a proto vrací se zpět k jádru. Má být východiskem z této naší slepé ulice masivní zvýšení dovozu zemního plynu a nastolení totální energetické závislosti i v elektroenergetice se všemi hospodářskými i bezpečnostními riziky?
Spolehněme se na sebe.
Celá Evropa míří k obrovskému deficitu elektřiny. Hovořit za takové situace o „trhu“ je naivní. Za podobné situace je spíše vhodný přídělový systém. Názory, že v případě potřeby elektřinu dovezeme, jsou legitimní. Otázka je, odkud ji bude možné dovézt, jaké množství a za jakou cenu.
Je nejvyšší čas otevřít celonárodní debatu o reálných možnostech využívání domácích energetických zdrojů a využít do konce tohoto rozpočtového období maximum unijních prostředků na posílení domácí energetické infrastruktury a nespoléhat v krizovém plánování na výraznější celoevropskou koordinaci.
