Průmysl ostře klesá. Měřeno tržbami ve stálých cenách bylo nejdůležitější odvětví české ekonomiky loni v prosinci o 8,2 procenta pod úrovní stejného měsíce roku 1997. Tendence k poklesu se objevila zprvu nenápadně v podobě snižujících se přírůstků tržeb, loni v srpnu však již nabyla formy záporného tempa a u toho zatím zůstalo. Náznaky obratu nikdo nikde nevidí. Už samotné slovo „tržba napovídá, o co v průmyslu nyní jde. Není odbyt. České průmyslové výrobky kupuje stále méně domácích i zahraničních zákazníků. Otázkou je proč?
Běžně se uvádí několik klasických vysvětlení. V prvé řadě jde o to, že klesá hrubý domácí produkt, což řečeno jinými slovy a s přihlédnutím k našim konkrétním podmínkám znamená, že klesá domácí poptávka, tedy především spotřeba domácností a investice, a snižuje se tempo vývozu. Jinam než na domácí trh nebo do zahraničí podniky nic prodat nemohou. Ze zboží vršeného do hromad ve skladech žádné tržby nejsou. Český průmysl neobživne, pokud se nerozjedou investice a export. Nárůst celorepublikové průměrné reálné mzdy, který se letos po loňském propadu předpokládá, náš průmysl nezachrání. České průmyslové spotřební výrobky totiž nejsou v oblibě a bagr nebo jaderný reaktor si domů nikdo nekoupí. Je třeba vyvážet, ale kam, když tempo hospodářského růstu Německa a dalších klíčových obchodních partnerů České republiky se snižuje?
Exportu by mohla pomoci slabší koruna. Ale jenom do určité míry. Křivou kolejnici nebo technologicky zastaralý stroj si nikdo nekoupí ani se slevou. Slabší koruna vývoz zlevní, ale na druhé straně zdraží zboží z dovozu, které mnohdy tvoří podstatnou část českých exportních produktů. Říká se tomu začarovaný kruh. Mnoho českých podniků se holedbá, že mají dobré programy, dobré výrobky, a dokonce i potenciální zákazníky, jenom ty peníze na financování scházejí. Domácí banky dnes jen tak někomu nepůjčí, protože si lížou rány z předchozích divokých úvěrových let.
Někteří odborníci, kteří se zabývají dojednáváním zahraničních úvěrů pro české podniky tvrdí, že kupříkladu německé banky celkem ochotně půjčí peníze na jakýkoli dobrý projekt. Slovo „ochotně si však nelze vysvětlovat jako „neuváženě nebo v podobném smyslu. Špičkový český výrobek totiž není z jejich pohledu opravdu špičkový, pokud ho nabízí v podstatě finančně zkrachovalý, ve skutečnosti ale pořád ještě fungující podnik. Kdo z našich čtenářů by půjčil sto tisíc korun sousedovi na jeho geniální podnikatelský záměr, když se po celém domě ví, že soused už půl roku neplatí nájemné?
Finanční krize řady průmyslových podniků je realitou. Vláda jim chce podat ruku v podobě revitalizačního programu, který už dlouho a s řadou prošvihnutých termínů kuchtí na svém ministerstvu průmyslu a obchodu Miroslav Grégr. Párkrát zřejmě chystanou polévku přesolil, párkrát ji asi zředil, ale pořád to není k snědku. Jestliže se ale nakonec nějaký revitalizační program pro průmysl u nás rozjede, co to vlastně bude? Mnozí průmysloví magnáti ze skomírajících firem jasně říkají - ano, chceme do programu, ale svých výkonných akcionářských práv se nevzdáme. Už to zbabrali jednou a teď se nestydí pošilhávat po další šanci. Státní revitalizační program - nikoli však pro průmysl - už přitom v podstatě dávno začal, když vláda loni v prosinci sanovala Českou spořitelnu.
Ta opravdová revitalizace průmyslu zřejmě bude mít úplně jinou, zcela neministerskou podobu. Průmysl si sáhne na dno, kde dojde k přirozenému oddělení jeho mrtvých údů a hlav. Nezaměstnanost v národním hospodářství asi ještě letos přesáhne početně půl milionu lidí. Domácí a zahraniční banky ale nakonec perspektivním, to je exportně zaměřeným, podnikům nové úvěry dají, protože z půjčování peněz žijí. Přijdou další zahraniční investoři. Zahraniční zadlužení země vzroste, avšak česká ekonomika začne časem znovu stoupat. Domácí průmysl přežije, ale jeho váha v národním hospodářství se zmenší. Nejsme první ani poslední zemí, kde se něco podobného stane.
