Vendula Svobodová doufá, že fond brzy překoná stomilionovou hranici
Nadační fond Kapka naděje lze označit za jednu z nejznámějších charitativních organizací v České republice. Fond s třemi zaměstnanci, který se v prvopočátcích zaměřoval na pomoc onkologickým a hematologickým pacientům, dnes finančně pomáhá dětským nemocnicím po celé republice.
Osobní příběh předsedkyně správní rady Venduly Svobodové včetně toho, že nadační fond před osmi lety založila kvůli smrti svého dítěte, zná minimálně v hrubých obrysech snad každý. Po smrti svého manžela, hudebníka Karla Svobody, v zimě loňského roku byla navíc jednou z nejčastěji zobrazovaných postav v tuzemském tisku, zvláště bulvárním.
Objevily se proto domněnky, že část významných sponzorů se od nadačního fondu odkloní.
„Nestalo se to,“ tvrdí Vendula Svobodová. „Kdo s námi již spolupracoval, ten nás znal a ví své. Je ale možné, že nebýt bulvárního tisku, byl by nárůst sponzorů větší. Dehonestující kampaň, která se proti mně vede, mi proto vadí. Je to obraz, který ovlivňuje náš byznys. Tahle práce je teoreticky firma jako každá jiná. Lidé, kteří se mnou pracují, jsou obdařeni velkým entuziasmem a nadšením, což se týká i mé osoby.“
Za prvních šest měsíců letošního roku má Kapka naděje od svých dárců přislíbeno necelých dvanáct milionů korun. Celý letošek by proto podle Svobodové mohl být lepší než loňský rok, kdy nadační fond obdržel dohromady šestnáct milionů. Za osm let své existence vybral fond téměř sto milionů korun. Vendula Svobodová doufá, že zmíněnou stamilionovou hranici překročí ještě letos. Hlavní letošní charitativní počin je totiž stále před nimi.
„Sedmnáctého listopadu, v den státního svátku, bude Česká televize přímým přenosem přenášet akci s názvem Strom naděje a splněných přání. Půjde o koncert, v jehož průběhu budou moci diváci posílat dárcovské SMS. Výtěžek se rozdělí na čtrnáct rovných dílů a diváci budou moci podpořit nemocnici v kraji, kde bydlí. V každém kraji navíc hledáme mecenáše, jejichž dary budou také určeny dětským oddělením nemocnic,“ říká Svobodová. Ve Smetanově síni pražského Obecního domu v Praze budou vedle popových zpěváků účinkovat především děti.
„Výtěžek akce neplánujeme, takhle to nefunguje. My jsme prostě odkázáni na dobrosrdečného televizního diváka. Loni jsme za padesát minut vybrali okolo pěti milionů korun. Ale náš rekord dvacet dva milionů, které jsme vybrali při koncertu Vyvolených pro Kapku naděje, už nikdo nepřekoná, ani my sami,“ míní Vendula Svobodová.
Právě tři roky staré spojení s pokleslou reality show bylo podle řady názorů pro Kapku naděje diplomaticky řečeno nešťastné. „Já tenkrát uvažovala čistě intuitivně. Uvědomila jsem si, že kdyby jen každý pátý divák podle předpokládaného ratingu poslal peníze, získaná částka bude obrovská. Tudy se ubírala má ekonomická úvaha. Navíc jsem přesvědčená o tom, že když získáváme prostředky pro nemocné děti, tak to není tak obrovská oběť. A soutěžící ve Vile, kterými teoreticky někdo opovrhuje, jsou přece taky lidi,“ domnívá se Vendula Svobodová.
Minimální částka, kterou by měl fond každoročně získat, aby pokryl náklady základních projektů, činí podle zaměstnanců osm milionů korun. „Jen Banka pupečníkové krve má od nás ročně přislíbeno pět milionů korun. Několika zaměstnancům motolské nemocnice také přispíváme na plat.“
O tom, na co se použijí prostředky vybrané od sponzorů a individuálních dárců, rozhoduje hlasováním správní rada fondu, která se schází jednou měsíčně. Zhruba polovinu příspěvků poskytují Kapce naděje společnosti, druhá polovina pochází z kapes jednotlivců.
Nadační fond obdarovaným neposkytuje peněžní prostředky, ale již zakoupené přístroje nebo jiné vybavení. „Obracejí se na nás především nemocnice, ale i jednotlivci. Jejich potřeby se daleko hůř posuzují z hlediska pravdivosti, což je sice smutné, ale je to tak,“ konstatuje Svobodová.
Podle Venduly Svobodové nejsou ani téměř dvacet let po revoluci podmínky pro charitu v Česku ideální. „Myslím si, že v Čechách se charita moc nenosí. Byli jsme vychovaní v komunismu – tehdy jsme museli povinně dávat padesát korun na Kubu. Kdo nedal, měl černý puntík. Tahle ,povinná nepovinná´ charita vám na entuziasmu moc nepřidala. Navíc se po roce 1989 objevilo několik charitativních organizací, které selhaly. Vlastně ani já sama nevím, jestli bych dala peníze na charitu, ačkoliv ji sama dělám a ostatních lidí, kteří se jí věnují, si vážím,“ tvrdí překvapivě.
Kapka naděje samozřejmě není jedinou charitativní organizací, která se zaměřuje na pomoc dětským pacientům. Přestože mají – alespoň teoreticky – všechny bohulibé cíle, pokusy o vzájemnou spolupráci podle Venduly Svobodové před osmi lety selhaly.
„S takovou vizí jsem přišla, když Kapka naděje vznikla. Říkala jsem si, že by bylo výhodné, kdyby se spojily nadace pomáhající onkologicky postiženým dětem. Tehdy jsem plánovala, že uděláme společnou kampaň, tím pádem i vybereme víc peněz. Ale nebyl to dobrý nápad. Myšlenka narazila na řevnivost ostatních, kterým podle nich ukrajujete z jejich kusu koláče.“
V souvislosti se stále se rozšiřující americkou finanční krizí, která postupně proniká do celého světa, vyvstává otázka, zda velké společnosti omezují své výdaje na charitu. „Zatím nic takového nepociťujeme, zůstali jsme na svém. Je to ale čím dál těžší.“
Jak Vendula Svobodová dodává, čím je starší, tím je pro ni charitativní práce emočně a citově obtížnější. „Kolikrát jsem už měla touhu s tím praštit. Pak ale potkáte v nemocnicích lidi, kvůli kterým jdete dál. Když jsem začínala, myslela jsem si, že charitě budu věnovat jen několik dní v týdnu. Je to ale práce na full time. Snažím se všechno, ať už jsou to jednání nebo schůzky se sponzory, dělat v osobní rovině. Mám totiž pocit, že to tak funguje.“
