Levice má šanci ovládnout všechno. To může být pro zemi nebezpečné Když se v únoru loňského roku potkal Jan Švejnar s předsedou sociální demokracie Bohuslavem Sobotkou a jejím místopředsedou Michalem Haškem, zdálo se, že by tento česko-americký ekonom mohl získat podporu největší opoziční strany v první přímé volbě prezidenta. Jenže Švejnar nechtěl být jen kandidátem ČSSD, ale i zelených a lidovců.
Navíc s rozhodnutím, že do toho skutečně půjde, dlouho váhal. Až prováhal.
Jeho koketerie se socialisty ale naplno ukázala, jak je v současnosti nejsilnější politická strana země vnitřně rozdělená. Sobotka, jako skoro vždy v podobných případech, se Švejnarem váhal. Hašek ho naopak prosazoval. Místopředsedkyně (tehdejší) Marie Benešová a Zdeněk Škromach vždy pokukovali po Miloši Zemanovi. A David Rath či vlivný středočeský poslanec Richard Dolejš přišli se jménem Jiří Dienstbier. Ten ČSSD do volby nakonec skutečně jako stranický kandidát „zbyl“. A nebýt masivní podpory významných představitelů, členů i příznivců sociální demokracie Zemanovi, tak mohl dosáhnout i daleko lepšího výsledku, než bylo čtvrté místo s více než šestnácti procenty v prvním kole volby a 829 297 hlasy.
Přes někdejší rozdílné názory delegáti 37. sjezdu ČSSD, který se uskutečnil v polovině března v Ostravě, padli do náruče, někteří doslova, nové hlavě státu Miloši Zemanovi. Tvářili se, že rozdílné názory jsou zapomenuty, i když to zjevně pravda není. Propagovaná jednota je pochopitelná, protože socialisté chtějí vyhrát příští volby do Poslanecké sněmovny. S prezidentem ruku v ruce se jim to může podařit. Jako by ale zapomněli na slova z jedenadvacáté kapitoly slavného Vladaře od Niccola Machiavelliho: „Jiní, moudřejší, se neváhají postavit na stranu jednoho ze soupeřů, protože pak spolu s ním zvítězí… Přispějeli panovník k výhře – má svého spojence do budoucna v hrsti…“ Zeman se na jednu stranu postavil, přispěje a bude mít sociální demokraty v hrsti. Pro naši pluralitní demokracii to může mít zhoubné následky. Proč?
Jak chutná moc Sociální demokracie má většinu v Senátu.
Může vyhrát volby do Poslanecké sněmovny. Ovládá většinu krajů. Kvůli neustálým rozepřím
mezi ODS a TOP 09 má šanci na podzim 2014 posílit i v tradiční pravicové baště – v Praze. Poslanci pak doporučili na příštích devět let na šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu svého někdejšího kolegu z ČSSD Miloslava Kalu. Už avizovali, že po dohodě s prezidentem bude daleko levicovější i doplněný a obměněný Ústavní soud. Změny čekají vedení České národní banky. Postupně bude jmenováno daleko více socialistických a komunistických velvyslanců v cizině, kosmonaut Vladimír Remek je pouze předzvěstí věcí příštích. Pokud socialisté sestaví příští vládu, nenechají si uniknout ani některé posty v ekonomické sféře. Představa, že stát bude zcela v rukou levice na téměř všech rozhodujících úrovních, představuje nebezpečí, jehož důsledky zatím nelze dohlédnout.
Za takové situace se dají odhlasovat i věci, které budou postupně a nenápadně oklešťovat různé svobody a poškodí stav demokracie v České republice. Bylo by zázrakem, kdyby ČSSD odolala svodům, které jí masivní ovládnutí politické scény nabídne. Důvod je poměrně jednoduchý – s něčím podobným nemáme v porevoluční době žádnou zkušenost. Tak koncentrovanou moc a sílu neměla ani ODS před lety, kdy ovládala kraje, měla současně premiéra (vláda se Stranou zelených nemohla být za Mirka Topolánka moc pravicová) a vlastního kazisvěta v podobě Václava Klause na Hradě. Navíc levicové síly, ke kterým můžeme počítat socialisty, komunisty, zemanovce, lidovce i zelené, mohou dvě pravicové strany, ODS a TOP 09, porazit ve sněmovních volbách na hlavu. Ani to nepamatujeme. I když sestavit vládu může být v našich podmínkách i pak obtížné a složité. Podstatu levicového obratu to však nezmění.
Personální harakiri České politické strany se navíc dokážou nesmyslně a bez jasného vysvětlení veřejnosti
zbavovat svých vysokých funkcionářů, kteří jsou populární a přinášejí hlasy voličů. Udělala to tak ODS nedávno s Jiřím Pospíšilem, udělala to tak teď i ČSSD s Jiřím Dienstbierem,
který nebyl v Ostravě zvolen ani za místopředsedu. A v roce 2003 to socialisté předvedli při prezidentské volbě Miloši Zemanovi, ke kterému už ale lásku opět nalezli. Ještě větším problémem ČSSD je její ideová vyprázdněnost. Slova o tom, že stojí na straně slabších a chudších, jsou jen líbivá hesla. Ostravský sjezd, přes všechna očekávání, se téměř nevěnoval programovým otázkám. Jednotlivé výkřiky členů v diskusi a v zákulisí nepředstavují žádný ucelený program, se kterým by měla strana zaútočit na voliče. Slova o parazitech-živnostnících, která vypustil do éteru ekonomický expert strany Jan Mládek, to jen korunovala. Předseda Sobotka sice oznámil, že některé členy stínového kabinetu vymění, ale co vlastně nabízí? U naprosté většiny údajných odborníků, kteří jsou kandidáty na ministry, netušíme, jakou mají vizi a představu o resortu. Výjimky se samozřejmě najdou. Je jí například stínový ministr dopravy a nový místopředseda strany Milan Chovanec. Nemusíme s ním sice souhlasit, ale on už dokázal, že o problematice dopravy toho ví dost. Herec Vítězslav Jandák, jenž má zamířit opět na kulturu, je jeho protipólem – řekne, i co neví, hlavně že něco řekne, a ještě se u toho pobaví.
Problematickým lídrem je samotný předseda Bohuslav Sobotka, stranický funkcionář takřka od narození (podobně jako Marek Benda v ODS). Přestože se snaží, není to typ vůdce, který dokáže členy a příznivce strhnout a nadchnout. Společně se svými kolegy a kolegyněmi má ale Sobotka jednu obrovskou výhodu: vláda Petra Nečase dělá vše možné i nemožné, aby příští volby nevyhrála. To, co udělala dobře, a není toho málo, prodat nedokáže, a především jedna koaliční roztržka střídá druhou. Pro voliče jsou podobné hádky a spory nepochopitelné a neakceptovatelné. Sociální demokraté tak byli odsouzeni k vítězství, což vede k tomu, že se nemusejí tolik snažit. Chybí jim ta správná motivace a drive. Je přitom jejich velkou chybou, jež se může ukázat jako tragická, že s výhrou jaksi automaticky počítají.
Nešlapat vodu Britský ministerský předseda Winston Churchill kdysi řekl, že „kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství.
Socialismu je naproti tomu vlastní jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy“. Zatím propagované nápady ČSSD by mohly vést spíše k tomu druhému, i když v dnešní době se už samozřejmě nedá hovořit o bídě. Udělat vše podle svého, bez ohledu na ostatní, bude pro sociální demokracii nesmírně lákavé, protože jí „hrozí“, že získá moc na všech možných úrovních a do plachet jí bude mocně foukat Miloš Zeman. Pak už jen změnit volební systém, ještě o něco posílit prezidentské pravomoci a budeme tady mít nebezpečnou variantu českého chávismu. Tedy omezení demokracie a svobody provedené demokratickou cestou.
Naštěstí v řadách socialistů zatím není žádný středoevropský Hugo Chávez. Ale do voleb je ještě daleko. Ostatně poslanec za ČSSD Jaroslav Foldyna minulé úterý přímo v zasedací místnosti poslaneckého klubu sociální demokracie na jedné akci prohlásil: „Hledejme takové politiky v Evropě, kteří mají odvahu věci měnit, nejen šlapat vodu a utahovat opasky těm, co se nemohou bránit. Hledejme naše Hugy Cháveze.“ Příští roky se máme skutečně na co těšit…
Předsedové porevoluční
sociální demokracie
• Jiří Horák
(1990 až 1993)
• Miloš Zeman
(1993 až 2001)
• Vladimír Špidla
(2001 až 2004)
• Stanislav Gross
(2004 až 2005)
• Jiří Paroubek
(2006 až 2010)
• Bohuslav Sobotka
(od května 2010 pověřen vedením,
od března 2011 předsedou)
Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je naproti tomu vlastní jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy, řekl kdysi Churchill.
O autorovi| Viliam Buchert • spolupracovník redakce
