Přes přehradu se bude stavět most
Lipenské jezero je vyhlášeným centrem tuzemské rekreace. Bohužel jenom dva měsíce v roce. Mimo tuto krátkou sezonu tady chcípl pes. Expremiér a nyní ředitel Krajského úřadu Jihočeského kraje (držme se tohoto názvu, protože dosud platné oficiální adjektivum „Budějovický stejně dlouho nevydrží) Jan Stráský poněkud sarkasticky připomíná, že kritik lipenských cen by neměl zapomínat, že tamní provozovatelé ubytovacích a pohostinských zařízení mají na vyřešení otázky celoroční rentability svých podniků zatraceně málo času. Nic pro mladé. Na pamětníka prázdninových mumrajů depresivně padne vylidněnost, zavřené penziony a hospody fungující dva dny v týdnu. Co ale teprve místní obyvatelé, jak na ty to doléhá! Starosta Černé v Pošumaví a odstupující předseda Sdružení lipenských obcí Jan Novák říká, že před válkou měla obec čtyřikrát víc obyvatel než dnešních osm set. Svého času vytvářely mocné pracovní příležitosti pro místní lidi grafitový důl v Bližné, pivovar a poté sodovkárna, těžba rašeliny a zemědělství. Nezbylo nic. V obci je v zimě dvacetiprocentní, přes léto patnáctiprocentní nezaměstnanost. Podobné – někde lepší, jinde i horší – je to v dalších obcích kolem Lipenského jezera. Okolí Lipna se pomalu vylidňuje, protože dojíždět dvacet třicet kilometrů do práce je ještě tak ochotna střední nebo starší generace, která si už tady zvykla. Mladí jdou za lepším. Pravý břeh. Když se rozpadly Státní statky Šumava a restituovaly se pozemky, značné plochy skoupili spekulanti kalkulující s boomem turistického ruchu. Jejich pozemky dosud čekají na výhodné zpeněžení, protože boom se nedostavil. Dojde k němu někdy? To je otázka. Představitelé Sdružení lipenských obcí jsou přesvědčeni, že jde o bytí, či nebytí. S výkonným zemědělstvím se – patrně oprávněně – příliš nepočítá. Zbývají turisté, které by měl v zimě a vůbec v období mimo hlavní sezonu lákat především pravý lipenský břeh. Zastánci intenzivnějšího turistického využití této oblasti – za socialismu se sem nesmělo kvůli hranici s Rakouskem a Německem – považují za kapitál především její civilizací málo zasaženou přírodu a sázejí na takzvanou klidnou rodinnou turistiku. Pěšky nebo na kole, v zimě na běžkách. Reálnému začlenění pravého lipenského břehu do podnikatelských plánů ale brání to, že pro něj neexistuje územní plán. Poslanec Vojtěch Filip kvůli tomu v roce 1997 interpeloval tehdejšího premiéra Václava Klause, který mu odpověděl: „Nechám si po projednání návrhu ministerstva pro místní rozvoj na ministerstvu životního prostředí předložit průběžnou zprávu o návrzích řešení celé věci s cílem uspíšit přijetí uzavření celého problému v tomto roce. Průběžnou zprávu možná premiér obdržel, do vlády se však návrh územního plánu vyššího územního celku Pravý břeh Lipna nikdy nedostal. Kauza Smrčina. Účast ministerstva životního prostředí v celé věci je klíčová proto, že pravý břeh jezera patří do Chráněné krajinné oblasti Šumava (CHKOŠ) a v severozápadní části i do Národního parku Šumava. Když se v roce 1995 připravoval územní plán pro pravý břeh, přišlo Sdružení lipenských obcí s požadavkem zahrnout do něj výstavbu sjezdařského lyžařského areálu na hoře Smrčina nad Novou Pecí, která právě už spadá do Národního parku Šumava. Správa parku kategoricky řekla ne a od té doby je záležitost v latentním patu. Po Novákovi stane v čele Sdružení lipenských obcí starosta Horní Plané Jiří Hůlka, který holduje lyžování. Je možné, že dostane kauzu Smrčina znovu do obrátek. Ale vše podstatné už bylo řečeno. Existuje několik projektů lyžařského areálu, který by na severní, české straně navázal na sjezdové tratě rakouského zimního střediska Hochficht. To neprosperuje nijak závratně, ale žije. Rozšíření komplexu do Čech (existuje i varianta, že by na Smrčinu vedla z naší strany pouze lanovka) by tudíž uvítali i Rakušané. Český argument zní: Když to jde v Rakousku a Německu (na této straně šumavského hřebenu, jižní, a tudíž sněhově méně příhodné, je pětadvacet sjezdovek), proč by to nemohlo jít u nás. Jan Jelen sám nelyžuje, ale jako starosta Nové Pece – potenciálního lyžařského střediska na úpatí Smrčiny – je zastáncem lyžařského projektu. Říká však, že kdyby se dneska v obci hlasovalo, asi by areál neprošel, protože místní lidé si zvykli na zalesněnou Smrčinu. S pohledem na prořídlý svah hory ovšem vzápětí poněkud hořce dodává, že nejvíc pro sjezdovku dělá správa národního parku, protože kůrovec si tam s lesem poradí tak jako tak. Neměnné ne. Jelen tvrdí, že je tuzemským excesem, když rozhodnutí orgánů ochrany přírody nejsou zpoplatněna: „Je jednoduché něco zakázat, když se nemusím starat o důsledky toho rozhodnutí. Stát vyhlásil Národní park Šumava a celé území osvobodil od daně z nemovitosti. Jenom u nás tak ročně přicházíme o tři čtvrtě milionu korun. Přitom ale povinnosti máme jako kterákoli vnitrozemská obec. Novopecký starosta je úctyhodný svým zápalem pro věc, ale správa národního parku má po ruce také dost argumentů. „Náš názor se nemění, říká její mluvčí Zdeněk Kantořík. „Smrčina je v první, nejpřísněji chráněné zóně, kde takový zásah, jako je výstavba lyžařského areálu, nepřipadá v úvahu. Odporovalo by to zákonu o ochraně přírody i lesnímu zákonu. Nelze zde aplikovat ani veřejný zájem. Na rozdíl třeba od dálnice to není zájem celé veřejnosti, ale jen části lidí, kteří rádi lyžují. Ano mostu. Řada místních představitelů je na Správu CHKOŠ a Národního parku Šumava se sídlem ve Vimperku poměrně alergická, viní ji z arogance a necitlivosti. Zkušený Stráský zaobluje hrany: „Nejde o to buď rozvoj oblasti, nebo ochrana přírody, ale o nalezení kompromisu. Rozumného živobytí pro lidi, kteří ho ztratili pádem komunismu. Dílčí kompromis se přece jenom rýsuje: přes Lipno se bude stavět most. „Považujeme to za kompromisní řešení, přijatelné za určitých podmínek, které akceptují statut chráněné krajinné oblasti, tvrdí Kantořík. Most, lépe řečeno sypaná silnice s klasickým přemostěním vody zhruba v místech bývalého říčního koryta, by vedl z Horní Plané na pravý břeh jezera, kde by se napojil na silničku vedoucí ke hraničnímu přechodu Zvonková. Předběžné propočty hovoří o zhruba čtvrtmiliardové investici, přičemž podstatná část by měla být hrazena z evropských fondů. Hranice za vodou. Podle Kantoříka bude správa Národního parku Šumava akceptovat i další požadavek obcí kolem Lipna, aby byly hranice chráněné krajinné oblasti posunuty z levého na pravý břeh. Tím by se z dosahu přísných požadavků ochrany přírody dostala například celá Horní Planá, Černá, Frymburk. Kantořík sám uznává, že na levém břehu, hustě posetém kempy, stánky s občerstvením a dalším rekreačním zázemím je chráněná krajinná oblast věc formální. Hodnota tohoto kompromisu je však snížena dobou, kdy ho bylo dosaženo. Zástupce jihočeského hejtmana odpovědný za regionální rozvoj, poslanec Jiří Vlach, připomíná, že posunutí hranic chráněné krajinné oblasti bylo dohodnuto už při vzniku Národního parku Šumava a teprve teď, po devíti letech, se zdá, že k němu snad konečně dojde. Proti zákonu. V léta napjatých vztazích mezi místní samosprávou a správou chráněné krajinné oblasti a národního parku byly zatím obce tou slabší stranou. Vznikem Jihočeského a Plzeňského kraje získaly spojence, který se silou a vlivem přinejmenším vyrovná ministerstvu životního prostředí, nadřízenému orgánu vimperských ochránců přírody. Vlach přímo říká, že krajský úřad bude tvrdým vyjednávačem, vědomým si své zákonné povinnosti pečovat o rozvoj území kraje. Správu parku viní z toho, že při schvalování klíčového dokumentu – Plánu péče Národního parku Šumava – který určuje podmínky a limity života v oblasti na příštích deset a výhledově třicet let, byl porušen zákon o ochraně přírody. Do rady parku správa zařadila zástupce vybraných jedenácti obcí, aniž by dalším jedenácti obcím, ležícím též na území národního parku, bylo umožněno vyslat do rady zástupce nebo delegovat své pravomoce. Další Vlachova kritika se týká samotného obsahu plánu péče, při jehož schvalování mají být vzaty v potaz připomínky obcí, a teprve nedojde–li k dohodě, rozhodne ministerstvo životního prostředí. Správa parku však připomínky obcí pouze vyslechla, a plán si stejně napsala podle svého. Váznoucí spolupráci ilustruje až tragikomická situace, kdy další zásadní dokument – návrh vyhlášky o vymezení zón ochrany přírod v Chráněné krajinné oblasti Šumava (oblast existuje od roku 1963 a zóny dosud nebyly stanoveny) – ministerstvo životního prostředí pozdě poslalo do Budějovic a krajskému úřadu vymezilo tři dny na sdělení připomínek. Co by patrně prošlo vůči šumavským obcím, neprošlo vůči kraji, jehož zástupce hejtmana Vlach okamžitě interpeloval ministra Kužvarta ve sněmovně. Maxipark. Jádro sporu přesahuje hranice Lipenského jezera, a dokonce i Jihočeského kraje. Jde o rozpor v prioritách mezi samosprávnými orgány a orgány ochrany přírody. Je přitom pravda, že v případě Šumavy vystupuje tento antagonismus velice ostře a v budoucnu se spor patrně ještě přitvrdí. Národní park Šumava, území s mimořádně přísnými požadavky na ochranu přírody, má gigantickou rozlohu sedmdesát tisíc hektarů. Na jeho území leží dvaadvacet obcí, jejichž rozvoj je tím pádem, ne–li zastaven, tak zcela zásadně omezen, a plán péče počítá s tím, že první, nejpřísnější zóna se během třiceti let rozšíří na nejméně padesát procent rozlohy (což je šalamounské vyjádření pro padesát, ale i sto). Paradoxně ale do parku patří také přetížená silnice na hraniční přechod Strážný, kde nelze o ohledech k okolní přírodě příliš hovořit. Dalších bezmála sto tisíc hektarů šumavského území leží v chráněné krajinné oblasti. Inspirací pro vznik šumavského parku byl Národní park Bavorský les. I po rozšíření v roce 1966 je však jeho rozloha téměř pětkrát menší. Zasvěcení tvrdí, že když v roce 1991 Pithartův kabinet přijal vládní nařízení o zřízení Národního parku Šumava, činil tak s vědomím, že tak rozsáhlé území s tak velkou ochrannou zónou je nad poměry malé České republiky. Zvítězil však názor, že je třeba využít vhodné příležitosti ke vzniku parku, za čas se k věci v klidu vrátit a ustavit park zákonem. Za čas ovšem skončila Pithartova vláda, vyvstaly další neodkladné záležitosti a k věci se dosud nikdo nevrátil. V klidu.
