REACH
Evropští občané by už neměli být rukojmími nebezpečných látek, které se dostávají do oběhu v některých výrobcích. Problémem je, že oněch látek je na trhu kolem sta tisíc a ani u těch dlouhodobě nejužívanějších nejsou známa všechna rizika. Takzvaná nová chemická politika REACH má tato rizika alespoň u třiceti tisíc z nich postupně pojmenovat a pomáhat jim čelit, až do případného vyloučení látek nejnebezpečnějších. (Už sama zkratka REACH vyjadřuje registraci, hodnocení a povolování a omezování chemických látek.) Co by bylo nad síly jednoho státu, do toho se odvážně pustila Evropská unie. A přestože se účinným lobbováním chemického průmyslu podařilo do nové chemické politiky navrtat dost děr a umožnit například distribuci škodlivých látek jen na prohlášení výrobce, že je dokáže bezpečně kontrolovat, je REACH velkou nadějí. Bude na další generaci evropských politiků, aby prosadili i vyškrtnutou povinnost nahradit škodlivinu všude tam, kde je známa méně riziková náhrada.
KLAUSŮV BOJ S VĚTRNÝMI MLÝNY
Válka o REACH trvala v evropských orgánech devět let, z toho poslední čtyři naostro. Až v červnu 2007 konečně začala nová chemická politika platit. Když už bylo dávno po boji, vytáhl v srpnu 2008 na opuštěné bojiště proti nové chemické politice český prezident Václav Klaus. A zahřímal: „Zákon, který implementuje do našeho právního řádu nařízení Evropského parlamentu, takzvaný REACH, považuji za koncepčně chybný, vzhledem k potenciálním a diskutabilním přínosům za neúměrně nákladný a vysoce zatěžující podnikání a soukromý sektor v míře, jakou náš dosavadní právní řád nezná.“ A dodal: „Jde o bezprecedentní krok, jenž převádí veškerý chemický průmysl pod kontrolu evropských byrokratů.“ Klause přitom nikdo z blízkých neupozornil, že bojuje proti větrným mlýnům. A že nařízení Evropské unie už platí přímo pro všechny její členské státy. Zákon, který mu byl předložen, není a ani nemůže být žádnou implementací REACH do českého právního řádu, neboť REACH je už přes rok jeho ústrojnou součástí. Nová norma naopak přizpůsobuje ostatní zákony tomuto platnému nařízení.
Zmýlený občan Klaus je ovšem zároveň hlavou státu a jako takový dotáhl svůj rozmar až k negování zákona. Poslanecká sněmovna se však minulý týden zachovala důstojně a nad věcí. Jen „Sancho Panza“ Milan Urban setrval v omylu „Quijota“ Klause a myslel si, že pohne „evropským rýčem“. Jeho návrh na zamítnutí zákona však vyslechlo jen dvanáct zákonodárců, 133 ostatních Klausovo veto zrušilo.
A zatímco v České republice probíhají kolem nové chemické politiky rozverné hrátky, v Evropě jde už do tuhého.
Do první uzávěrky listiny rizikových látek, které by měly mít prioritu při zkoumání jejich vlivu na lidské zdraví a životní prostředí, dorazilo jen šestnáct kandidátů. Státy s ohledem na své kapitány chemického průmyslu nenalezly odvahu jich na zkoumání nominovat víc.
Česká vláda nenavrhla žádnou. Dlužno dodat, že ani žádná jiná východoevropská země. Nejagilnější bylo Norsko, přestože není členem EU a nemusí poslouchat žádné evropské byrokraty. Jak vidno, REACH nijak nepřekáží svobodě a samostatnosti, jak nám chce nahovořit Klaus.
