(EURO 51-52/206)
Po mnoha letitých jednáních se Evropský parlament dohodl na způsobu kontroly chemikálií používaných převážně v chemickém průmyslu. Výrobci musejí prokázat, že zhruba 30 tisíc látek obsažených v mnoha produktech, které používáme a které nás obklopují, neškodí zdraví ani neovlivňují životní prostředí. K tomu nutno připomenout, že náš zákon o chemických látkách č.356/ 2004 Sb. definuje, především z literatury, u vybraných látek jejich nebezpečné vlastnosti. Každá chemická látka má při tom podle evropských standardů svůj číselný kód, jenž je zařazuje do příslušných skupin nebezpečných vlastností. Celkem je jich patnáct a jsou hodnoceny především jako toxické, ekotoxické, karcinogenní nebo zdraví škodlivé. Podle metodik Světové zdravotnické organizace je však vždy rozhodující pro jejich zařazení výše koncentrace, případně i kumulativní účinky.
Evropská směrnice, známá jako REACH, jde však mnohem dále. Obsahuje obrovské množství zatím dosud nedefinovaných látek. Jejich alespoň zhruba seriózní posouzení si vyžádá mnoho biologických laboratorních zkoušek včetně použití značného množství laboratorních zvířat. Teprve potom lze uvést, do jaké míry a které z nich mohou být nebezpečné. Ochrana zdraví má maximální prioritu, nesmí však být zneužita a již předem proti podnikům vyvolat neseriózní kampaně na úrovni poplašných zpráv. Velkým a nezodpovědným otazníkem zůstává, zda je vůbec vědecky a experimentálně možné posoudit, do jaké míry a jak jsou případně tyto látky závadné. Nesmírně krátký termín platnosti směrnice EU od 1. června 2007 tomu naprosto neodpovídá. Náklady českých průmyslových podniků se mnohou proto mnohdy dosti zbytečně, bez žádoucího efektu, dostat až na úroveň kolem jedenácti miliard korun, které zaplatí ve zvýšených cenách občané.
Jiří Hanzlíček, ekologický poradce MPO
