Chříč

Západočeské údolí kolem Berounky je mimo vodáckou sezonu opuštěné. V místech, kudy se v létě plaví stovky vodáků a další stovky lidí okupují kempy, podstatnou část roku všechno spí. Naštěstí za kopcem v Chříči funguje obnovený minipivovar. Život v něm tepe hned od rána, první, co sládek Josef Svoboda musí udělat, je zatopit pod kotlem. Pivovar Chříč má totiž jednu velkou zajímavost - žádná elektřina ani plyn, tady se vaří na otopu. „Není to jen takové nudné koukání do monitoru jako jinde,“ nedá Svoboda dopustit na oheň. Než zakotvil v Chříči, vařil i ve velkém pivovaru v Lounech či Vratislavicích. „Za mých časů se nad svrchně kvašenými pivy jen mávlo rukou,“ odpovídá sládek na dotaz, jak bere speciály, které mají i v Chříči své místo.

Musel se je tak naučit.

Minipivovar ve zrekonstruovaných prostorech bývalé sladovny funguje jako chráněná dílna, s výrobou či etiketováním tu pomáhá několik lidí s mentálním opožděním. Práce pro ně je tu i díky otopu - štípat a chystat dřevo je třeba pořád. Chříč je nepřehlédnutelný rovněž díky grafickému stylu, který jeho etiketám i podtáckům vtiskl typograf František Štorm.

Hlavním tahounem výstavu tu je světlá jedenáctka Pazdrát. Ležák s 4,7 procenta alkoholu zaujme svou plnou chmelovou vůní. I další vjemy potvrzují, že Josef Svoboda „klasiku“ zvládá na výbornou - Pazdrát v ústech působí velmi hořce se znatelným řízem, hořkost zůstává velmi dlouho, i proto má pivo velmi dobrou pitelnost.

Že v Chříči umějí také speciály, dokazuje třináctka Vzkříšení v mezidobí.

Spodně kvašené pivo voní sladem, jeho chuť je velmi hutná a plná. Piják má tak stále na očích poměrně silný alkoholový náboj třináctky - činí 5,7 procenta. •

Pivovar Chříč Chříč 2 Sládek: Josef Svoboda