Miliardáři jsou ochotni podělit se se státem o část zisku pramenícího z vytváření bublin, které ohrožují hospodářství jako celek
Na konci léta se roztrhl pytel s miliardáři volajícími po vyšším zdanění majetných. Tažení zahájil Warren Buffett, trojka v seznamu časopisu Forbes, když v nedělním vydání The New York Times otiskl sloupek s názvem Skoncujme s rozmazlováním megaboháčů. Štístko Buffett má pocit, že on sám i jeho soudruzi z klubu miliardářů jsou zdaňováni nedostatečně: „Zatímco chuďasové za nás válčí v Afghánistánu a většina Američanů žije z ruky do úst, my bohatci se nadále těšíme nehorázným daňovým úlevám.“ Trik je v tom, že burziáni a jiní držitelé cenných papírů platí daně z kapitálových zisků, zatímco námezdní síla je zdaňována z platu. Ta první sazba činí 15 procent, druhá až 35 procent. Buffett apeluje na Kongres, aby neprodleně zavedl milionářskou daň. Pracháčovo sebezapření je bohulibé. Škoda jen, že skromně mlčí o tom, jak se zachoval na začátku krize: zatímco kudy chodil, vychvaloval protikrizový postup tehdejšího ministra financí Henryho Paulsona, sám činil pravý opak toho, co doporučovala vláda – místo „špatných“ aktiv zkrachovalých bank nakupoval raději ta dobrá.
Prezident Obama Buffettův nápad vítá. Republikáni ho pokládají za politicky motivovaný. Experti mají za to, že samotné zdanění bohatých není schopno zastavit růst rozpočtového schodku. Tak jako tak bude třeba více zdaňovat střední třídu a osekávat sociální programy. Nicméně už teď je jasné, že milionářská daň se stane námětem pro letošní horký podzim, a to nejen ve Spojených státech. Warren Buffett jakožto zkušený věštec se vůbec nevyjadřuje k možným dopadům svých doporučení. O to jednoznačnější je ve svých předpovědích jiný ekonomický prorok, Nouriel Roubini z Newyorské univerzity, který vylekal ekonomickou obec článkem s názvem Je kapitalismu odzvoněno? Ještě že v té větě ponechal otazník!
Jak tvrdí Roubini, nynější ekonomický mechanismus se definitivně polámal a nemůže být opraven. Platí to jak pro anglosaský model, jemuž profesor říká „woodoo ekonomika“, tak pro evropský deficitní stát všeobecného blahobytu. Hospodářství už nezachrání nic, ani další injekce do bank, ani intervence Fedu, ani zvýšení daně. Na řadu přicházejí měnové války, státní bankroty a růst sociálního napětí. Pozoruhodná je závěrečná Roubiniho myšlenka: „Zdá se, že Karel Marx měl částečně pravdu, když tvrdil, že přerozdělování příjmů a bohatství směrem od práce ke kapitálu může skončit sebezničením kapitalismu.“ Dovětek však tuto „částečnou pravdu“ nenapravitelně relativizuje: „…i když jeho představa o tom, že socialismus bude lepší, se ukázala jako chybná.“ Když jediná možná alternativa k určitému zřízení není lepší (a my víme, že byla dokonce horší), pak celé zjištění ztrácí jakýkoli smysl.
Jak se dalo očekávat, Roubiniho opus vyvolal vlnu kritických ohlasů. Jeden z odpůrců, komentátor agentury Reuters Christopher Whalen, zahájil svou filipiku vášnivým doznáním: „Když slyším někoho mluvit o marxismu s posvátnou úctou, chce se mi zvracet.“ Podle Whalena jsou současné problémy Ameriky způsobeny právě tím, že od dob Franklina Roosevelta je americká ekonomika řízena marxistickým způsobem. Ideály, na nichž byla republika založena, byly zrazeny, a tak nyní místo svobody podnikání, vlády zákona a blahodárného vlivu individualismu se moci chopili „soudobí loupeživí rytíři, anonymní korporativní manažeři, kteří působí ve zločinném spolčení se zkorumpovanými washingtonskými politiky a jsou chráněni hordami vzteklých advokátů“. Styl polemiky značně připomíná spisy raných marxistů ještě nezkrocených realitou.
Avšak vraťme se ke kúře, kterou naordinoval kapitalismu doktor Roubini. Řečeno jednou větou: je načase skoncovat s nadouváním nových bublin. Proto je třeba investovat nikoli do cenných papírů, nýbrž do lidského kapitálu. A zde je drobný, leč podstatný rozpor mezi tím, co radí Roubini, a tím, čím se reálně živí Buffett, Soros a mnoho dalších přímluvců za přednostní zdanění pracháčů. Jsou ochotni podělit se se státem o část zisku pramenícího právě z vytváření bublin, které ohrožují hospodářství jako celek. Buffettův apel inspiroval francouzskou dědičku impéria L’Oréal Liliane Bettencourtovou ke stejnému počinu, k čemuž deník Wall Street Journal ve svém úvodníku suše poznamenal: „Madam Bettencourt vděčí za své jmění otci, který vydělal peníze dávno předtím, než vznikl francouzský sociální stát. Chce-li se rozdělit o majetek se státem, nešť. Veřejnosti by však prokázala lepší službu, kdyby se zasadila o reformy, které by umožnily dnešním podnikatelům bohatnout, a tím i vytvářet statky, jež kdysi zajistily Francii její velikost.“
