Loni před volbami se sociálnědemokratický hošík Socánek zeptal dědy Martina (69 let, v invalidním důchodu, ale pořád prý fešák, i když výkonný výbor ČSSD tvrdí, že neměl jednoduchý osud), co by si na sklonku života přál. A prostoduchý děda hned na to, že prý aby to neměl daleko k doktorovi, nemusel platit za ošetření a léky, nemusel se bát, že ho záchranka nechá dlouho čekat, až mu bude zle, a vůbec, aby měl co nejlepší zdravotní péči. Jidáš Socánek se s tím nepáral: „Nepřipustíme zvyšování finanční spoluúčasti pacientů. Státem garantovaná zdravotní péče musí být kvalitní, dostupná časově, místně i ekonomicky.“
Pravda, u dalšího slibu si, kluk ušatá, nechal otevřená vrátka: „Pečlivě zvážíme všechny výhody a rizika vydávání léků bez doplatků pro občany nad 70 let, ale také pro invalidy, chronicky nemocné a jiné skupiny obyvatel.“
Rok po volbách je to zváženo, a o přilepšení některým skupinám obyvatel sociální demokracie už nemluví. Zato její ministryně zdravotnictví a druhá žena ve straně Marie Součková nahlas promluvila o možném směru zvyšování finanční spoluúčasti: dvacet korun za recept, padesát korun za návštěvu praktického lékaře, stokorunu za návštěvu specialisty bez doporučení praktika. O tom, že by si pacienti v nemocnici platili za jídlo, popřípadě že by jim ho pozůstalí nosili v kastrůlku, se zatím nezmínila. I když i o této možnosti nějakou dobu hovoří. Rozdíl je ale v tom, že dosud to byly jen úvahy. Teprve nyní jde o záměry, pro něž chce ministryně „získat mandát občanů“.
Tady ale plete pořadí věcí, protože nejdříve musí získat mandát rodné strany, která se z pochopitelných důvodů tváří, že o ničem neví. Jen předsedkyně zdravotního výboru sněmovny a rival Marie Součkové, pokud jde o ministerské křeslo, Milada Emmerová se ze stejně pochopitelných důvodů neudržela: „Já bych si nic takového nedovolila. O těch poplatcích bych vůbec nemluvila, protože se třeba ukáže, že vůbec nejsou potřeba,“ řekla MF Dnes. To je ještě odvážnější prohlášení než to ministerské, protože doktorce Emmerové nemůže být neznámo, že zvýšení spoluúčasti pacientů potřeba je. A to delší dobu. A ve vyšší míře než to, co Marie Součková, zjevně inspirována slovenskou skutečností, poslala do světa.
Řada zemí má například příznivé zkušenosti s individuálními účty pacientů, které se nejenže neukazují jako nelidské, ale umožňují veřejným zdrojům soustředit více prostředků pro zdravotnickou péči o sociálně potřebné. Přičemž lidé s vyššími příjmy si v okamžiku, kdy jejich organismus začne zadrhávat, po letech značných příspěvků na solidaritu nemusí od praktického lékaře vyslechnout výtku, že se z nich najednou stávají „lékožrouti“.
Pokud má ale Milada Emmerová na mysli to, že ještě více než u pacientů se dá ušetřit přímo ve zdravotnických zařízeních, tak to je třeba podepsat. Třeba Nemocnice Na Homolce se chlubí tím, že za sedm let dokázala při nižší úmrtnosti a prokazatelně složitější medicíně snížit cenu léků o třetinu. Nemocnice Na Homolce ovšem není v českém zdravotnictví prorokem, protože na tuzemské poměry příliš prosperuje. Mimoto konkrétní metody řízení, tím spíše v situaci, kdy většina zdravotnických zařízení patří krajům a obcím, nebo je v soukromých rukách, z ministerstva nezavedeš.
Politicky vzato je opravdu na pováženou, že Marie Součková přišla se zradou sociálnědemokratického volebního programu zrovna v době, kdy si ji brněnská krajská organizace ČSSD zvolila za lídra v listopadových volbách do Senátu. Ministryně to ale patrně příliš vážně nebere, když tak lehce slíbila, že se přestěhuje do moravské metropole, přičemž v Ústí nad Labem má zavedenou rehabilitační ordinaci. Koneckonců v Senátu jde jen o roční mandát. V širším politickém i odborném smyslu je mimoto její nynější mediální aktivita dobrý krok. Není pravděpodobné, že by současná vláda měla sílu řešit nastolené otázky. A ministryně aspoň není za blbce, který neví o jisté cestě budoucího vývoje. Přístupy obou předních žen sociální demokracie (tou přednější je samozřejmě Petra Buzková) si ostatně začínají být velmi blízké. Hodně mluví a slibují, aniž by měly možnost to uskutečnit.
Ale u slabé ženy je nutné nějakou tu slabost tolerovat. Pokud jde o dědu Marina, má sice podle sociálnědemokratických referencí chuť k životu, ale také „celý život pracoval, nejprve jako horník a pak řadu let na dráze“. Takže se dá předpokládat, že než budou záměry Marie Součkové uvedeny do života, pokojně umře a jeho rodina ještě ani nepřijde o pohřebné.
