Úřady nakupují bezpečnostní služby za dumpingové ceny
Zákonem stanovená minimální mzda fakticky vytahuje peníze z kapes lidem, jejichž plat se pohybuje právě na stanovené minimální úrovni. Údajné sociální opatření se proto stává asociálním a komplikuje život jak zaměstnancům, tak zaměstnavatelům. Klasickým příkladem jsou soukromé bezpečnostní služby (SBS), které valnou část pracovníků plnících běžné úkoly při ostraze objektů odměňují ve třetím mzdovém tarifu. To – přepočteno na týdenní pracovní úvazek 37,5 hodiny - v současné době představuje zhruba devětačtyřicet korun za hodinu. Se započtením povinných odvodů zaměstnavatele vychází hrubá mzda na asi dvaasedmdesát korun, přidáme-li vybavení strážného, pojištění, školení, výcvik, režijní náklady firmy a náklady na dovolenou, činí minimální náklady na pracovníka osmdesát pět korun.
Pod hranou.
Na „našlapaném“ trhu je ovšem značná část služeb poskytována na hraně nebo dokonce pod hranou minimálních nákladů. Firmy, které si nedovolí obcházet zákon například prostřednictvím švarcsystému nebo dokonce přímými daňovými úniky, se proto při každoročním zvyšování minimální mzdy dostávají do komplikací, které řeší mimo jiné na úkor zaměstnanců. Například tím, že jim omezí výši příspěvku na stravování nebo sníží částku na údržbu uniformy. To nejsou podstatné záležitosti pro ministerské úředníky, ale citelně dopadají na lidi s platem kolem osmi tisíc korun hrubého.
Tři čtvrtiny švindlují.
Sdružení zaměstnavatelů Security Club zpracovalo pro Unii soukromých bezpečnostních služeb České republiky (USBS; vedle Security Clubu zastřešuje i Asociaci soukromých bezpečnostních služeb – pozn. redakce) analýzu, ve které tvrdí, že kolem sedmdesáti procent subjektů podnikajících na trhu SBS (jeho objem se podle odhadů přibližuje dvaceti miliardám korun ročně) nerespektuje skutečnost, že drtivá většina jejich služeb musí být na základě mzdových a pracovněprávních předpisů řazena do třetího mzdového tarifu. To vedle zásadní deformace trhu vede ke ztrátám na sociálním a zdravotním pojištění, které unie za rok 2004 vyčísluje na více než dvě stě dvacet milionů korun.
Úřední podpora.
To je závažná kritika nekalého jednání ve vlastních řadách, i když autor analýzy, tajemník Security Clubu Radek Zapletal tvrdí, že členských firem USBS se netýká. Analýza ale obsahuje ještě jedno závažné konstatování. A sice že státní a samosprávné instituce tomuto stavu nejen nebrání, ale dokonce ho aktivně podporují. Tou podporou jsou míněna výběrová řízení na poskytování služeb při ochraně majetku a osob, jejichž jediným kritériem je cena. „Již při výběru vítězné společnosti je z její nabídkové ceny jasné, že nerespektuje ustanovení o minimálních mzdových tarifech a v období, pro které je zakázka vypsána, ji nemůže dodržet vzhledem k tomu, že cenu nelze v průběhu zakázky měnit. Ani paradoxně v souvislosti s každoročním zvýšením minimálních mzdových tarifů. Bohužel, odpovědné státní orgány a instituce se touto problematikou dosud nezabývají a nemají ani vypracovány metodické postupy jak tomu zabránit. Otázkou je, mají-li tyto orgány vůbec zájem situaci řešit,“ uvádí Radek Zapletal. Jak říká, minimální mzdové tarify rostou docela vydatně. Od roku 1998 do letoška stoupl třetí mzdový tarif o téměř padesát procent ze 32,60 na 48,60 koruny, přičemž od 1. července se zvýší o dalších 3,20 koruny.
Mimořádně nízká cena.
Proč do toho USBS „namáčí“ i úřady, když prvotním zdrojem problémů jsou antisoutěžní praktiky samotných soukromých bezpečnostních služeb? Proto, že ani zadavatel zakázky není bez odpovědnosti. Zákon o veřejných zakázkách v odstavci 1 paragrafu 61 říká: „Jestliže nabídka obsahuje mimořádně nízkou nabídkovou cenu ve vztahu k předmětu veřejné zakázky, musí si hodnotící komise vyžádat od uchazeče písemné vyjádření.“ Když se jí zdá, že mimořádně nízká nabídková cena byla dostatečně zdůvodněna objektivními příčinami, vezme to v úvahu. „Neodůvodnil-li uchazeč mimořádně nízkou nabídkovou cenu ve stanovené lhůtě nebo posoudila-li hodnotící komise jeho zdůvodnění jako neopodstatněné, nabídku vyřadí,“ stojí v zákoně.
Ministerské rozdíly.
Z informací Security Clubu vyplývá, že ministerstva – alespoň ta, u nichž se to unie dozvěděla – platí za bezpečnostní služby celkem slušně. Například ministerstvo dopravy 120 korun za hodinu, ministerstvo informatiky 117 korun, ministerstvo průmyslu a obchodu v objektech Na Františku a v ulici Politických vězňů 121 korun, v Gorazdově a Ditrichově ulici 103 korun. Jiná jsou dnes mírně nad minimálními náklady vypočtenými USBS a po červencovém zvýšení minimální mzdy, kdy jak tvrdí Radek Zapletal, minimální náklady soukromých bezpečnostních služeb stoupnou na 91,30 Kč, se dostanou buď přímo na minimum, nebo i pod něj. To je případ ministerstva financí, které podle USBS platí 86 až 113 korun za hodinu práce pracovníka SBS, nebo ministerstva školství mládeže a tělovýchovy (85 korun).
Vůbec nejméně – 82 korun za hodinu práce – platilo ministerstvo životního prostředí. Jak ovšem týdeníku EURO sdělila vedoucí tiskového oddělení Jarmila Krebsová, ministerstvo uzavřelo smlouvu na ostrahu majetku s firmou Pavel Forman již v roce 1993, to znamená před účinností zákona o veřejných zakázkách. Od roku 2006 činí hodinová sazba 92 korun bez devatenáctiprocentní DPH.
Šetrná samospráva.
Ještě šetrnější jsou ale úřady územní samosprávy. Jak uvádí analýza, například městská část Praha 3 platí za ostrahu pětasedmdesát korun na pracovníka a hodinu, Krajský úřad Ústeckého kraje sedmdesát devět korun. Mluvčí kraje Šárka Roudnická tvrdí, že výběrové řízení se uskutečnilo v polovině roku 2003 a hodnotící komise si vyžádala od uchazeče, který nabízel nejnižší cenu, zdůvodnění. Protože však na výzvu neodpověděl, byla zakázka zadána jinému uchazeči. Mluvčí uvedla, že v současné době je již hodinová sazba jiná, ale kolik přesně činí, neřekla. Vůbec nejníže se v analýze Security Clubu dostal Krajský úřad Olomouckého kraje, který za ostrahu jedné z budov v krajském městě platí 62 korun na hodinu. To je nejen hluboce pod minimálními náklady soukromé bezpečnostní služby, ale blíží se to dokonce i samotné hranici minimální mzdy. Mluvčí kraje Ivo Heger to zdůvodnil tím, že tato veřejná zakázka byla v dubnu 2004 zadána v režimu výzvy více zájemcům a na takové případy se ustanovení o mimořádně nízké ceně nevztahuje. Mluvčí mimoto tvrdí, že „nabídková cena odpovídala cenám v místě a čase obvyklým“.
Radikální návrhy.
Security Clubu se v závěru minulého roku podařilo dostat tuto problematiku na jednání tripartity. Představitelé SBS tam přišli s ambiciózními návrhy. Například na změnu živnostenského zákona s tím, že novelizované znění by mělo stanovit elementární, pro všechny subjekty na trhu závazné kvalifikační podmínky pro činnost SBS. V návrzích Security Clubu je i úprava zákoníku práce, která by spočívala v zařazení nové samostatné hlavy o pracovní době a době odpočinku zaměstnanců ve zvláštních podpůrných službách nutných k zajištění bezpečnosti provozů, objektů a servisních služeb. Smyslem tohoto opatření inspirovaného zákonem o hasičském záchranném sboru je přizpůsobit organizaci práce v SBS pracovním činnostem zařazeným do takzvaného služebního poměru a umožnit tím pracovníkům SBS vyšší výdělky.
Security Club také navrhuje výslovně zmínit v zákoně o veřejných zakázkách povinnost uchazeče prokázat, že v mimořádně nízké nabídkové ceně jsou zahrnuty veškeré náklady nutné k úhradě minimálních mzdových nároků pracovníků. Představitelé SBS nakonec doporučují v oboru zavést přechodnou cenovou regulaci, kdy by minimální cena odpovídala minimálním mzdovým nákladům zvýšeným o dvacet procent. Další projednávání těchto návrhů v rámci Rady hospodářské a sociální dohody přerušila volební kampaň. Popravdě řečeno není ale reálné, že by mohly být v plném rozsahu přijaty. Situace na trhu soukromých bezpečnostních služeb by spíš mohla inspirovat k zásadnější úvaze o institutu minimální mzdy. Ten je nyní více politickým heslem (něco na způsob bezplatného zdravotnictví) a v podnikatelské praxi způsobuje problémy, aniž by prokazoval svou opodstatněnost alespoň v sociální rovině.
