Obrovský hon za prosperitou ve velké části světa za sebou zanechal v bídě mnoho lidí, vytvořil však zdroje i nástroje, s jejichž pomocí se dá těmto lidem pomoci. Globalizace neznamená jen možnost vydělávat peníze na jakémkoli místě na světě, ale i vědět, co se kde děje, a brát to v úvahu. Funguje to obousměrně. Ti, kterým se daří dobře, jsou více než kdykoli předtím vázáni povinností uvědomovat si nerovnost a přemýšlet o jejích důsledcích v místech, kde chtějí podnikat. Také chudí si stále více uvědomují, že se jim může dařit lépe.
Do nového tisíciletí vstupujeme s tolika chudými lidmi jako nikdy předtím. Počet obyvatel světa se ovšem za století také podstatně zvýšil. Z nynějších šesti miliard pozemšťanů (oproti dvěma miliardám v roce 1900) žije 1,3 miliardy lidí pod hranicí absolutní bídy, když jim k obživě musí vystačit méně než jeden dolar denně. Celkem 2,8 miliardy lidí se musí spokojit s částkou menší než dva dolary na den. Z těch nejchudších žije sedmdesát procent v Asii.
Majetková nerovnost se enormně zvětšuje. Zpráva o rozvoji lidstva, připravená Rozvojovým programem OSN, uvádí, že propast mezi nejchudší pětinou světové populace a dvaceti procenty nejbohatších lidí se prohloubila na čtyřiasedmdesát ku jedné. V roce 1990 činil tento poměr šedesát ku jedné a v roce 1960 to bylo teprve třicet ku jedné. Chudí přitom nejsou chudší (pod určitou úrovní se už prostě nedá žít), ale bohatí nadále bohatnou a je jich stále více.
Velká chudoba, ale i pokrok.
Prezident Asijské rozvojové banky Tadao Chino uvádí, že v Asii teď tvoří zcela chudí lidé jednu třetinu obyvatelstva. Ještě v roce 1970 to byla polovina všech obyvatel Asie. Chudí se dnes v tomto světadíle dožívají průměrně pětašedesáti let, když v roce 1970 to bylo 48 let. Gramotnost mezi nejchudšími Asiaty vzrostla od roku 1970 o třicet procentních bodů na nynějších sedmdesát procent.
Takže přece jen pokrok. Avšak zoufalá bída nás doprovází i v době, kdy se jisté části světa těší zcela nebývalému rozkvětu. Bohaté země od konce studené války počátkem devadesátých let radikálně snížily výdaje na mezinárodní pomoc. Spojené státy bohatnou, ale nikdy nesplnily svůj závazek věnovat na mezinárodní výpomoc 0,7 svého hrubého národního produktu. Jejich nevojenská pomoc v zahraničí činila v roce 1999 jen 0,1 procenta HDP. Hospodářsky nejrozvinutější země se sice loni v červnu rozhodly odpustit více než polovinu dluhů svým věřitelům, tedy částku zhruba sedmdesát miliard dolarů, ale jak roste jejich bohatství, slábne jejich štědrost.
Narůstá v chudém světě tíseň, jak mnozí tvrdí? Bylo dosaženo mnoho ve snaze zlepšit život obrovského počtu lidí, jak oznamují jiní? Zásadní změna tkví zřejmě v tom, jak nyní o této věci přemýšlíme. Nepředstavitelná bída už není vnímána jako něco přirozeně nevyhnutelného, daného bohem jako zkouška víry, jako něco, co má mírnit charita. Dost lidí už do-
spělo k přesvědčení, že se s bídou dá něco dělat organizováním nejrůznějších projektů. Některé z nich pomáhají více, jiné méně, většina z nich však už nestojí jen na myšlence obdarovávat ty nejvíce potřebné. Převažuje argumentace, kterou používá otec Elizy Doolittleové v Pygmalionu od George Bernarda Shawa. Ten říká, že uspokojeny musejí být i potřeby „nezaslouženě chudých . Jinými slovy vyjadřuje to samé i Jorge Braga de Macedo, šéf rozvojového centra při Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, když říká, že „chudoba je dílem člověka . To znamená, že v silách člověka je i bídu odstraňovat.
Místo bídy vydělení.
V chodu dějin je toto zcela převratný přístup. Odstraňování chudoby už není považováno za nemyslitelné jako před několika lety. Dokonce i slovo „chudoba je rozvojovými specialisty zatlačováno do pozadí, protože navozuje zdání podřadnosti lidí, kterých se týká. Odborníci dávají přednost výrazu „vydělení , který odkazuje na menšinu čekající na svou příležitost. Také „vydělení jsou rozdělováni na „příjmově chudé a „lidsky chudé , což vyjadřuje po-
znání, že nedostatečné příjmy nejsou jedinou překážkou pro lidi, kteří chtějí vést alespoň trochu slušný život. Takové věci, jako čistá voda, kanalizace, zdravotnic-tví a vzdělávací systém, jsou důležitými předpoklady pro zvyšování životní úrovně lidí.
Jednoduchým měřítkem, jak se zemi nebo světadílu daří v tomto boji, je příjem na hlavu (který se od roku 1960 zdvojnásobil navzdory skutečnosti, že se zdvojnásobil i počet obyvatel zeměkoule), gramotnost obyvatelstva, úmrtnost kojenců a průměrná délka života. Všechny tyto údaje vykazují zlepšení. Přesto ale přetrvávají obavy, že v důsledku epidemie AIDS se průměrná délka života obyvatel Afriky brzy vrátí na 48 let, když dnes dosahuje pětašedesáti. Humanitární pomoc může být znehodnocena špatným řízením, hloupými záměry, podporou zkorumpovaných vlád, které zneužívají obyvatelstva, či grandiózními projekty, které se prostě nevyplatí. Chyby můžou být způsobeny i vytvářením závislostí, které brání další pomoci stále většímu množství lidí. Pohled na snižování chudoby „světlými body , jak to nazýval prezident George Bush, se začíná měnit. Sílí přesvědčení, že teorie, ideologie, a dokonce ani výsledovky nezmůžou nic, pokud nebude brán v potaz lidský faktor. Jak zdůrazňuje de Macedo, to je ještě důležitější v době, kdy na rozdíl od devatenáctého století není hospodářský pokrok vytvářen hlavně těžkými, viditelnými výrobky ze železa a oceli za mohutného přispění elektrické energie. Pokrok bude v 21. století hnán lehkými, neviditelnými informačními technologiemi, tudíž bude nutně vyžadovat vzdělávání a motivaci lidí. I v případě internetu přetrvává propast mezi Severem a Jihem. Už to však není tak drastický rozdíl a nepřátelský střet jako v dobách studené války.
Globalizace s nerovnoměrnými výsledky.
Nový generální ředitel Unesca Koichiro Matsuura upozorňuje, že rozdíl mezi chudými a bohatými státy je nyní na předním místě zájmu členských zemí jeho organizace. A to navzdory skutečnosti, že tato problematika není obsažena v ustavující deklaraci z roku 1946, neboť, jak říká Matsuura, „tehdy to nebylo tak aktuální téma .
To je důkazem, jak geografická poloha ovlivňuje vnímání. Japonsko bylo ještě v roce 1946 poraženou a hladovou zemí. Avšak prakticky všechny země nyní přiřazované k „Jihu byly jen obtížně navzájem rozeznatelnými koloniemi, jejichž hospodářství bylo brakováno tím či oním impériem. Studená válka v době od konce druhé světové války až po osmdesátá léta podněcovala dekolonizaci, která zase vedla k přehodnocení světového hospodářského uspořádání. To pak vyústilo v konec studené války, kdy započala éra globalizace.
Samotná globalizace přináší velmi nerovnoměrné výsledky. Tok investičního kapitálu se zaměřuje na dvacet ze sta rozvíjejících se zemí. Zvýšil se objem obchodu, od roku 1960 zhruba patnáctkrát, drží se však v úzce vymezených pásmech. Je jasné, že mnohým globalizace výrazně prospívá, jiným škodí, pro všechny se však stala výzvou.
Kombinace krátkodobých dobrých a špatných vlivů platí v případě bohatých zemí stejně (podívejme se na odborářské protesty v Americe) jako v případě zemí chudých. Dlouhodobě však bude přispívat k odstraňování chudoby.
Univerzální klíč neexistuje.
Je marné a škodlivé nadále vnímat svět jako rozdělený na „my a „oni , trvat na marxistickém dělení „ti, co mají a „ti, co nemají , na bohaté a chudé. Tak, jako se v některých zemích rozrůstá střední třída, existují ve světě střední státy. A ty mají různé zájmy. Například Jihoameričané nesouhlasí s názorem nordických zemí, jejichž představitelé tvrdí, že klíčovým úkolem je pomáhat nejchudším. Pomáhat je prý třeba i těm, kteří jsou úspěšní. To je tedy předmětem sporu mezi Skandinávci a Jihoameričany.
Je tedy jasné, že neexistuje žádný univerzální klíč k přechodu ze špatné situ-ace do dobré. Přesvědčení amerického prezidenta Clintona, že každý by měl mít přístup k osobnímu počítači, neřeší problémy Mexičanů, Brazilců, nebo Korejců, jak říká de Macedo.
Stejně tak není univerzálním lékem ani takzvaný mikrokredit, tedy jakási iniciační půjčka chudým lidem, kteří by se s její pomocí měli dostat z nejhoršího a nastartovat přechod k lepšímu životu. Bude muset existovat celé spektrum forem pomoci, přizpůsobených lokálním potřebám. To vše víme až teď, kdy selhaly superprojekty; dálnice namísto cest od statku k obchůdku, obrovské přehrady namísto přístupných vodních kanálů.
Naplňuje se tak alespoň teoreticky to, co připravil americký prezident Lyndon Johnson, když v roce 1964 vyhlásil boj proti chudobě ve Spojených státech. Jeho přístup byl založen na premise, že více dosáhneme zapojením všech než ideologickou poučkou, podle které zdroje na pomoc chudým musí být zabaveny bohatým. Johnson ovlivnil americkou společnost, válka ve Vietnamu však pozornost veřejnosti odvedla od domácích problémů k mezinárodním. Zůstalo ale ponaučení. Ústřední slogan Johnsonova programu vyjádřil jeden z prezidentových poradců. Byl jím Joseph Califano, který řekl: „Nikdy jsem se nesetkal s problémem, který bychom nemohli vyřešit penězi. Přesně to je nyní vnímáno jako ten nejhorší přístup v potírání chudoby.
Hospodářský i politický problém.
Nejde však jen o problém hospodářský. Jde i o zdravotnictví, školství, sociální vztahy a výkon vlády. Otázkou typu „vejce, nebo slepice zůstává problém, zda hospodářský růst pomáhá rozvoji demokracie,
nebo zda rozvoj demokracie napomáhá ekonomické prosperitě. Odpověď nedává ani rozbor statistických dat. Je však jisté, že obě záležitosti jsou úzce propojené. Chudoba je problém politický stejně jako hospodářský. Snahy o nápravu však budou přinášet další konflikty. S aktivisty bojujícími proti bídě ne vždy souhlasí ekologové. Odborníci na biotechnologie budou vyzýváni, aby se postarali o jídlo pro hladové, což se nebude líbit jiným lidem, kteří se obávají skrytých vedlejších vlivů nových biotechnologií.
Podtrženo a sečteno: není-li na obzoru ani záblesk utopie, která by zbavila deprivace všechny lidi na celém světě, i tak nás čeká zlepšení. Pokrok v této oblasti totiž možný je a lidé si ho přejí.