Když v roce 1993 v Maastrichtu vznikla tzv. kohezní politika, tehdejší evropská dvanáctka skřípala zuby. Do budoucna musela počítat s tím, že ročně budou proudit miliardy eur na chudé příbuzné. A tak jako se západní Němci naučili posílat peníze těm východním v rámci solidarity, začaly v rámci EU pravidelné transfery do ekonomicky méně vyspělých států – po roce 2004 zejména do zemí Visegrádské čtyřky.
Jak ale ukazuje nejnovější studie polského Institutu pro strukturální výzkum (IBS) a firmy Reytech, zadaná varšavským ministerstvem pro místní rozvoj, profitují z unijních peněz na nové silnice, školicí centra, ale třeba i hotely nebo čističky nejen příjemci, ale i plátci. Stručně řečeno – solidární příplatek na lepší infrastrukturu byl malou domů pro západoevropské exportéry i stavaře.
„Z kohezní politiky těží i státy, které jsou jinak v EU čistými plátci,“ potvrdila polská ministryně pro místní rozvoj Elžbieta Bieńkowska. Výpočty IBS ukazují, že z celkových 130 miliard eur, které státy evropské patnáctky v letech 2004 až 2015 poslaly a pošlou do Česka, Maďarska, Polska a Slovenska, se jim nakonec různými cestami vrátí 75 miliard, tedy plných šedesát procent.
„Stará“ unie tak nadále tu „novou“ dotuje. Ovšem více než poloviční návratnost ukazuje, že dělení na bohaté a chudé a apelování na solidaritu se zaostalými regiony v EU příliš neplatí. „Tvrzení, že čistí plátci financují výlučně čisté příjemce, je silně zjednodušující,“ konstatuje studie, na níž se za českou stranu podílel také Vladimír Sodomka z České evaluační společnosti.
Česko je zlatý důl
Kdyby povinné odvody, z nichž se dotují bruselské fondy, byly skutečnou investicí, pak se podle závěrů IBS vyplatí dávat peníze především Česku, u něhož návratnost dosahuje 64 procent. Jinými slovy – ze 23 miliard, které patnáctka do roku 2015 do Prahy naposílá, se jí vrátí téměř 15 miliard. Drtivá většina přínosu jde na vrub „nakopnutí“ exportu ze západní Evropy, který směřuje právě do Visegrádských zemí. Česko i Slovensko podle modelové simulace EUImpactMOD letos dodatečně poptávají o dvě procenta zboží více, než kdyby žádné bruselské peníze nepobíraly. V Polsku je toto číslo vyšší – 3,5 procenta, přičemž během tří let může vzrůst až na šest procent. Dodatečný dovoz znamená zároveň vyšší příjmy pro německou ekonomiku. Spolková republika je pro Poláky, stejně jako pro Čechy, obchodním partnerem číslo jedna.
Úspěšnost Němců, kteří vedou žebříček národů, jež si ze solidárních plateb na „chudý východ“ dokázali zajistit něco pro sebe, nepřekvapí. V Česku si německé firmy umějí stáhnout více než polovinu všech peněz, které z bruselských fondů neproudí českým podnikatelům nebo veřejné správě. Vzhledem ke geografické blízkosti nepřekvapí ani druhé místo Rakušanů, i když ti si stačí zajistit pouze devět procent zakázek pro zahraniční firmy. Překvapení skýtá ale irské angažmá v Polsku, které dosahuje stejné výše jako to rakouské v Česku. Stojí za ním především irské investice do nemovitostí, z nichž mnohé získaly podporu z fondů EU.
Miliardy z betonu
Vůbec největším „tunelem“ do bruselských fondů čerpaných v zemích střední Evropy, jsou ale aktivity západoevropských stavebních koncernů. Zatímco v případě dodatečného exportu jde o makroekonomický efekt dotací pro země Visegrádu, peníze na dopravní projekty lze získávat zpátky do blahobytnějších států Evropy napřímo.
Příkladem může být jižní obchvat Prahy v úseku nájezd na D1-Vestec-Lahovice. Z celkových téměř šesti miliard korun, které by měly na sedmnáctikilometrový úsek doputovat z Bruselu, skončí v Česku jen peníze, které stát vyplatí Metrostavu, což je česko-slovenská skupina. Ostatní doputují na konta dceřiných firem zahraničních koncernů – švédské Skansky a rakouských betonářů ze Strabagu, Teerag-Asdag a Alpine Holding. Podobně je tomu i s polským úsekem dálnice A4 z Krakowa do Tarnowa, kde Strabagu sekundují ještě španělská skupina Dragados a nizozemská firma DHV.
Ve střední Evropě nejde ale jen o betonářské investice. Třeba zrovna v Polsku jsou v rámci operačního programu Hospodářská inovace velmi aktivní Němci a Francouzi. „Čtyřicet procent dodavatelů v rámci projektů placených z tohoto programu mělo své sídlo za hranicemi Polska, z toho 76 procent v zemích EU15,“ konstatuje studie na základě dotazníkových šetření mezi příjemci dotací. Maďarsko si zase dalo za cíl nárůst obnovitelných zdrojů energie, takže jejich operační program Životní prostředí a energie ze čtvrtiny čerpají německé a italské firmy, které mají potřebné know-how. Na Slovensku pak v rámci transferů inovací a technologií bodují Rakušané a Italové.
Skutečný efekt „malé domů“ pro německé, rakouské, ale třeba i francouzské firmy, přitom může být ještě větší. Polská studie se totiž zaměřila jen na kohezní politiku a vůbec nepočítala například se zemědělskými fondy. Z nich si přitom třeba vinaři pořizují moderní nerezové tanky a plnící linky, z agrárních peněz se opravuje obecní majetek a staví bioplynové stanice, které v Česku zažívají velký boom. V případě vinařství i výroby energie z rostlinného odpadu jde o technologie, které tuzemské firmy vesměs nakupují v západní Evropě.
Na obzoru zelená
Podle prognóz IBS bude efekt dodatečného exportu a více zakázek pro „starou“ EU s koncem rozpočtového období 2007 až 2013 postupně slábnout. Rok 2015 bude poslední, kdy lze ještě proúčtovat peníze z Bruselu. Zhruba ve stejné době by se ale mohly pro ekonomiky západní Evropy objevit nové šance na opanování trhu ve Visegrádských zemích. Evropská komise totiž již dala najevo, že nová kohezní politika by v rámci další bruselské sedmiletky (2014–2020) měla srovnávat nejen rozdíly v infrastruktuře, ale i přístupu k životnímu prostředí a vzdělanostní ekonomice. Slabší země by tak měly za peníze z EU dohánět ty ekologicky uvědomělé, které více investují do obnovitelných zdrojů, úspor nebo zapojení sociálně slabých do trhu práce. Obrat od infrastrukturní k ekologické definici rozvinutosti regionů Evropy má svoji logiku. Kohezní politika, která odpovídá pouze 0,4 procenta HDP celé unie, rozdíly mezi evropskými kraji smazat nedokáže. Stejně jako žádné dotace nespraví propad mezi Prahou a severními Čechami.
Přihrávka z Bruselu
Evropská komise se ovšem kromě „zelených“ ideálů snaží prosadit svoji myšlenku a diktovat přímo z Bruselu i jednotlivé priority členským zemím, čemuž se celá V4 včetně Česka prozatím úspěšně brání. Pokud ovšem idea centrálně stanovovaných cílů projde, znamená to další unijní investice třeba do izolačních systémů, tepelných čerpadel, solárních kolektorů nebo obecních výtopen na bioodpad.
Pohled na seznam předních výrobců čistých technologií dává tušit, že Brusel by „tvrdému jádru“ EU mohl svou zelenou politikou přihrát obchodů mnohem více než dnes. Možná tolik, že by nakonec úředníci v Praze, Bratislavě, Budapešti nebo Varšavě mohli zjistit, že veškeré dotace na srovnání kroku se Západem nakonec odešly do zemí, které by je naopak měly vyplácet.
Malá domů pro západ Evropy
(za léta 2004–2015, v mld. eur ve stálých cenách roku 2005)
ČR PL HU SK celkem
Výdaje EU15 na kohezní politiku v zemích V4 23,06 77,33 8,48 21,19 130,06
Celkový přínos pro EU15 14,77 42,62 4,87 12,43 74,69
z toho v kapitálu a přímých kontraktech 1,63 5,4 0,41 0,76 8,2
pramen: Instytut Badań Strukturalnych
Urychlený export
(„zisk“ EU15 z dotací pro země V4 podle typu, v %)
Zprostředkovaně (posílení exportu) 89
Dodávky příjemcům dotací 10
Přímé investice 1
pramen: Instytut Badań Strukturalnych
Německá půlka koláče Přínos z dotací určených ČR (v % celkové částky)
AT 8,45
BE 5,02
DK 1,04
FI 0,97
FR 7,33
DE 51,91
GR 0,18
IE 1,75
IT 8,21
LU 0,41
NL 5,23
PT 0,46
ES 2,59
SE 2,10
UK 4,33
celkem 14,77 mld. eur
pramen: Instytut Badań Strukturalnych
