Chuť Izraele

9. 10. 2017

Jednoduché bistro nabízející jednoduchá jídla. Vypravte se do něj ochutnat tradiční blízkovýchodní pokrmy

Pokaždé když jedu do Vídně, těším se do restaurace Neni na slavném Naschmarktu. Nabízí izraelská jídla, která skvěle vypadají a ještě lépe chutnají.

Jsou barevná, zdravá, postavená na zelenině; jen s trochou masa a třeba vajíčkem. Moc bych si přála mít Neni také v Praze. Toho jsem se sice zatím nedočkala, ale už pár měsíců funguje nedaleko náměstí I. P. Pavlova maličký podnik nazvaný Paprika – Mediterranean bistro & bar, který je snad první vlaštovkou blízkovýchodního street foodu u nás.

Nečekejte od něj dokonalost. Čekejte jednoduchá jídla, která by možná zasloužila výraznější ochucení, a tu nejmilejší obsluhu v Praze.

Když říkám, že je Paprika malá, myslím to doopravdy. Jde o úzkou nudli, do které se vejdou právě tak dva vysoké stoly pro čtyři osoby s barovými židlemi, dalších pár strávníků se může najíst u pultu podél stěny – rovněž na barových židlích. Zařízení je jednoduché, hezké a funkční. Snad jen háčky pod pultem by usnadnily odkládání bund a kabátů. Určitě to není místo na romantickou večeři nebo oběd s důležitým klientem, ale jde o ideální podnik na rychlý všednodenní oběd nebo něco k jídlu před tím, než vyrazíte na drink. Zákazníci začínají přibývat, takže přes poledne může být o volná místa „boj“, ale většinou se nějaké najde.

Hlavní devízou Papriky jsou její spolumajitelé, dva mladí pánové původem z Izraele, kteří podnikem doslova žijí. Za pokladnou často stojí Yadin, kterého poznáte podle netradičního účesu a obrovského úsměvu. Při vzájemné komunikaci je angličtina výhodou, ale zvládnete se domluvit i česky. Pokud se přiznáte, že jste v bistru poprvé, dá vám – než si definitivně vyberete – ochutnat snad úplně všechno. Má to smysl, protože menu není zrovna dokonale přehledné, a pokud blízkovýchodní jídlo neznáte a nevíte, co si pod jeho názvy představit, můžete být ze začátku poněkud zmatení.

Je fakt, že i v Izraeli si v pouličních bistrech svůj pokrm skládáte, ale z ingrediencí, které u nás nejsou notoricky známé, se holt jídlo sestavuje těžko. Tady bych se hodně přimlouvala za nějaké zjednodušení.

Nabídka je velmi stručná. Na facebookovém profilu bistra se sice často objevují upozornění na novinky nebo třeba na „degustační menu“, ale při pokusu o jejich objednání se mnohdy dozvíte, že vlastně v nabídce nejsou. Tudy cesta očividně nevede. Při první návštěvě jsem se dožadovala právě degustačního menu, abych ochutnala co nejvíce jídel. K mání sice nebylo, ovšem Yadin to vyřešil vskutku šalamounsky. Zeptal se, co bych chtěla ochutnat, a pak nám nanosil na stůl od všeho trochu. Takové menu neměl ani naceněné, a tak jsem průřez nabídkou dostala za cca 150 korun, což mi přišlo víc než příjemné.

Ochutnala jsem šakšuku, která sice pochází z Tuniska, ale v Izraeli je velmi rozšířená a populární, takže se počítá do národní kuchyně. Jedná se o vejce vařená, někdy i pečená, v rajčatovopaprikové omáčce s cibulí, často podávaná v pánvi, ve které se pokrm připravoval. Místní verze je jednoduchá, bez příkras, ale ctí základní recept, a hlavně dobře chutná. Na food stylingu by se v tomhle případě dalo určitě zapracovat, ale pokud jde o chuť, a ne lovení lajků na Instagramu, nemám zásadnější připomínky.

Nemohl chybět falafel – smažené kuličky z cizrny –, který je chloubou Papriky a já jsem v Praze na lepší nenarazila.

Dokonale křupavý na povrchu, ale vláčný, ne vysušený, uvnitř. Není mastný ani těžký, je prostě skvělý.

Kdyby kolem nebylo hezky a čisto, mohli byste si chvilku připadat jako v King of Falafel, lehce špinavém pouličním bistru v arabské čtvrti Jeruzaléma, na které ráda vzpomínám. Pokud falafel pochválíte druhému spolumajiteli Galovi, který chodí mezi hosty a zjišťuje, zda byli s jídlem spokojeni, rozzáří se a přidá historku o tom, že ho dělají přesně podle receptu jeho babičky. Příště ho z něj zkusím vymámit. Falafel si tady můžete dát ve formě sendviče v pita chlebu a dovnitř si naporoučet různé druhy omáček a zeleniny tak, jak je to obvyklé.

Nebo si ho – jakmile proniknete do tajů menu, které funguje jako skládačka – můžete dát třeba s hummusem a izraelským salátem. Vyberete si základ a k tomu pak přidáváte něco navíc. Jenže to něco navíc není vždy ve sloupečku vedle onoho základu, ale často v kolonce „extra zábava“, kterou proto extra doporučuji vaší pozornosti. V ní se skrývá třeba vajíčko natvrdo za neuvěřitelných šest korun, pět kousků falafelu za 30 korun nebo již zmiňovaný izraelský salát, který není nic jiného než jednoduchý salát z rajčat a okurky s hladkolistou petrželí. Najdete tam také hranolky, jež mě nijak neuchvátily, a velmi dobrý nadýchaný pita chléb, který však k večeru občas nebývá k mání.

Hummus s falafelem, vajíčkem, salátem a pita chlebem je skvělá a léty prověřená kombinace.

Stejně ráda si dávám sabich neboli smažený lilek; ne do pity, ale na talíř s hummusem a zeleninou. Svou vlastní kombinaci si tu najde každý sám: někdy poradí obsluha, někdy se k ní host „projí“ až po pár návštěvách, kdy konečně pochopí, jak všechno funguje. A právě v tom hledání vidím slabinu konceptu. Dalším minusem je nevýrazné dochucení některých jídel, zejména zeleniny, které chybí zálivka. Příliš výrazná je naopak chuť šavarmy, která podle mě úplně nesplňuje pravidla „žánru“, protože rotační gril neviděla ani z dálky. Kuřecí chutná jako kuře restované na kari a radím se jí spíše vyhnout, kdežto veganská je docela fajn, jen by jí zkrátka slušel jiný název než ten odkazující na dobře opečené maso.

Paprika ale funguje jen pár měsíců, zájem obsluhy o spokojenost hostů není jen formální a při každé návštěvě pozoruji nějaké malé zlepšení. Podnik nelze brát jako plnohodnotnou restauraci. Formou objednávek i způsobem sezením se blíží spíš fast foodu, ale jídlo, které se tu podává, fastfoodové není. Pokud vás už nudí obědová meníčka okolních restaurací, je Paprika dobrou možností, jak si zpestřit jídelníček autentickými izraelskými jídly a poznat něco nového. Kdyby obsluha ve všech podnicích byla stejně milá jako tady, bylo by nejen v gastro světě mnohem lépe.