Desetiletá cesta transformace bankovního sektoru, která byla velmi bolestná a především neúměrně nákladná, by měla skončit v tomto roce. Desetiletí evolučního procesu českého bankovnictví nejenže enormně zatížilo státní rozpočet, ale bankovní systém, vykazující vysoký stupeň neefektivnosti, značně snížil růstový potenciál české ekonomiky. Podíl takzvaných klasifikovaných úvěrů k celkovým úvěrům, neustále oscilující okolo třiceti procent, je alarmující.
České bankovnictví bylo od počátku 90. let budováno jako takzvané univerzální. Jeho základem je mimo jiné aktivní podíl bank na efektivní alokaci vzácných zdrojů. Avšak způsob privatizace, nezkušený management a další faktory předurčovaly tento typ bankovnictví předem k neúspěchu. Především křížové vlastnictví privatizačních fondů s bankami – a posléze s firmami – muselo zákonitě vést k učebnicovému konfliktu zájmů. Postupná destrukce byla umocněna hybridní formou vlastnictví největších domácích bank. Nyní již asi nemá smysl pitvat staré bolesti transformačního procesu, ale je třeba se pokusit o predikci dalšího možného vývoje a vlivu bank na reálnou ekonomiku, zvláště na podnikovou sféru.
Bez peněz.
Firmy lze financovat dvěma základními způsoby: financováním vnitřním – tedy vlastními zdroji firem – a vnějším, prostřednictvím kapitálového trhu a bankovními úvěry. Pokud jde o první způsob, je situace v mnoha úspěšných firmách nyní příznivější, než tomu bylo na počátku 90. let. V tom období prakticky neexistovaly (respektive byly nedostatečně vysoké) hlavní zdroje příjmů, tedy zisky. Tunelováním se i životaschopné firmy dostávaly na pokraj bankrotu a mnohé bankrotovaly. Vnější financování kapitálovým trhem bylo také velmi komplikované. I nadále bude vhodné pouze pro velké firmy, zvláště pak ty s monopolním (oligopolním) postavením na trhu. Možnost financování prostřednictvím primární emise na kapitálovém trhu (IPO – initial public offers) zůstává pouze zbožným přáním investorů. I po deseti letech transformace je kapitálový trh velmi mělký a legislativní prostředí nepříznivé pro jakýkoliv druh experimentu. Jedním z největších strašáků pro potenciální zájemce financování cestou IPO je možnost velmi snadného nepřátelského převzetí firmy.
Smutné konce úvěrů.
Ukazatelem charakterizujícím vyspělost a současně závislost domácí ekonomiky na úvěrech je podíl úvěrů k hrubému domácímu produktu (HDP) a monetizace ekonomiky, tedy podíl měnového agregátu – například M2 – k HDP. Z grafu číslo 1 je patrné, že v případě české ekonomiky je podíl úvěrů k HDP dvakrát vyšší než v okolních transformujících se ekonomikách – Polsku, Maďarsku nebo Slovinsku – ale na druhé straně zdaleka nedosahuje hodnot v Německu. Učebnice finanční ekonomie definují vysoký stupeň monetizace ekonomiky jako kvalitativní indikátor vyspělosti finančního systému. Bylo by však velmi zavádějící aplikovat tuto definici na český finanční trh.
Vysoký stupeň závislosti ekonomiky na úvěrech je dán historicky. Je zřejmě třeba připomenout způsob privatizace, kdy prakticky každý privatizační projekt se opíral o úvěrové financování. Tento fakt se plně projevil ve druhé polovině 90. let. Mnohé z domácích bank, především ty, které se aktivně podílely na privatizaci, se posléze dostaly do neřešitelných finačních problémů. Primární příčinu bylo třeba hledat ve špatné úvěrové politice, řízení úvěrového a tržního rizika. Většina malých a středně velkých bank byla nucena opustit sektor. Situaci velkých bank pak řešil stát prostřednictvím silných finančních injekcí.
V současnosti lze nicméně vysledovat, že stupeň závislosti ekonomiky na úvěrech postupně klesá a úvěrový trh si hledá novou rovnovážnou úroveň. Současné příznivé makroekonomické klima – především nízká inflace a pozvolný hospodářský růst – bude příznivě ovlivňovat úvěrovou strategii bank. Z grafu číslo 2 vyplývá, že úroková marže se dramaticky snížila, což svědčí o zvýšené efektivnosti bank, konkurenčním prostředí a zlepšené úvěrové alokaci. Avšak jedním z dosud méně častých vysvětlení je také nezávislost zahraničních bank na domácím finančním trhu.
Malé, ale živé.
Dokončování privatizace velkých firem by mělo vést k tomu, že noví strategičtí vlastníci nebudou závislí na financování prostřednictvím úvěrů, ale otevře se jim kapitálový trh, včetně financování z vlastních zdrojů strategického vlastníka. Současně lze počítat se zvýšenou rolí syndikovaných úvěrů, a tím také rozložení případného úvěrového rizika pro jednotlivé banky.
Páteří českého bankovnictví se však stane financování malých a středně velkých domácích firem. Pro tuto skupinu klientů zůstává i nadále bankovní úvěr hlavním zdrojem vnějšího financování. Lze očekávat, že noví strategičtí vlastníci přivedou do české ekonomiky firmy, které se budou aktivně podílet rovněž na konsolidaci středně velkých a malých firem, které si za dobu deseti let dokázaly vytvořit jistý růstový potenciál. Právě financování společného kapitálu (joint venture) se může stát jednou z klíčových obchodních strategií nově zprivatizovaných a již operujících zahraničních bank. Pokud se vládě podaří současně zavést garanční programy ve spolupráci s Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou a nově zprivatizovanými bankami, pak by česká ekonomika mohla velmi rychle profitovat z růstového potenciálu malých a středně velkých firem. Stejně jako je tomu v jiných standardních tržních ekonomikách s univerzálním bankovním systémem. Nedílnou součástí úspěšného zvládnutí této strategie bude nutnost velmi úzkého spojení bank a firem ve smyslu monitorování a důsledné kontroly jejich aktivit. Financování malých a středních podniků by na sebe mohlo nabalovat další aktivity bank, jako je konzultační a poradenská činnost, pojišťovnictví, financování exportních aktivit…
Na chudší nezbude.
Pokud jde o typický retail banking, je zde značný potenciál nejen pro bankovní domy, ale i pro řadu finančních zprostředkovatelů. V České republice je velmi nízký podíl úvěrů poskytnutých domácnostem na celkových disponibilních příjmech domácností. Ve srovnání s Portugalskem je například čtyřikrát nižší, ve srovnání s Velkou Británii je to dokonce sedmkrát méně. Současnou agresivní obchodní strategii a expanzi velkých bank je však možné označit za dočasnou. Tři klíčoví hráči na trhu – Česká spořitelna, ČSOB a Komerční banka – si nepochybně udrží své dominantní postavení. Je zřejmé, že budou selektovat dosavadní klientelu (fyzické osoby, domácnosti) formou cenové politiky. Malé a středně velké banky se pak budou postupně orientovat na elektronické bankovnictví, které je jednou z nejméně nákladných služeb v dlouhodobém časovém horizontu.
Fakt, že mnozí drobní klienti (vkladatelé) si poté nebudou moci – respektive se jim nevyplatí – vést účet u těchto bankovních domů vzhledem k vysokým poplatkům, není chybou těchto institucí. Právě družstevní bankovnictví (kampeličky) mělo být jedním z hlavních aktérů finančního trhu, které by poskytovalo a vhodným způsobem doplňovalo služby této skupině klientů. Bohužel, nepříznivý vývoj v tomto segmentu bankovnictví si vyžádá velmi dlouhou rekonvalescenci.
Kdo přijde naposled.
Je zřejmé, že noví strategičtí investoři privatizovaných bank se chovají a budou chovat racionálně a snažit se uspokojovat zájmy svých akcionářů, tedy maximalizovat zisk. V bankovním prostředí, které je
- respektive bude – z devadesáti procent vlastněno zahraničním kapitálem, se dá očekávat, že prioritu dostanou klienti mateřských bank. Šanci na financování budou mít ty domácí firmy, které obstály v bouřlivém desetiletém transformačním období a vytvořily si dostatečný růstový a proexportní potenciál. Jako uživatelé bankovních služeb musíme doufat, že strategickým vlastníkem poslední privatizované banky se stane takový subjekt, který má bohaté zkušenosti z financování malých a středních podniků a současně získal dostatečné zkušenosti v tranzitivních ekonomikách. Důležitost výběru strategického investora není samoúčelná. Zprivatizovaná Komerční banka by se měla významně podílet na formování efektivního bankovnictví v České republice.