Kdyby stát okamžitě promítal nové nepříznivé informace do výdajů rozpočtu, mohl by recesi ještě zhoršit
Tohle Makro navazující na příspěvek Jeana Pisani-Ferryho by mohlo velmi snadno sklouznout do nebezpečně technické roviny, takže bude jednodušší hned na začátku říct, že do budoucnosti vidíme jako ekonomové jen velmi málo. Dokonce i sofistikované makroekonomické modely, které jsou postaveny na velmi složitém matematickém aparátu, vykazují velkou chybovost. Pro názornost, nikoli pro hanobení jejich tvůrců, to v grafech ukazujeme na velkých odchylkách, jež obsahují za sebou jdoucí říjnové makroekonomické projekce ministerstva financí. Meziročně se zmýlit v časech výrazných otřesů, když padaly pilíře mezinárodního finančního systému, o několik procentních bodů nebyla v roce 2008 žádná hanba OE to se stalo nejen v Česku. Počínaje prestižním Světovým hospodářským výhledem Mezinárodního měnového fondu přes projekce renomovaných soukromých pracovišť až po makroekonomické predikce vládních institucí, používané při sestavování návrhů státních rozpočtů, všude při zpětném ohlédnutí najdete opravdu velké odchylky.
Stát pracuje se zpožděním, ale kdyby okamžitě promítal nové nepříznivé informace do výdajové stránky rozpočtu, vytvářel by další prvek nejistoty, který by recesi mohl jenom zhoršit. Není přitom podstatné, zda cílíte na strukturální deficit navěšený na teoretickou veličinu potenciálního produktu (to přidává další vrstvu nepřesnosti), anebo se držíte starého a právem kritizovaného tříprocentního maastrichtského rozpočtového kritéria a škrtáte, abyste ho dosáhli. Jedním z největších hříchů opozičních ekonomů bylo ve své době posmívání se Topolánkovu kabinetu, že podcenil hloubku propadu. No a co dobrého by se stalo, kdyby se trefil do poklesu HDP minus 4,8 procenta naprosto přesně a seškrtal vládní výdaje o několik desítek miliard, aby se dostal pod tři procenta schodku? Byli by šťastní?
IMPERIÁLNÍ ŘEČI
Ve skutečnosti jde o tři věci. Zaprvé zda je jakákoli vláda schopna držet rozpočtovou politiku v rozumných mezích a dokáže o tom přesvědčit ty, kteří ji financují. Zadruhé zda dovede nastavit příjmy tak, aby daně co nejméně deformovaly ekonomická rozhodnutí firem i domácností a vláda měla k dispozici pokud možno stabilní příjmovou bázi.
A zatřetí zda je schopna prostřednictvím výdajů jednak zajistit řádný chod státu, jednak přispět k budoucímu růstu. Je hrozně krátkozraké škrtat výdaje, za něž si kupujete budoucí produktivitu příští generace OE od prenatální výživy až po školky a všeobecné školství. Stejně tak není chytré snižovat produktivitu současné generace tím, že necháte lidi v práce schopném věku promarňovat jejich nejlepší léta v nezaměstnanosti, na podporách, bez rekvalifikace. Teoreticky jsou všechny tyhle koncepty neporazitelné, ale jejich uplatňování není nijak jednoduché, zvlášš když vláda míří na bohulibý cíl, o němž ale málo ví, neboš neumí odhadnout budoucí poptávku (a soukromý sektor jí v recesi žádnou velkou nápovědu nedá). Vládní investice do měkké i tvrdé infrastruktury mají svoji roli při tlumení recese i při vytváření podmínek pro rozvoj soukromé iniciativy, ale nedovedou ji nahradit. Začátkem tragédie pak je, když se o to snaží.
To je stará a pro mnohé stále iritující pravda. Abychom nehráli jen na domácím, a dokonce ani na unijním hřišti: co by mělo udělat Rusko, které postavilo svůj rozpočet na cenách ropy sto dolarů za barel? Asi to, co říká bývalý Putinův ministr financí Alexej Kudrin, který je hojně citován v oficiálních ruských médiích, a to i když varuje, že životní úroveň občanů Ruska nejenže poprvé po patnácti letech klesá, ale hlavně bude stagnovat, pokud se Putin neodhodlá k reformám. Proč? Protože ruský byznys je příklonem ke -konzervativním ruským hodnotám“ zneklidněn a nechce investovat. Kudrin to říká výstižně: -Měli bychom vědět, co těmi slogany říkáme a že pokles investic a stagnace do budoucna s tím přinejmenším částečně souvisejí.“ Rusko nikdy nebude silné ekonomicky a tím pádem ani vojensky, když neudělá reformy, jež zvednou růst jeho ekonomiky přes vyšší produktivitu, což bez soukromého byznysu a jeho investic není dosažitelné. Je velký rozdíl mezi -vyhlazením“ poptávkové křivky rozpouštěním finančních rezerv, aby bylo na penze, platy a na armádu, a strukturálními reformami, jež permanentně zvedají sílu Ruska včetně té vojenské. Je to pořád -imperiální řeč“, nikoli nezbytně příznivá z pohledu Západu, Kudrin také vnímá Rusko jako separátní mocenský a kulturní okruh, pouze je to ekonomicky gramotný člověk.
Máte tady klasický příklad politiky, která se -zacyklila“ a neumí nastolit prostředí přínosné pro růst.
ČESKÁ POJISTKA
Česko je v jiné situaci a hraje úplně jinou ligu, ovšem také není těžké dovodit, že příklon k jisté rétorice a jistým hodnotám má dopad na ochotu soukromého byznysu investovat. Například když českým vlastníkem ovládaná firma změní domicil, jak to interpretujete? Je to snaha o daňovou optimalizaci, nebo je to snaha o ochranu investice před arbitrárním rozhodováním českých úřadů do budoucnosti? Bylo dobře, ale nemusí být, takže se pojistíme? Připusšme, že je v tom obrovský rozdíl, který se projeví v míře reinvestovaného zisku v čase, v energii, kterou jste ochotni v téhle zemi zapustit, v generaci, kterou chcete ke svému obrazu vychovat včetně podpory školství. A taky v té potenciální míře růstu, jakkoli ji neumíme měřit.
Věštírna Letenská 15
Makroekonomické predikce ministerstva financí a skutečnost Růst HDP (reálný, v %) Predikce růstu HDP (reálný, v %) HDP (v mld. Kč, běžné ceny) Zdroj: ČSÚ, MF ČR - makroekonomické predikce
Makroekonomické modely neumějí pracovat s prudkými zvraty, ale do predikce publikované v době pádu Lehman Brothers zjevně nebylo možné zapracovat následný kolaps světového obchodu. Česko ovšem v roce 2009 nijak neomezilo fiskální výdaje, takže propad HDP patřil k těm nižším.
Místo mírného oživení čekaly
Česko ještě dva roky záporného růstu. V říjnu 2008 počítala makroekonomická predikce ministerstva financí s tím, že v cenách roku 2000 by mohl český HDP v roce 2011 dosáhnout 3560 mld. korun. Ve skutečnosti však byl o půl bilionu korun (ceny 2000) nižší. Hlavní příčinou jsou podstatně nižší tempa růstu, než se původně očekávalo.
Rok 2012 byl rokem, kdy Draghi řekl svoje „cokoli bude zapotřebí“ a česká vláda zásadně zmírnila tempo fiskální konsolidace pro další roky.
Predikce z října 2010 nepředpokládala návrat recese ve tvaru „W“. Skutečný výkon v letech 2012-2013 byl opět mnohem horší, než se předpokládalo.
Šokový rok 2009 neumožnil predikovat oživení v roce 2010, ale byl příliš optimistický pro následující léta.
Tady pro změnu predikce nezachytila nástup oživení v druhém pololetí - projekce je po letech příliš pesimistická.
Nahodit třikrát za sebou stejné číslo? Zvláštní, to se stává lidem, kteří zcyničtěli a ztratili víru ve vlastní model.