Výstava současného moderního umění Chvála pochybnosti i její pokračování v paláci Grassi Svět ti náleží je největším světovým výstavním a kurátorským překvapením posledních let. Okolo expozice, která se v Benátkách koná až do konce příštího roku, se navíc odvíjí řada zajímavých počinů.
Od dřeva k umění
Pro výstavu je zásadní trojice jmen Takao Ando, Francois Pinault a Caroline Bourgeoisová. Japonský architekt Ando vedl přestavbu obou paláců, v nichž v současnosti expozice probíhá. A zejména v Punta della Dogana byl postaven před řadu těžkých a nezvyklých úkolů. Tím největším byla přirozeně ochrana proti vodě, lépe řečeno pravidelným a často nevypočitatelným benátským přílivům. I když podlahy Punta della Dogana leží 150 centimetrů nad hladinou moře (náměstí svatého Marka je pouhých 90 centimetrů nad mořem), musela být část o rozloze 2500 metrů čtverečních zapuštěna do ochranného tanku.
Takao Ando také vymyslel ochranu zdiva a složitý klimatizační systém, nové rozvody elektrického proudu pro osvětlení exponátů a řadu konkrétních architektonických výstavních prvků. Původní fasádu doprovází nová střecha, Ando zajistil i opravu sochařské výzdoby, například alegorie Fortuny na nárožní střešní konstrukci. Podílel se tak na vzniku jedné z nejvznešenějších výstavních prostor, citujících sice původní tvář, respektujících však účel stavby. O ten se starají hlavně nádherné, dokonale osvětlené rozlehlé výstavní sály, často vertikálně propojené zajímavými a účelnými průhledy. Celý vystavený soubor děl tak může nádherně „dýchat“, exponáty mají od sebe náležitý odstup a evidentně je jim v tomto paláci dobře, což se přenáší na tisíce spokojených diváků.
Jméno miliardáře Françoise Pinaulta je ve světě umění velmi známé již dlouhou dobu. Pětasedmdesátiletý bretaňský rodák otevřel svůj první podnik v roce 1963 v Rennes. Věnoval se importu a zpracování dřeva a na pařížskou burzu vstoupil v roce 1988. Po roce 1990 začal nakupovat další velké společnosti a firemní skupiny (Compagnie Francaise de l’Afrique Occidentale, distributora zařízení pro domácnost Conforama, největší francouzské zasilatelství La Redoute či síť obchodních domů FNAC). V roce 1999 jeho skupina Pinault-Printemps-Redoute (PPR) po dramatickém souboji získala podíl ve společnosti Gucci (do níž patří značky Gucci, Yves Saint-Laurent, Bottega Veneta, Sergio Rossi, Boucheron, Balenciaga, Stella McCartney nebo Alexander McQueen). Rodina Pinaultových dále vlastní známou společnost Artemis, kontroluje vinice Château Latour v Bordeaux a společenský týdeník Le Point. Patří mu aukční síň Christie’s (světová jednička v obchodě s uměním), fotbalový klub Rennes a také pařížské divadlo Marigny sídlící na Champs-Elysées.
François Pinault je zároveň jedním z největších sběratelů moderního umění na světě. V roce 2005 koupil benátský Palazzo Grassi, kde postupně představil hlavní části své sbírky na třech slavných výstavách (Where Are We Going?, Post-Pop a Sequence 1). V letech 2006 a 2007 jej časopis Art Review jmenoval nejdůležitější osobou světového umění. Pinault byl v červenci roku 2007 vybrán městem Benátky, aby se ujal přestavby a provozu paláce Punta della Dogana, který býval vstupní celnicí a obchodní komorou a veřejnosti se rekonstruovaný otevřel v roce 2009.
Myšlenky i provokace
Kurátorka Caroline Bourgeoisová pojala výstavu svým způsobem vtipně. V souladu s názvem představila sílu i slabost současného lidského konání. Některé velkoplošné kresby a použité symboly přímo otevírají cestu k pochybnostem. Hodí se připomenout, že všechna díla mají dostatek místa a každému umělci byl věnován přinejmenším jeden velký výstavní prostor. Expozice tak respektuje nejnovější výstavní trendy, jaké razí například vídeňská výstava Muzeum přání (Euro 43/2011).
Při procházce takto pojatou výstavou nemůžeme pominout žádného z představených autorů. Ti, co navštěvují hlavní světové galerie moderního umění a mají možnost průběžně sledovat práce umělců, si vychutnají lahůdky z rukou Maurizia Cattelana či Davida Hammonse. Úžasná je připomínka díla Edwarda Kienholze s jeho emotivně dokonalou imitací kavárny Roxy v životní velikosti. Nedaleko od Roxy musíte bojovat s destruovanými objekty ženských těl v sále Paula McCarthyho.
Mladý autor Thomas Houseago nabízí absurdní postavy, solidnost a křehkost děl Roni Hornové navazuje na její předchozí slavné práce. Objekty Chen Zhena využívají tradičních materiálů i myšlenek, Thomas Schütte hodnotí vztahy mezi privátním a veřejným. Velké formáty Sigmara Polkeho – tentokrát v modré a černé – referují o současné přírodě. Jeff Koons zase připomíná svým známým srdcem svůj výtvarný boj mezi kýčem, krásou, novým pohledem, sexem, ironií a bůhvíčím ještě. Chrlící hlavy Bruce Naumana potvrzují dlouhodobé autorovo směřování, Tatiana Trouvéová pak pracuje velmi originálně s prostorem, stopuje jedinečně své duchy i vztahy v čase.
Návštěvníci by si v žádném případě neměli nechat ujít ani díla kurátorčina zjevného oblíbence Adela Abdessemeda, válečné divadlo připomínající práce Marcela Broodthaerse, dlouhé krásné kresby-obrazy Julie Mehretuové, připravené speciálně pro tuto instalaci a připomínající dějiny Benátek a sklánějící se před zářivou dobou renesance. A ještě Donald Judd, Sturevant, Charles Ray, Subodh Gupta.
Výstavu doplňuje jak svižně barevně pojatá minimalistická kavárna spojená s prodejnou, tak neuvěřitelné výhledy. Oba dva kanály stékající se pod okny, Grande a Judecca, vytvářejí takřka mořskou lagunu vroubenou nejkrásnějším městem světa.
