Chvála Schielenství

Ve Vídni začala největší výstava děl bouřlivého mladíka od roku 1948

Bylo mu pouhých šestnáct a právě byl přijat – jako nejmladší žák v ročníku – na vídeňskou Akademii. Letos uplyne od tohoto okamžiku sto let.
Nebylo mu ještě ani dvacet a prokazoval naprostou uměleckou zralost. V osmadvaceti mu Vídeň ležela u nohou. Talent Egona Schileho byl tak mimořádný, že jeho kariéra působí až příliš samozřejmě. Byl by to vlastně skoro banální příběh, nebýt dvou „maličkostí“ – pestrého osobního života a skutečnosti, že se dožil právě jen dvaceti osmi let.
Přes dvě stě Schieleho kreseb bude až do března k vidění ve vídeňské Albertině. Jde o největší jeho výstavu za víc než půl století. Říct, že stojí za návštěvu, je eufemismus. Tohle je výstava, jakou může mít člověk šanci vidět jen jednou.

Ve Freudově Vídni

Egon Schiele se narodil v červnu 1890 v Tullnu v rodině železničního úředníka Adolfa Schieleho a jeho ženy Marie. V roce 1905, ve věku pouhých čtyřiceti čtyř let Schieleho otec zemřel, prý „zdolán syfilidou.“ V následujícím roce Schiele opustil kvůli prospěchu gymnázium a přihlásil se na vídeňskou Akademii. Studoval v ateliéru malíře historických výjevů Christiana Griepenkerla, mnohem více se však zajímal o díla umělců vídeňské avantgardy v čele s Gustavem Klimtem. O dvě generace starší malíř byl také prvním, kdo rozpoznal Schieleho talent a snažil se mu všemožně pomoci.
Po třech ročnících Schiele – k potěše svého profesora, který mladého umělce nesnášel – opustil Akademii a najal si vlastní ateliér. Prvními kupci Schieleho kreseb byli patrně sběratelé pornografie, hned v roce 1909 se ale jeho příznivcem stal také vlivný kritik Artur Roessler. Schieleho silně erotická díla je navíc třeba chápat v dobovém kontextu. Mluvíme zde totiž o Vídni Sigmunda Freuda, kde sexualita byla tématem dne. Freudův Výklad snů vyšel roku 1899, o šest let později na něj navázal knihou Tři eseje o teorii sexuality.
Počátkem roku 1911 Schiele začal žít s Klimtovou modelkou, sedmnáctiletou Wally Neuzil. Přestěhovali se spolu do Českého Krumlova, rodného města Schieleho matky, a plánovali se zde usadit natrvalo. „Chci vám vyprávět o svých budoucích zahradách s tulipány, o svém vznikajícím terasovém domku – přijeďte!“ psal nadšený Schiele v dubnu Roesslerovi. Idyla však netrvala dlouho. Po pár měsících se celé město obrátilo proti nim. Koncem léta téhož roku proto s Wally přesídlili do Neulengbachu nedaleko Vídně.

Jedním tahem

Nynější výstava se zaměřuje výhradně na Schieleho práce na papíře – kresby, akvarely a kvaše. Z vlastních sbírky Albertiny pochází 130 vystavených prací, dalších 90 jich je zapůjčeno z muzeí a galerií z celého světa, včetně pražské Národní galerie. Kresby nebyly pro Schieleho jen přípravnými studiemi, ale svébytnými díly, která měla i svůj okruh sběratelů (ať už jejich motivace byla jakákoliv).
Fascinující je, že celá tato rozsáhlá kolekce vznikla v průběhu méně než deseti let. Na výstavě je jen pár kreseb datovaných před rokem 1909, které v náznaku dokumentují Schieleho umělecké zrání. Jako student koketoval s akademismem, symbolismem i impresionismem, svou osobitou polohu ale rychle našel v syntéze secese a expresionismu. Ačkoli v jeho kresbách lze vypozorovat stylový vývoj, nelze mluvit o uměleckém zrání. Již jeho práce z roku 1909 jsou zcela suverénní.
Schiele byl výjimečným kreslířem. Dokázal vystihnout podobu i duševní rozpoložení člověka pouhými několika přesnými tahy, nesklouzával však při tom do samoúčelné manýry, ani se nevyžíval v precizování již vyzkoušených postupů. S marnotratnou lehkostí se naopak vrhal do hledání nových a nových poloh a mistrovské dokonalosti v nich opětovně dosahoval s rychlostí, nad níž nezbývá než žasnout.

Smrt na začátku

Už v Krumlově Schiele provokoval svými akty místních dívek a chlapců, v Neulengbachu se však jeho přátelské styky s nezletilými staly záminkou k jeho zatčení. Na jaře 1912 byl obviněně z únosu a z šíření pornografie. I když byl nakonec soudem osvobozen – pouze jedna jeho kresba byla v soudní síni demonstrativně spálena – tři týdny, které strávil ve vyšetřovací vazbě, kdy mu hrozil trest 20 let vězení, pro něj znamenaly duševní otřes. Po této zkušenosti se ještě rád vrátil do Vídně. Na maloměsta nicméně zcela nezanevřel a do Krumlova nadále zajížděl alespoň na prázdniny.
První rok války prožil v poklidu ve Vídni, neboť byl shledán nezpůsobilým vojenské služby. Na začátku léta 1915 nicméně musel i on narukovat. Jen pár dní před nástupem do služby se ještě stihl oženit s Edith Harmsovou. Nemusel nicméně na frontu a mohl dokonce dál docházet do svého vídeňského ateliéru. Jedním z úkolů, kterým jej armáda pověřila, bylo mimo jiné vytvořit jakýsi obrazový deník dokumentující práci zásobovacího oddělení, k němuž byl přidělen.
V lednu 1918 zemřel na infarkt Gustav Klimt. Měsíc na to se konala výroční výstava Secesse, která znamenala Schieleho triumf. Byl všeobecně přijímán jako Klimtův nástupce a následovník a s blížícím se koncem války se před ním otevíraly skvělé vyhlídky. Do toho Evropu zasáhla epidemie španělské chřipky. Edith, v šestém měsíci těhotenství, umřela 28. října, Egon Schiele jen tři dni po ní, 31. října 1918.

Egon Schiele Albertina, Vídeň do 19. března, www.albertina.at// Momentky z Čech Při troše snahy a nacionalistického zápalu bychom mohli Egona Schieleho klidně prohlásit za ztraceného syna vlasti. Nejen, že jeho maminka se za svobodna jmenovala Soukupová, Čechů bylo v jeho okolí víc. Schieleho opatrovníkem se po smrti jeho otce stal strýc Leopold Czihaczek. Podivně znějící příjmení jeho milenky Wally Neuzil paravděpodobně není ničím jiným než zkomoleninou jména Neužilová. Slavné Schieleho fotografické portréty pořídil Anton Trčka a tak bychom mohli pokračovat. Každý správný Vídeňák má prostě českou babičku.
Krom pravidelných výletů do Českého Krumlova, absolvoval Schiele v Čechách také základní vojenský výcvik. „Jsem zařazen do jednoho docela obyčejného oddílu jednoročních dobrovolníků – lidé jsou zde hrozně hloupí a rusofilští,“ stěžoval si v létě 1915 svému příteli Heinrichu Beneschovi a pokračoval: „Náš leutant je z vídeňského regimentu … - požádal jsem ho, aby nám dal vycházky, protože moje žena je zde, a já jsem také Vídeňák a svědomitě mohu říct, že jsem nejlepší z té čeládky, tak mě rychle pustil.“
Reprodukovaná kresba ženy s pokrčeným kolenem, jejímž modelem snad byla Schieleho manželka Edith, použitá též na plakátu výstavy v Albertině, pochází z pražské Národní galerie. Do jejích sbírek byla zakoupena již v roce 1930. Patří mezi Schieleho nejznámější díla a pravidelně se objevuje nejen v obrazových monografiích. Množství kalendářů a pohlednic, jimiž je vyzdobena, svědčí o účinu prací úsporného mistra.