Jonathan Demme zasvětil talent obyčejným příběhům, dokumentům, rokenrolu a jen tak mimochodem z něj vypadlo Mlčení jehňátek a Philadelphla'
Málokdo v Hollywoodu cítí k vlastní produkci cosi jako společenskou odpovědnost: „Nesmíme zapomínat, že chování, které vizualizujeme na plátně, zhlédnou třeba miliony lidí. Že snímky o nás vypovídají též jako o druhu. Proto nemám rád postavy čistokrevných zloduchů,“ řekl před pár lety Jonathan Demme (22. února 1944 - 26. dubna 2017). A protože na svůj úspěch čekal docela dlouho, nahlížel na něj s patřičnou skepsí: „Oscary z vás neudělají lepšího režiséra. Většinu času teď trávím tím, že se všechno snažím zabalit co nejpřitažlivěji.“
Hannibala odmítl
Demme (vyslovuje se „demí“) začínal jako kritik, potom psal scénáře ke gangsterkám, v 70. a 80. letech točil nízkorozpočtové filmy všech možných žánrů.
Jejich hrdiny byli vězeňkyně (Caged Heat), obyčejní venkované, co propadli vysílačkám (Veřejná frekvence), pumpař (Melvin a Howard) nebo manželka prchající od gangstera (Manželství s mafií). Každá postava měla něco do sebe, prostředí bylo věrně zobrazeno, ale publikum to nijak zvlášť nenadchlo.
„Začal jsem věřit, že mi chybí cosi jako komerční gen,“ říkal Demme později.
Zhruba po 15 letech natočil o hodně přímočařejší film o agentce FBI a jednom psychopatovi.
„Nedělal jsem nic, co jindy, ale tentokrát to zafungovalo,“ prohlásil. Mlčení jehňátek byl v podstatě komerční film, ale pro diváky to byl trhák jaksi „vyššího řádu“ a v roce 1992 mu vynesl pět Oscarů. Demme úspěchu využil k tomu, aby natočil opravdu sociálně odpovědný film o AIDS: „Nechtěli jsme přesvědčovat přesvědčené, ale napřáhnout ruce k lidem, jimž byla epidemie ukradená.“ To se podařilo, z prvního velkofilmu o AIDS s Tomem Hanksem v hlavní roli byl další kasovní trhák. Demme učinil ještě jedno obdivuhodné gesto: odmítl točit morbidní pokračování Jehňátek s názvem Hannibal a zkusil napotřetí štěstí s ambiciózním snímkem Milovaná (1998).
Dokumentarista
To už nevyšlo, přízeň diváků se nevrátila.
Politicky uvědomělý Demme si z toho nedělal hlavu a natočil sérii dokumentů o Kambodži, Haiti, hurikánu Katrina, exprezidentu Carterovi a Neilu Youngovi.
Do toho vystřihl komorní film Rachel se vdává (2008), který vzhledem k zálibě v dokumentech působil trochu jako home movie. A také završil vášeň, jíž si málokdo povšiml - hrdinkami jeho filmů, Mlčení jehňátek nevyjímaje, bývají silné a komplikované ženy. „Mám dost estrogenu, abych se s nimi identifikoval,“ řekl k tomu sám. Vzorem mu byla nejspíše matka, jež se dokázala na začátku rodičovství vymanit ze závislosti na alkoholu a angažovala se v Anonymních alkoholicích.
Hvězda Mlčení jehňátek Jody Fosterová se v nekrologu pro Vanity Fair rozepsala o tom, jak ji Demme vždy uměl povzbudit („křičel na mě až dětským hláskem: to je ono!“) ajak miloval svou manželku („ach, jak ta je úžasná, věřili byste tomu?“).
Jehňátka a Philadelphia poslaly Demmeho podle jeho vlastních slov „vzhůru po vzestupné spirále“, což vždy „neposloužídobrému účelu“, takže možná propadl pocitu vlastní důležitosti. Ale toto sebehodnocení je třeba brát se špetkou estrogenu.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
