Politická kultura je v Česku horší než na Balkáně
V Černé Hoře se stalo vlakové neštěstí, a tak bezprostředně odstupuje ministr dopravy. Ptám se: proč? Nevím, jak dlouho byl ve funkci, vsadil bych se však, že mezi jeho povinnosti nepatřila pochůzková činnost traťmistra na inkriminovaném úseku trati. Čili vzal na sebe politickou odpovědnost za to, že cosi v resortu, okřídleně řečeno „co bylo daleko pod jeho rozlišovacími schopnostmi“, selhalo.
V Národním bezpečnostním úřadu (NBÚ) došlo ke skandálu. Bylo sděleno obvinění vedoucímu kanceláře samého ředitele NBÚ, tedy člověku, který byl v přímé podřízenosti ředitele, byl jím vybrán, řízen a měl jím být i kontrolován. Ředitel NBÚ však o rezignaci ani nepřemýšlí.
Zlatý Balkán.
Co se týče politické kultury, jsme tedy na tom hůře než na Balkáně! Ředitel NBÚ předvádí další díl v poslední době veleoblíbené hry „hádejte, jak dlouho udržím neudržitelné“ (nemyslí se tím tělesné potřeby) neboli jak setrvat ve funkci nejlépe až do smrti, ať již přirozené, nebo nepřirozené. Tuto hru nemilovali jenom bolševici. J. E. Hoover vydržel ve funkci ředitele FBI 47 let (až nebylo jasné, kdo vlastně vládne USA). A co všechno musela překonat, pane Mareši, paní Musílková! To je vzor!
Dlužno tedy znovu opakovat, že pravidelné střídání ve funkcích, spojené s řádným předáním funkce, patří k výsostným znakům demokracie. Aby se předešlo překvapením, bývají ředitelské mandáty shodně dlouhé s volebním obdobím, ale jsou fázově posunuty, takže k výměnám dochází uprostřed volebních období, v době relativního klidu. A souhlasím s nedávno deklarovaným názorem Miroslava Macka, mělo by jít vždy a prostě a jenom o jedno jediné funkční období, aby se předešlo všelijakým křečím.
Téměř ideální a vzorovou je situace, kdy se v nejmenované zemi sešel premiér se šéfem opozice a sdělil mu jméno člověka, o němž se uvažuje jako o novém řediteli tajné služby. Šéf opozice si to promyslel, a když dal souhlas, věděl, že po eventuálně vyhraných volbách nemusí této instituci věnovat okamžitou a kritickou míru pozornosti. Není to absolutní záruka bezchybnosti, je to ale cesta jediným rozumným směrem.
Šéf uklízeček.
Ředitel NBÚ si vybral cestu veřejné konfrontace. Dopřejme mu ji. Bude to ovšem trapas, neboť ředitel NBÚ si sám podřezává větev. Kancléř se prý nemohl dopustit ovlivňování prověrek, protože „šéfoval uklízečkám, ekonomům, právníkům a tak dále“, valí nám Mareš klíny do hlavy a groteskně dovozuje: „Pokud Berkův gang panu Šišovi zaplatil údajně přes 400 tisíc korun, tak mu platil prostě za nic.“ (Právo 24. ledna 2006) Takový kancléř, to je vynález! Skoro za nic neodpovídá, maximálně za nevysypané popelníky. A přitom je denně u ředitele, jemu podřízeným sekretariátem prochází veškerá ředitelská pošta (už zde bylo Šišovo prověření na „důvěrné“ naprosto nedostatečné!), ví o ředitelově pohybu, návštěvách, všechno. Strategická pozice, viďte, zpravodajci všech zemí, barev a vyznání? (Už jenom seznamy prověřovaných osob, tedy nejzajímavějších lidí z jednotlivých rezortů a institucí… mňam!) Není poněkud paranoidní zmínit, že se nám to poslední dobou nějak kolem kancléřů zadrhává? Nejdříve u premiéra, teď v NBÚ, dříve podobné posty na ministerstvu zahraničních věcí, a stálo by za to zavzpomínat i na jiné resorty, na ty skromné úředníky, kteří tak obětavě šéfují uklizečkám… A úřad i „strany“ do nich - pro nic za nic - cpou peníze horem dolem. Není to paranoidní, ale může to paranoiu přivodit, a to poměrně úpornou!
Rasputinové.
Ne dosti na tom! Zatím jsem pouze nastínil možnosti související s oficiálním postavením kancléře, bráno na úrovni takzvané pracovní náplně. Kdo se však pohyboval ve státní správě, ví, jaké možnosti skýtá schopným šíbrům tento post, který lze fotbalovou terminologií charakterizovat jako „libero“. Žádné dveře nejsou zavřeny Tomu, Který Pobývá Ve Stínu Nejvyššího. A někdy ani ty trezorové. Ano, orientální nádech tušíte správně: západní systém ochrany utajovaných skutečností se tomu snaží čelit rozdělením objektů do zón a přidělováním vstupních práv jen v odůvodněných případech. Kampak však na takové Rasputiny! Vždy vymyslí důvod, aby si vydobyli práva vstupu všude a kdykoliv.
A to už vůbec nemluvíme o skutečně rasputinovském vnějším využití těchto insignií! V okamžiku, kdy prověrkami NBÚ neprošli první lidé, dostal třes mnoha státních úředníků racionální důvod. Dlouho budovali postavení, museli kvůli tomu ledaskam vlézt, a teď toto! Proto, když je možnost se setkat s reprezentantem úřadu, který nadto vystupuje lidsky a skutečně nic, ale vůbec nic lidského mu není cizí, naskýtá se možnost „dát jasnější kontury perspektivním vzájemným vztahům“ (lze to samozřejmě vyjádřit ještě mnohem poetičtěji).
Systém školník.
To všechno nic není! Přesuňme se na Klondike - totiž z oblasti personálních prověrek do oblasti prověrek organizací! Tedy, prosím pěkně, jestli někde hřešit, tak tady. Je to území „dlouhých peněz“ a záleží jen na fantazii .. Znáte třeba „systém školník“? Zavést řeč s nervózními rodiči dětí, podstupujících nějaké přijímačky, není žádný problém. Zjistí-li rodiče, že jde o někoho „zevnitř školy“, začnou oťukávat. Z hlediska trestního je pro školníka důležité nic neslíbit, jen vést řeč plnou tajnosnubných, ale nekonkrétních náznaků. Zbytek si dobarví přání a fantazie rodičů. Seriózního dojmu je dosaženo dohodou, že nedostane-li se dítě na školu, školník „motivační příspěvek“ vrátí. A opět z hlediska trestního je důležité, že v případech nepřijetí dítěte školník „příspěvek“ promptně s omluvou vrací; u přijatých dětí vrácení peněz pochopitelně rodiče nereklamují - přestože v obou případech vyvinul školník (kancléř) stejnou, to jest nulovou aktivitu. A teď suďte!
Přestože jsme se dostali do téměř komiksové polohy, hodnoceno vcelku, nebude kancléřovo činění až tak nevinné. Shrnuto: možná bral úplatky za ovlivňování prověrek či vynášení informací, nebo jen blafoval, ale měl nepřiznaný příjem, což je bezpečnostní riziko nejvyššího stupně. V prvním případě si ho dobere prokurátor, ve druhém berkovci; v obou měl ale konat NBÚ! A nesmíme opomenout další publikované související kauzy, týkající se například několika desítek fiktivně ubytovaných cizinců na kancléřově adrese nebo jeho komplici opisovaných odborných textů (tedy porušení autorských práv) ani lichvářských půjček.
Neúplně neúplné.
Naznačuje-li někdo, že by kancléř mohl mít potíže s důkladnějším psychologickým vyšetřením na vyšší stupně utajení, nesouhlasím. Takovéto skutky je schopen dělat jen někdo, o němž pořekadlo praví „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“. Soudím, že s takovýmto psychickým ustrojením by přelstil i polygraf. Takový člověk nemá psychiku - ale chucpe má na rozdávání. Chucpe je následovně definovaný úkaz: je to člověk, který - byv souzen pro vraždu svých rodičů - žádá soud o milost, neb jest sirotek. Proto bude asi nutné zákon na ochranu utajovaných informací doplnit o prošetření na nějakém chucpografu.
A na závěr konkrétní příklad fungování NBÚ. Když jsem před necelým rokem končil služební poměr u policie, nechal jsem pokračovat prověrku na stupeň „důvěrné“, pro všechny případy. Už jako civil jsem si pak dovolil publikovat vůči NBÚ kritický článek (EURO 16/2005), který vyšel 18. dubna. Za několik dní na to jsem byl z NBÚ obeslán dopisem, datovaným (zřejmě jen „shodou okolností“) taktéž 18. dubna 2005, abych doplnil „neúplné“ údaje v jedné části dotazníku, a dále abych sdělil, jaká je moje současná finanční situace a jestli ji budu hodnotit jako obtížně zvládnutelnou (tak jsem to skutečně napsal do bezpečnostního dotazníku), abych uvedl důvody tohoto hodnocení a její další možné perspektivy.
Prověřil jsem, jak jsem vyplnil bezpečnostní dotazník, a v odpovědi jsem byl nucen konstatovat nepodloženost úředního dožádání, neboť jsem zmíněnou část vyplnil, takže byla úplná - a nikoliv „neúplná“. Pak jsem vysvětlil, že obtížně zvládnutelná finanční situace je taková, kdy rodina se studujícími dětmi obtížně hradí veškerá vydání ze svých oficiálních (přiznaných) příjmů, které jsou současně jedinými příjmy rodiny, aby se nedostal některý z jejích členů před soud kvůli neuhrazeným závazkům (to byla vtipná narážka na publikovaný případ, týkající se zaměstnance NBÚ, který byl kvůli nějakým neuhrazeným pohledávkám údajně soudně popotahován).
Vtip jsem si ovšem nabrousil v další části, totiž v odpovědi na to, jak hodlám obtížnou finanční situaci řešit a jaké jsou mé finanční perspektivy. Prvním krokem - napsal jsem - byla změna zaměstnání; zároveň jsem však prohlásil, že nehodlám za úplatu přihlašovat cizince k fiktivním pobytům ani si půjčovat peníze od anonymních či neznámých věřitelů, ani nehodlám půjčovat peníze na zisk, ani nehodlám opisovat či jinak porušovat autorská práva. Současně jsem sdělil, že se hodlám do budoucna věnovat činnostem, při nichž mohu potřebovat bezpečnostní prověrku. Tím jsem si připravil půdu k závěrečnému smeči, v němž jsem konstatoval, že jsem byl nesmyslně z NBÚ obeslán v den, kdy vyšel můj kritický článek a že v těchto souvislostech a vzhledem k tomu, jaký NBÚ předvádí výkon, soudím, že bude muset nutně dojít na nejvyšších místech NBÚ ke změnám. A že nemohu vyloučit svůj zájem o účast v nějakém konkurzu. Například na místo kancléře by mi prověrka na „důvěrné“ zcela postačovala, ať je to jakkoliv komické, dodal jsem.
Na další repliku se NBÚ nezmohl; místo toho úředně osvědčil moji důvěryhodnost. Na NBÚ se však hlásit nebudu, tolik chucpe zase nejsem. Zato jsem pochopil, proč spousta lidí po odchodu ze státní správy, přestože má neskonale více starostí a práce a méně peněz, zažívá paradoxní pocit blaženosti. Asi opravdu nejsem ten typ úředníka, o němž se vypráví, že za ním přišel satan s nabídkou, která ale měla háček. A jaká že je ta nabídka? zajímal se ouřada. Budeš zastávat nejvyšší posty, budeš dostávat ty nejvyšší platy, budeš známý a obdivovaný, pravil satan, ale tvé děti skončí v pekle. Dobře, souhlasil po chvilce úředníček, ale řekni mi, v čem je ten háček?