Menu Zavřít

Chybí pocit pochopení

28. 12. 2005
Autor: Euro.cz

Vztah české společnosti k unii prochází proměnou či rozšířením obsahu

Jak se vyvíjelo vnímání Evropské unie u české veřejnosti? Jakou dynamiku měla podpora členství a jakými obsahovými fázemi prošla? To byly jen některé z otázek, které si kladli sociologové z agentur Factum Invenio, STEM a Ivan Gabal – Analysis & Consulting, kteří se podíleli na sekundární analýze dostupných dat z výzkumů veřejného mínění. Analýza byla zpracována pro Úřad vlády ČR, který je od května tohoto roku zodpovědný za informování veřejnosti o evropských záležitostech. Cílem analýzy byl popis a diagnóza vývoje vztahu české veřejnosti k členství České republiky v Evropské unii. Vývojové hledisko dává prostor k zachycení hlubší tendence a proměn veřejného mínění v dané otázce. V dlouhodobější perspektivě mají proměny názorů veřejnosti méně nahodilý charakter a lze vysledovat jistou stabilnější tendenci či logiku.
Sekundární analýza pracovala s výzkumy s rozdílným původem i zaměřením a sledovala změny v daném tématu ve zpětném časovém pohledu. Kombinace různých datových zdrojů umožňuje ověřovat poznatky z výzkumů různých metodik. V analýze byla využita data z dlouhodobých výzkumů agentur Factum Invenio, STEM a projektu Eurobarometr.
Analýza odhalila několik základních etap, které poměrně plasticky dokumentují cestu, kterou česká společnost ve vztahu k Evropské unii ušla od ranné demokracie 90. let až po kolizi ratifikačního procesu ke Smlouvě o ústavě pro Evropu v roce 2005.

Západní geopolitická orientace.

Po zániku Československa se geopolitická orientace české společnosti vyvíjela nově. Měla sice svůj jasně prozápadní charakter, byla však založena na poměrně nevykrystalizovaném veřejném mínění. Svou roli sehrál také postupný odklon od středoevropské spolupráce a nárůst „sebestředného“ pocitu výjimečně úspěšné postkomunistické země, který nacházel své ozvěny v izolacionistické zahraniční politice.
Prozápadní geopolitická orientace většiny české populace narůstala v druhé polovině 90. let především jako obecný politický postoj, ve kterém rostla potřeba zajištění bezpečnosti. Válka na Balkáně, nestabilita v prostoru bývalého SSSR, i komplikovaný vnitropolitický vývoj na Slovensku, v Polsku a Maďarsku nasměrovaly zájem české veřejnosti na zajištění bezpečnosti země, odpoutání se od východní Evropy a plný vstup České republiky do euroatlantického světa. Ten v polovině 90. let reprezentovalo především NATO. Tato fáze byla završena v roce 1999 vstupem do NATO, které se těšilo stabilní podpoře 60 procent veřejnosti.

Předvstupní obavy a naděje.

Spolu s tím, jak se Česko stala vnitrozemím NATO, otevřel se prostor pro otázku členství České republiky v unii. Do obecného prozápadního postoje, se začaly promítat postupně zveřejňované informace z jinak uzavřených předvstupních jednání. Ta se zaměřovala především na problémy a nároky harmonizace a příprav na vstup do unie. Prolínání obecně prozápadního postoje s rostoucí nejistotou a pochybnostmi o náročnosti integračního procesu kulminovalo v letech 2000 a 2001, kdy se hladiny podpory členství v unii a nejistoty o jeho smyslu vyrovnaly na úrovni přibližně 40 procent. Přípravu na vstup veřejnost vnímala jako dlouhodobou investici do dalších zásadních reforem národních institucí a legislativy, které sice budou mít nepochybné dlouhodobé výnosy, jsou však doprovázeny nemalými průvodní náklady.
Vztah k Evropské unii se přesunul na úroveň individuálního vážení přínosů a nákladů členství, čímž došlo také k diferenciaci podpory unie z hlediska hlavních sociálních a ekonomických skupin. Sociální a ekonomická konkretizace vztahu sociálních skupin k členství v unii probíhala od konce roku 1999 do poloviny roku 2001. Přinesla celkové snížení podpory členství Česka pod 50 procent, doprovázenou vzestupem nejistoty a obav z dopadů členství.
Mezi hlavní očekávané přínosy členství česká populace řadila příznivý vliv na výkonnost a fungování státu (především soudů a institucí veřejné správy) či ekonomiky jako celku. Pozitivně byly hodnoceny očekávané nové příležitosti v individuálním životě lidí (zejména možnosti práce v zemích unie). Dlouhodobě výrazný přínos vstupu spatřovala česká veřejnost také v expanzi možností studia v zahraničí a růstu kvality vzdělání obecně. Na straně obav z integrace stabilně figuroval strach ze vzestupu konkurence na trhu práce po vstupu do unie, obavy ze sociální nejistoty a propadu zaměstnanosti, podporované obavami z nedostatečné kvalifikace či jazykové vybavenosti české populace vzhledem k evropské konkurenci. Do hry též vstoupily spíše iracionální obavy ze ztráty národní identity, přílišného vlivu mocensky a kulturně dominantních evropských mocností a také ze všeobecného zvyšování cenové hladiny.

Referendum.

V Česku panovala ve srovnání s ostatními přistupujícími zeměmi v mnoha ohledech největší opatrnost a nejmenší očekávání. Z hlediska očekávání spjatých se vstupem byla česká společnost spíše podchlazená obavami než přehřátá optimismem, zejména obavami z toho, že v konkurenci bohatších a vzdělanějších západoevropských společností neobstojíme. Sociálně motivované obavy se koncentrovaly zejména na straně postaktivní populace nad 60 let, populace s nižším vzděláním a nižší životní úrovní. Zároveň však byl rostoucí podíl obyvatel přesvědčen, že Česko je stále více na vstup připraveno a přijetí je velmi pravděpodobné. V týdnech předcházejících referendu dokázala právě populace nadprůměrně zatížená obavami ze sociálních důsledků, zejména starší věkové kohorty, tyto obavy překonat či ztlumit ve prospěch dlouhodobé hodnoty členství země v unii a hlasovala v referendu ve prospěch vstupu.
Vývoj v období příprav i hlasování v referendu prokázaly, že v české společnosti převažuje dlouhodobý pohled a hodnocení Evropské unie jako strategické investice do zlepšování stabilních vnějších a vnitřních podmínek života. Kritický až skeptický pohled na naši kondici i očekávaný příznivý vliv členství na naše poměry, vedl většinu české populace ke střízlivému hodnocení unie jako příležitosti k rozvoji, nikoli garanci růstu.

První rok.

Členství v unii je veřejností vnímáno jako výrazný úspěch a pozitivní krok. Nenaplnila se žádná z hrozivých prognóz o radikálních cenových a sociálních dopadech vstupu. S členstvím je osobně spokojeno 56 procent dospělých obyvatel ČR (STEM, červenec 2005). Zlepšila se i spokojenost české populace s vlastní životní situací až na úroveň 83 procent (Eurobarometr, květen-červen 2005), což je dokonce nad průměrem unie. Vzrostl také pocit bezpečí a ekonomické stability prostředí. V České republice je ve shodě s dalšími novými členskými zeměmi důvěra k národním institucím (parlament, vláda, politické strany, justice) nižší než důvěra obdobným institucím unie, která je vesměs nadpoloviční. Z pohledu veřejnosti členství zatím nepřineslo zvýšení výkonnosti státních institucí. Bezprostřední i perspektivní ekonomické efekty členství, vliv na bezpečnost a rozšíření možnosti svobodného pohybu jsou výrazně vyšší než výkonové změny na institucionální, administrativní a politické úrovni.

Evropská ústava.

Smlouva o Ústavě pro Evropu znamenala další významnou změnu v posuzování Evropské unie. Přenesla pozornost od vnitřní připravenosti a vnitřních dopadů členství k otázce budoucího vývoje a uspořádání celé unie. Diskuse o smlouvě naplno otevřela stavidla domácímu politickému střetu mezi proevropskou a protievropskou politickou vizí, mezi podporou prohlubování integrace a naopak jejího brždění. K rozpadu konsenzu došlo i mezi členskými zeměmi. Smlouva byla odmítnuta v referendech ve Francii a v Nizozemsku po značně vypjatých emociálních debatách.
Politizace a emocionální vyhrocení debaty na domácí i evropské scéně vyústilo po květnových referendech v pokles podpory smlouvy i v Česku: z dubnových 62 procent na 42, respektive 44 procent v červnu a červenci (STEM, duben, červen, červenec 2005). Z relativně bezproblémového tématu se zrodil problém a odrazový můstek k zesílení ostré euroskeptické a protievropské rétoriky části politického spektra. Česká společnost pozbyla v této významné otázce vnitřní shody. Změna v této souvislosti nastala ve výraznějším příklonu veřejného mínění k postojům preferovaných politických stran.

WT100

Jsme připraveni převzít odpovědnost?

Postoj k členství Česka v unii je dosud přednostně odvozen od hodnocení domácího vývoje, a to zejména pokud jde o vnitropolitický vývoj a politickou orientaci lidí. Lidé inklinující spíše ke spokojenosti a ti, kteří inklinují ke středo-pravicové orientaci, jsou těmi, kdo nadprůměrně podporují členství a jsou s ním spokojeni. Jsou také spokojenější se svou životní úrovní a materiálním zajištěním, mají vyšší vzdělání a jsou spíše mladší. Lidé výrazně nespokojení s vnitropolitickým vývojem, silně inklinující k levici a lidé postižení pocitem nedostatku a chudoby jsou také výrazně méně spokojeni respektive více nespokojeni s členstvím v unii. Česká společnost se dostala vývojem po vstupu do Evropě a zejména v souvislosti s diskusí a schvalováním Smlouvy do nové fáze vytváření vztahu k unii, ve které již nestačí obecné politické přesvědčení a prozápadní geopolitická orientace, ani vědomí domácí a vnitropolitické prospěšnosti členství založené na každodenní zkušenosti. Nová fáze je charakteristická potřebou informací, porozumění a zájmu o celek Evropské unie a její vývoj.
Nově se rozevřely nůžky mezi názorem na členství v a informovaností o fungování unie. Silná převaha vnitropolitických zájmů na členství není doprovázena odpovídající znalostí, informovaností a zájmem o unii jako organizaci. V důsledku může tlak na pochopení souvislosti mezi českým členstvím a stavem či vývojem celé unie vést k negativnímu vztahu ke smlouvě a případně zpětně oslabovat podporu našeho členství. Nadvláda „domácích“ hledisek při deficitu dostatečných znalostí o celku unie představuje rizikovou nerovnováhu, která neumožňuje jasné propojení představ mezi celkovým rozvojem Evropské unie a českým „domácím“ zájmem či podporou našeho členství. Vztah české společnosti unii a členství v ní se tedy nedostal do krize, ale opět prochází proměnou či rozšířením obsahu, protože veřejnost začala být vystavena spoluodpovědnosti za budoucí vývoj a stala se součástí debaty o povaze, původu a řešení dnešních problémů a potřebných změn ve fungování celku unie. Ve fázi takovéhoto posunu již nestačí, že informace o samotné unii mají pouze profesionálové nebo ti, kteří se intenzivně zajímají o politiku. Česká veřejnost není přitom informačně či znalostně zaostalá za unijním průměrem. Přesto je však české veřejné mínění stiženo pocitem, že unii nerozumí nebo ji nezná. V Česku jsou k dispozici informace, povědomí či obeznámenost s dílčími aspekty, ale chybí pocit pochopení, vhledu či porozumění tomu, jak unie funguje jako systém, jak se rozhoduje, jak lze na takovém rozhodnutí participovat a zda na něj vůbec máme vliv. Pro udržení z dlouhodobě převažujícího proevropského tíhnutí většiny české společnosti je poskytnutí informací o fungování a systému unie akutní potřebou. Postoj k členství a vztah k unii jako takové stojí v současné době na dvou pilířích, z nichž jedním je spokojenost s vnitropolitickým vývojem a svou vlastní situací a druhým pak informovanost, znalost a porozumění systému unie.

Praporky: - Prozápadní geopolitická orientace většiny české populace narůstala v druhé polovině 90. let především jako obecný politický postoj, ve kterém rostla potřeba zajištění bezpečnosti.
- Přípravu na vstup do unie veřejnost vnímala jako dlouhodobou investici do dalších zásadních reforem národních institucí a legislativy, které sice budou mít nepochybné dlouhodobé výnosy, jsou však doprovázeny nemalými průvodní náklady.
- V týdnech předcházejících referendu o vstupu dokázala populace nadprůměrně zatížená obavami ze sociálních důsledků, tyto obavy překonat či ztlumit ve prospěch dlouhodobé hodnoty členství země v unii a hlasovala ve prospěch vstupu.
- Politizace a emocionální vyhrocení debaty na domácí i evropské scéně vyústilo po květnových referendech v pokles podpory Smlouvy o Ústavě pro Evropu i v Česku.
- Česká veřejnost není informačně či znalostně zaostalá za unijním průměrem.

  • Našli jste v článku chybu?