Chytá Big Iron druhý dech?

23. 3. 2004

Čtyřicet let po mainframe je tu nový model centrálního počítače – Blue Gene

Ten den se navždy zapsal do počítačové historie. Před čtyřiceti lety, 7. dubna 1964, představila společnost IBM průlomový počítač s názvem IBM System/360, jinak známý jako mainframe nebo prostě „Big Iron“ (velký kus železa). Do té doby se počítače stavěly spíše jako jednoúčelové stroje. Jakmile se však zrodil mainframe, začaly ho úřady, podniky i vědci používat na vše možné od výpočtu letové dráhy raket až po evidenci pojistných událostí. Softwarový program, který někdo napsal pro jednoho člena této elektronické rodiny, fungoval i na všech ostatních.

Onen památný den je v hlavách lidí, kteří generálnímu řediteli IBM Thomasu J. Watsonovi Jr. s uvedením třistašedesátky na trh pomáhali, doslova vyleptán jako tištěné obvody na destičkách. Jeden z otců mainframu Bob O. Evans vzpomíná, jak stál ve firemní laboratoři v newyorském Poughkeepsie a za vrčení televizních kamer vysvětloval, jak počítač funguje. Byl do toho zabrán natolik, že, jak přiznává, ”by si ani nevšiml, kdyby začala třetí světová válka.“ Byl to skutečně památný okamžik. Ještě dnes – dobrých deset let poté, co vlivní komentátoři prohlásili mainframe za mrtvý – uchovávají tyto typy počítačů přes 70 procent digitálních informací našeho světa. Loni dokonce IBM podle údajů analytické firmy IDC prodala mainframů o šest procent víc – v celkové hodnotě 4,2 miliardy dolarů.

A nejen to. Zdá se, že mainframový systém – tedy model založený na napojení na supervýkonné centrální počítače – zažívá dnes renesanci. Desktopům a malým serverům sice na důležitosti neubylo, ale řadu nových úkolů dnes plní vysoce výkonné servery soustředěné v datacentrech, které slouží stejným účelům, jako mainframe před čtyřiceti lety. Lidé posílají e-maily ze svých stolních počítačů, stahují písničky do kapesních organizérů PDA a nakupují letenky na webu pomocí mobilu. Těžkou a černou práci přitom kdesi za scénou vykonávají velké a rychlé servery.

Řada těchto přístrojů se od raných mainframů liší v jednom podstatném bodě. Původní technologie typu System/360 byla soukromým vlastnictvím IBM, a jakmile se stala více či méně standardem, firma toho využívala k podrobení konkurentů a podmanění zákazníků. Dnes dělá totéž Microsoft se svým operačním systémem Windows. Moderní servery však čím dál víc pracují na základě otevřených technologických standardů, které nemají jednoho vlastníka. Jde o zbrusu nový model. Podniky i spotřebitelé tedy nejsou nuceni nakupovat u jedné firmy. Zdá se, že inovace mají zelenou.

Máte-li zájem se té novince podívat pod kapotu, stavte se v maličké laboratoři ve výzkumném středisku Thomase J. Watsona, kterou má IBM v newyorském Yorktown Heights. Tady se zrodil Blue Gene, nový druh superpočítače, který je ve skutečnosti skupinou několika serverů. IBM má podle plánu předat první verzi do Národní laboratoře Lawrence Livermora v příštím roce. Nový technický zázrak disponuje 128 tisíci propojených mikroprocesorů a poběží šestkrát rychleji než nejvýkonnější superkomputery dneška.

Blue Gene lze tedy považovat za mainframe jednadvacátého století. IBM zvažuje, že nainstaluje o něco menší verze v superpočítačových střediscích, které nedávno otevřela v Poughkeepsie a ve Francii. Jejich prvním úkolem má být výzkum léčiv a stanovování cen finančních derivátů v reálném čase. IBM plánuje, že lékař operující pacienta s nádorem bude moci odebrat vzorky tkání, převést získané informace do digitální podoby a poslat je k analýze na počítač stojící někde úplně jinde - a to vše, ještě než operaci dokončí.

Ve zlatých časech mainframů se tento postup nazýval time-sharing, neboli sdílení strojového času. Každá firma si mohla zakoupit přesně daný výpočetní čas – a platila jen to, co skutečně využila. Na tomto principu dnes vzniká nová vize, známá jako utility computing, volně přeloženo veřejné výpočetní systémy, což znamená, že napojení na výpočetní kapacitu a její využití by mělo být stejně snadné, jako čerpání elektřiny ze zásuvky. Aby se ovšem tento sen splnil, budou se dnešní servery muset stát tak spolehlivými a bezpečnými jako první sálové počítače. IBM začíná některé prvky ze svých mainframů používat i na jiných typech serverů, aby získaly vyšší stabilitu. Zároveň chce, aby se její počítače neztratily ve světě, kde začínají vládnout otevřené standardy. Servery IBM tedy dnes používají – jako alternativu k firemnímu software - svobodný operační systém Linux.

Přechod k otevřeným standardům se může stát nejvýznamnější změnou v počítačovém světě na dalších čtyřicet let. Mainframy starého typu končí. Ať žijí nové!