Paul Starobin vidí pět cest, kudy by se mohl ubírat světový řád
Na počátku roku 1941 řečnil v oklahomské Tulse Henry Robinson Luce, zakladatel magazínu Life, ke skupince naftařů. Evropa již byla ve válce a do japonského napadení Pearl Harbouru zbýval necelý rok. Luce mluvil o vizi Ameriky jako globálního hráče ve světě, který vypadal, že spěje k destrukci. „Je to naše síla, naše příležitost – a bude to i naše odpovědnost, ať se nám to líbí, nebo ne,“ prohlásil tehdy. V únoru 1941 se tyto postřehy staly základem dodnes slavného pětistránkového editorialu s názvem Americké století na stránkách Lifu, v němž Luce – jak jeden z jeho životopisců poznamenal – „definoval šťastnou budoucnost pod americkou nadvládou“. Americké století, ten poněkud pompézní pojem, nyní pravděpodobně končí. Jeho zánik je částečně výsledkem americké pošetilosti, jako byla například válka v Iráku, za kterou USA kromě stamiliard dolarů zaplatily i ztrátou hodnověrnosti v očích svých spojenců po celém světě, a finanční krize, jež poskvrnila americký model nespoutaného tržního kapitalismu a zanechala zemi v dluzích. Ani bez těchto „pochybení“ však nikde nebylo psáno, že Amerika bude vládnout věčně a Číny a Indie tohoto světa jí budou dál ležet u nohou. Jak se tedy bude po konci jedné éry vyvíjet světový řád? Čí bude toto století? Redaktor časopisu National Journal Paul Starobin nastínil ve své knize Pět cest do budoucnosti: Moc v novém globálním věku pětici budoucích scénářů, z nichž každý se již vytváří a může nakonec převládnout: * globální chaos, ať už zlověstný, či šťastný, * multipolární řád národních států, * celosvětové čínské impérium, * věk globálních městských států, * univerzální civilizace vedoucí k celosvětové vládě. Dle Starobina však nemusí být pro Spojené státy americké po období hegemonie další existence na Zemi katastrofou, a dokonce může být osvobozující.
Chaos Tak pojmenovává Starobin dočasnou situaci, která nastává v globálním mezivládí a přitom není vyloučeno, že přeroste v něco trvalejšího. USA dle této vize pravděpodobně zůstanou poslední mocností v tradičním slova smyslu, v nové éře definované úpadkem státu a triumfem technologií, jež umožní světoobčanům vytvářet své vlastní vzájemné vazby. Ačkoli slovo chaos zní poněkud děsivě, technologie nabízejí šanci, nebo přinejmenším naději, že epocha chaosu by mohla potvrdit pravdivost libertariánské myšlenky, že malé je krásné, že rozmanitost je dobrá věc a ať už svět ovládnou autokratické vlády nebo globální hegemoni, budou příčinou největší bídy na zemi.
Multipolární svět Je definován tradičním řádem vybudovaným kolem hlavních národních států, píše Starobin ve své shrnující stati pro webový server The Huffington Post. Nacionalismus se zase jednou uplatní jako hlavní síla v globálních vztazích, kde Amerika a Západ bude soupeřit s rostoucími státy, mezi které americký novinář řadí Rusko, Írán, Indii, Turecko a Brazílii. Toto nové multipolární aranžmá rovněž přispěje k „osamostatnění“ států, na něž Západ dlouho pohlížel tak, jako že toho nejsou schopny. Vniknou nové a donedávna nepravděpodobně znějící aliance – třeba mezi Ruskem a Tureckem nebo Brazílií a Íránem. Vytvoří se národní „sféry vlivu“, jež ztíží malým národům život na Zemi. Pokud Evropa najde svou ztracenou vůli po moci, bude v takovém světě hlavním hráčem. Pokud ne, ti ostatní ji převálcují. Jako v 19. století bude mír v multipolárním prostředí záviset na rovnováze sil udržované těmi nejmocnějšími zeměmi, které drží „prst na spoušti“.
Čínské století Třetí, čínská cesta by byla důkazem myšlenky, že svět – přes všechny negativní zkušenosti – potřebuje dominantního hráče, globálního tvůrce pravidel, aby zůstal stabilní. Jestliže tuto „práci“ není schopna dělat zadlužená a rolí světového četníka unavená Amerika, pak Čína, předurčená být největší ekonomikou světa, v této pozici USA vystřídá. Světové hodiny se nastaví na pekingský čas a jüan bude místo dolaru globální rezervní měnou. Spojené státy americké budou pokořené, ale ne nutně nešťastné. Pragmatický čínský cíl obohatit především sebe sama zachová systém globálního světového obchodu, na němž se USA budou nadále výrazně podílet. Daleko horší variantu (i když mnohem méně pravděpodobnou) představuje „islámské století“ a celosvětové rozšíření islámského práva šaría. Mezitím by se závist a nepřátelství, jež jako mocnost číslo jedna vzbuzovaly USA, obrátily směrem k Číně. Říše středu by pak rychle pochopila starou známou pravdu, že na vrcholu hory je chladno a žije se tam velmi osaměle.
Globální městské státy Pád Říše římské nevedl ve středověké Evropě v prvním plánu ke vzniku národních států, ale k menším a lépe ovladatelným celkům – městským státům. Město, ne klan, bylo primární jednotkou oddanosti, a některé z nich – jako Florencie či Benátky – se staly výraznými centry kultury své doby. Ve 21. století by se tento vzor mohl prosadit v globálním měřítku. Světové ekonomice a kultuře by dominovaly nejdynamičtějčí metropole Severu, Jihu, Východu i Západu, od São Paula po Bombaj a Hongkong. Americké megapole New York, Chicago a Los Angeles by určovaly světový vývoj, stejně jako evropské Londýn nebo Vídeň. K tomuto spolku se připojí nově vznikající velkoměsta na Blízkém východě – Dubaj a Abú Zabí – na izraelském území se může znovu zrodit městský stát Tel Aviv. Časem si nová globální centra, stejně jako ta stará, vytvoří vlastní „zahraniční politiku“ a budou si vydržovat armádu a další ozbrojené složky.
Univerzální civilizace Pátý scénář popisuje Starobin jako univerzální civilizaci vedoucí ke globální vládě. Globalizace financí, což je již ekonomická realita, nakonec přirozeně povede ke vzniku instituce světového finančního soudce. Globalizace ekologických problémů, jako je oteplování planety, se neobejde bez globálního environmentálního regulátora. Univerzální právní systém se zaměří na problémy, jako jsou například práva k duševnímu vlastnictví. Novým vládcem světa bude globální kosmopolitní elita – supertřída, jež zatím existuje jen v zárodečné formě a jež se schází na místech typu Davosu. Globální vláda bude pozvánkou pro utopisty, aby jí vnutili své myšlenky o planetě – ale supertřída ve skutečnosti bude platformou rozdílných ideologií. Mohla by být zformována ze dvou hlavních proudů. První Starobin vidí jako stranu „velkých plánovačů“, ten druhý by se skládal z odborníků orientovaných na trhy, přičemž by samozřejmě reflektoval různé názory již existující mezi globalisty. Ať už budoucnost zformuje jakákoli z výše zmíněných cest, je nutné, aby Američané začali přemýšlet úplně jinak. Budou potřebovat nový slovník – neboli nový způsob mluvy o svém místě ve světě. Musejí se vyvarovat, jak píše Starobin, nostalgie po časech nenávratně minulých.