Čína chce z aténského přístavu Pireus konkurenta Hamburku nebo Rotterdamu

Úžina mezi ostrovem Salamis a řeckou pevninou byla před dvěma a půl tisíci let dějištěm bitvy Řeků s Peršany, pro vývoj západní civilizace patrně nejdůležitější události starověku. Řecké vítězství mělo nadlouho určit ráz vztahů Východu a Západu. Dnes je v téže úžině přítomna jiná asijská velmoc, Čína; na Salamíně, jak se ostrov jmenuje dnes, budou zanedlouho stát její loděnice.

Přístav Pireus, ležící na protilehlém kusu pevniny, by mohl patřit právě Číně (ačkoli fakticky tam Číňané vládnou již nejméně pět let). Lidé neumírají po tisících, nýbrž vykonávají pro nové pány hodně práce za málo peněz - a v zemi se šestadvacetiprocentní nezaměstnaností jsou za to ještě rádi. Kde perský král Xerxes a jeho válečníci selhali, čínská firma Cosco a její kontejnery vítězí.

Lekce produktivity

Při pohledu do přístavu v Pireu je rozdíl jasný hned. U mola číslo dvě a číslo tři se střídají lodě, v noci se pracuje stejně intenzivně jako ve dne. Kontejner za kontejnerem putuje mezi loděmi a sklady, nákladní vozy se střídají ve frontách. Novotou svítící jeřáby se prakticky nezastaví. Napilno má každý z několika set mužů; každou minutu přemístí v průměru šest kontejnerů.

O několik set metrů dále zeje o něco menší molo číslo jedna prázdnotou. Když už loď přijede, stráví vykládáním téměř třikrát tolik času, než by tomu bylo u mola vedlejšího. Co způsobuje ten nebetyčný rozdíl? Jednoduchá věc: zatímco molo číslo jedna obsluhuje řecká státní firma OLP, molo číslo dvě (a dnes již i nové molo číslo tři) má pod palcem čínská firma Cosco. Lekce z produktivity už asi nemůže být zjevnější.

„Jen se podívejte,“ vyzval letos v dubnu Fu Čcheng-čchiou reportéry týdeníku Der Spiegel, kteří přijeli do Pirea psát o střetu dvou odlišných světů. Pětašedesátiletý kapitán Fu, jak si rád nechává říkat, je výkonným ředitelem firmy Pireus Container Terminal, což je součást konglomerátu Cosco. Byl u toho, když před sedmi lety jeho firma dostala licenci na provozování druhého mola.

„Je to výhodné pro všechny. Každý rok odevzdáváme Řecku kromě licenčních poplatků třicet milionů eur navíc. Za pět let jsme neodvezli do Číny jediné euro, všechno investujeme tady, v Řecku,“ říká. A proč má čínská strana přístavu tak zjevně navrch nad řeckou? „Velké lodě mají sklon být opravdu velké a my jsme prostě dvakrát rychlejší než konkurence,“ odpověděl jednoduše Fu, „čas jsou peníze.“

Podobně mluví i řečtí politici. Někdejší ministr rejdařství Miltiadis Varvitsiotis se například nechal slyšet, že z částečné privatizace přístavu „se stala jedna z nejdůležitějších a nejziskovějších investic posledních několika let“.

To je ovšem řeč jen o pronájmu a provozování jednotlivých mol. Kapitán Fu a celé Cosco míří ještě podstatně výš: firma chce přístav koupit celý a udělat z něj logistický uzel schopný konkurovat Antverpám, Rotterdamu a Hamburku. Přístav - nebo přesněji řečeno balík 67 procent akcií státní firmy OLP, která přístav vlastní - byl jedním z vybraných kusů státního majetku, o jejichž prodeji loni rozhodli premiér Antonis Samaras a jeho vláda tváří v tvář prohlubující se dluhové krizi. A tady nastává problém, pro dnešní Řecko typický - nevyhnutelný a bez zjevného řešení.

Krátké furiantství

V roce 2008, když vláda dohadovala s Číňany pouze pronájem přístavu, sešli se odboráři a organizovali stávky, protesty, pochody sem a tam okořeněné trochou násilí. Běžný řecký pracovní den, řeknete si; jenže mezi demonstranty tehdy byl i jistý Alexis Tsipras, dnešní premiér. Těsně poté, co letos posledního ledna vyhrál v čele silně levicové strany Syriza parlamentní volby, prohlásil, že plánovaná privatizace se konat nebude.

Během několika týdnů se však zjistilo, že furiantství čerstvého premiéra bylo neuvážené. Společný tlak čínských partnerů a evropských věřitelů na něj patrně dolehl tíživěji, než si v povolební euforii představoval, a privatizace se najednou ocitla znovu na stole.

Oficiálně je ve hře výběrové řízení, v němž figuruje Cosco a čtyři jeho konkurenti; ve skutečnosti však nikdo nepochybuje o tom, že to budou právě Číňané, kdo vlastnictví OLP, a tudíž přístavu nakonec získá.

Prodej rodinného stříbra

Prodej má Aténám okamžitě vynést půl miliardy eur; celkem by chtěl Tsipras privatizací získat půldruhé miliardy (největší rybou kromě přístavu v Pireu je další velký přístav v Soluni). Z toho je mimochodem vidět, jak neudržitelná je jeho pozice: letos má vláda splatit 2,8 miliardy a její dluh celkem čítá něco přes 315 miliard eur. Dnes prodáte rodinné stříbro, abyste zaplatili týdenní splátku lichvářům; co budete dělat touhle dobou příští týden, suď bůh.

To je odvrácená strana mince. Zhruba dvanáct set mužů, kteří pro Cosco pracují (v Pireu má Cosco dohromady jen asi deset Číňanů v manažerských pozicích), dostává něco přes tisíc eur měsíčního platu, zhruba třetinu toho, co byli zvyklí vydělávat za polovinu práce. Můžete si říct, že dobře jim tak - ale to jsou ještě ti, kterým práce zůstala. Hodně je těch, kteří v rámci zefektivnění o práci v Pireu přišli.

V nedaleké Peramě bydlí takových hodně. Ve městě panuje sedmdesátiprocentní nezaměstnanost. Drtivá většina rodin přežívá bez zdravotního pojištění. Každá třetí funguje jen díky charitě. Bydlí v chatrčích narychlo sbitých na stráních nad městem, bez kanalizace, vody a elektřiny.

Zlatý úsvit nikam nezmizel

Výsledek? Městem procházejí dvě velké ulice, Irinis a Demokratias, mír a demokracie. První z nich se stala přehlídkovou zónou neofašistů z hnutí Zlatý úsvit, druhá je poseta obrázky srpů s kladivy. „Když Tsipras zklame, a zklamat musí, protože nikdy nemůže splnit to, co nasliboval, Řekové nebudou mít kam jinam se obrátit (než k politickým subjektům tak extrémním, že vedle nich vypadá i Tsiprasova Syriza jako civilizovaná partaj),“ citoval britský deník The Guardian jednoho z místních obyvatel. „Slýchám to pořád - Zlatý úsvit po volbách nikam nezmizel.“

Dočká-li se Zlatý úsvit své šance, bude Řecko zemí plnou nejen nesplacených dluhů, nýbrž také akutně hrozící občanské války - tedy toho zla, jemuž mělo nesmyslné přeplácení státních zaměstnanců původně zabránit. Jestli to dokáže prosperující čínský přístav vyvážit, je otázka, která nemá dobrou odpověď.

Čtěte také:

Řecko prodá přístav Pireus, i když Syriza slibovala zastavení privatizace

Prodáme Pireus. Řecko nabízí největší přístav výměnou za ústupky