Ze šesti miliard párů bot vyrobených ročně v Číně se vyveze více než polovina
Kvalita je dřeň našich produktů, cena je základní zbraní, jak ovládnout s výrobkem trh, a zákazník je náš bůh. Pod tímto heslem inzeruje své zboží na internetu čínská společnost Jinjiang Senyuan obchodující s obuví. Vybízí obchodníky z celého světa, aby nakupovali právě u ní. Slibuje, že jedinečnou kvalitou bot a množstvím modelů, které nabízí, mohou nákupčí dominovat na domácích trzích. Objednat obuv u této čínské společnosti je otázkou několika minut. Stačí vyplnit elektronický dotazník s požadovaným zbožím. Dovoz zařídí čínská strana. Podobných firem jako Jinjiang Senyuan působí v Číně tisíce. Po zadání hesla na čínský vyhledávací server se objeví kontakt na více než pět tisíc výrobců a obchodníků s obuví.
Záplava z Číny.
Z Číny nyní pochází přibližně 53 procent světové produkce bot. V nejlidnatější zemi světa se ročně vyrobí přes šest miliard párů obuvi ve více než sedmi tisících továrnách. Přes 3,5 miliardy párů bot je určeno na export. Levné boty Made in China doslova zaplavily svět. Spokojenost kupujících na straně jedné provázejí obavy z krachů u nečínských výrobců obuvi na straně druhé. Od začátku letošního roku se navíc situace zhoršila následkem uvolnění exportních podmínek pro čínskou obuv. Evropský obuvnický průmysl proto nedávno podal u Evropské komise žádost o ochranu před levným čínským zbožím. Ta na konci minulého týdne (30. června) zahájila antidumpingové vyšetřování dovozu obuvi z Číny a Indie. „U některých druhů obuvi vzrostl za první čtyři měsíce letošního roku čínský export do zemí Evropské unie až o 1500 procent. Cena dovezených bot ale naopak klesla o 28 procent,“ říká Petr Kubát, člen výkonného výboru České obuvnické asociace. V zemích Evropské unie je v obuvnictví a textilu zaměstnáno 2,5 milionu lidí. Ti se pochopitelně obávají, že kvůli levným exportům z Číny přijdou o práci. „V polovině června se konala v Bruselu demonstrace. Přibližně 450 zástupců různých evropských obuvnických asociací symbolicky předalo úředníkům Evropské komise klíče od továren. Chtěli tak upozornit na krizi, která hrozí obuvnickému průmyslu,“ připomíná Kubát.
Investujte do technologií.
Sami Číňané nevidí situaci, která v zemích Evropské unie nastala po 1. lednu letošního roku, nijak tragicky. Spíše naopak. Oficiální čínské statistiky - lišící se značně od evropských - hovoří o tom, že za první tři měsíce letošního roku dovezla Čína do zemí unie 257 milionů párů obuvi, což představuje meziroční nárůst pouhá 2,8 procenta. V hodnotovém vyjádření dosáhl import čínských bot do zemí unie, jak tvrdí čínská data, 726 milionů dolarů, což je nárůst o více než 30 procent. Navíc Číňané, a to právem, upozorňují, že velká část z celkové produkce a exportu bot připadá na mezinárodní značkové firmy, které do Číny láká levná pracovní síla. Nicméně čínské vedení tuší, že na vlnu protestů v Evropě budou muset domácí podnikatelé do budoucna zareagovat. „Čínští producenti obuvi by se měli více zaměřit na luxusní segment trhu a vyrábět boty s vysokou přidanou hodnotou,“ domnívá se Wang Ťin z Čínské obchodní komory pro import a export zboží lehkého průmyslu a uměleckých a řemeslných výrobků. Dodává, že čínští výrobci se budou muset také snažit produkovat a propagovat zboží pod vlastními značkami. Zahraničním firmám Číňané radí, aby více investovaly do moderních technologií a překonaly tak hendikep nesrovnatelně vyšších nákladů za pracovní sílu. To pochopitelně vyžaduje po nečínských producentech dostatečný kapitál.
Made in USA.
Touto cestou se vydal Howard Schaffer. Podnikatel, jenž pochází z New Yorku, založil v Číně po pěti letech, které strávil v Pekingu u společnosti Nike, vlastní podnik na výrobu bot. V roce v roce 1985 otevřel v Kantonu společnost Sabry Jen Co. Zaměstnával osm tisíc lidí a měsíčně vyráběl 800 tisíc párů bot pro prestižní značky, jako jsou Adidas, Timberland, ASICS, La Gear a Nike. Před osmi lety se ale Schaffer rozhodl, že továrnu v Číně prodá a bude v obuvnickém průmyslu podnikat ve Spojených státech. Tam postavil novou výrobní halu a svou firmu nazval Otabo. Jeho záměrem bylo dokázat, že je možné konkurovat levným čínským botám díky vyspělé technologii, kterou při výrobě využívá. Věřil, že americký výrobce, který zavede nové podnikatelské modely a investuje do nejnovějších technologií, může s čínskými producenty soupeřit, a dokonce je i porazit. Přestože zaměstnanci v továrně v Číně musí zaplatit kolem 30 centů za hodinu, zatímco Američanovi dá alespoň patnáct dolarů. Schaffrův projekt, do něhož vložil patnáct milionů dolarů, které z větší části získal z prodeje čínské společnosti, je zatím úspěšný. V letošním roce získala firma Otabo cenu Progressive Manufacturer of the Year. Společnost je díky moderním technologiím schopna vyrobit denně 1500 párů bot, k čemuž potřebuje sedm zaměstnanců. V Číně by k dosažení stejné produkce potřebovala stovku lidí.
Patnáctileté problémy.
S čínskými producenty a dovozci obuvi se musí vyrovnat také český obuvnický průmysl. S problémy se ale Češi potýkají již více než patnáct let. Na rozdíl od zemí původní evropské unijní patnáctky byly podmínky pro čínské exportéry v Česku již od počátku 90. let značně liberální. „Až do konce loňského roku existovaly v zemích unie dovozní kvóty na určité druhy obuvi a byla stanovena minimální cena dovážené obuvi, která se pohybovala kolem 5,5 eura,“ tvrdí Petr Kubát, člen výkonného výboru České obuvnické asociace. Československo patřilo před rokem 1989 k největším producentům a exportérům obuvi na světě. Ročně se v něm vyrobilo kolem 70 milionů párů bot. V loňském roce ale produkce již klesla na pouhých pět milionů párů. Z více než 35 tisíc lidí, kteří pracovali v českém obuvnickém průmyslu na počátku 90. let, jich zbylo 4500. Kromě rozdělení státu, nových podmínek na trhu a rozpadu ruského trhu, na který směřovala podstatná část produkce před rokem 1989, se na stavu českého obuvnického průmyslu neblaze podepsaly právě neomezené dovozy z asijských zemí, převážně z Číny, které se rok od roku zvyšují. Jak vyplývá z údajů Českého statistického úřadu, za první čtyři měsíce letošního roku se hodnota dovozu obuvi z Číny meziročně zvýšila o 35 procent na 987 milionů korun. V některých kategoriích obuvi vzrostla cena z Číny dovážených bot až o polovinu. Z pohledu objemu importované obuvi byl meziroční index nárůstu ještě mnohem vyšší. Loni Česká republika dovezla, jak udává Česká obuvnická asociace, zhruba 47 milionů párů obuvi, přibližně 35 milionů párů pocházelo z Číny. Na tuzemském trhu tak představují boty původem z Číny 70 procent. To by ovšem ještě samo o sobě nepředstavovalo pro české výrobce tak závažný problém. Ten je důsledkem nekalých praktik některých dovozců.
Boty za 54 korun.
Hodnota dovážené čínské obuvi se na celkovém importu bot do České republiky podílí jen necelou třetinou. Průměrná deklarovaná cena bot dosáhla loni 54 korun. Za tuto cenu se v Česku nepořídí ani vstupní materiály pro výrobu obuvi. Hodnota, kterou dovozci uvádějí v celních deklaracích, ale neodpovídá ani částce, za níž je možné boty v Číně vyrobit. „Nejnižší nákupní ceny od výrobců jsou tam čtyři až šest dolarů,“ říká Vlasta Mayerová, tajemnice České obuvnické asociace.
„Protože je na celních deklaracích uváděna cena nižší než skutečnost, je jasné, že je zároveň vyměřeno nižší clo a odvádí se i nižší DPH, než v případě, kdy by byla uvedena reálná cena,“ vysvětluje Petr Kubát. Ten s dovozem podhodnocené obuvi spojuje i další projevy šedé ekonomiky. „Toto zboží se v Česku prodává hlavně na tržištích. Často jsou zde zaměstnáni lidé, kteří jsou hlášeni na úřadech práce a pobírají podporu v nezaměstnanosti,“ tvrdí Kubát. Výrobci obuvi z Česka by - jak říká - mohli tomuto zboží konkurovat pouze v případě, že by nemuseli platit daně a další poplatky. „Potom budou i naše ceny o padesát až šedesát procent nižší,“ domnívá se.
Prodávat za nižší ceny mohou dovozci také proto, že v Číně zatím zůstává na nízké úrovni ochrana duševního vlastnictví. Koupit padělky bot Adidas nebo Nike lze i přes internet. Někteří výrobci kopií dokonce upozorňují, že boty dodají obchodníkům i s originálními krabicemi. Zajistit přepravu takového zboží jsou ochotni prakticky kamkoliv. „V Číně je považován takový přístup za normální. Číňané nejsou zvyklí respektovat ochranu duševního vlastnictví,“ říká Petr Hlaváček z Technologické fakulty Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Dodává, že při pobytu v Pekingu ho na možnost výhodné koupě kopií značkových výrobků upozorňoval i oficiální turistický průvodce.
Důkladnější kontroly.
Zástupci České obuvnické asociace tvrdí, že by situaci pomohla řešit důslednější kontrola. Následovat by měla ale i další opatření. „Snažíme se o povinnou certifikaci dětské obuvi. V posledních patnácti letech se totiž noha českého dítěte devastuje,“ říká Kubát. Důvodem je, že se k nám dováží nevhodné zboží, vyráběné na neodpovídajících kopytech. „Jiný tvar nohy je u evropské populace, jiný tvar má americká a jiný asijská,“ vysvětluje Kubát. Aby ale udrželi asijští výrobci co nejnižší ceny, vyrábějí boty na nejlevnějších asijských kopytech. Některé páry obuvi dovážené do Evropy tak mohou být pro zdejší populaci nevhodné a v mnoha případech i zdravotně závadné. To se samozřejmě netýká jen dětských bot. Dovozci nejsou obecně povinni podrobit své výrobky atestům. Není prý výjimkou, že obuv přijde do Česka třeba plesnivá. Zhoršení zdravotního stavu nohou u české populace potvrzuje i Petr Hlaváček. „Dříve tuzemští výrobci alespoň trochu sledovali domácí specifika, jako jsou proporce nohou, jejich šířka, délka a tvar. Dnes se vyrábějí globalizované boty, které ohrožují určité skupiny populace,“ tvrdí Hlaváček. Vinu na této situaci prý mají i někteří čeští obchodníci s obuví, kteří se tomuto trendu přizpůsobují. „Když pojedete autem ze Zlína do Vídně, narazíte přibližně na patnáct obchodů s obuví, které nemají na štítu napsáno obuv, ale levná obuv. Naše společnost si tak zafixovala, že je možné získat levné boty a nemá smysl do obuvi investovat,“ domnívá se Hlaváček. Poukazuje i na to, že ve většině obchodů dnes není k dispozici ani žádný přístroj na změření nohou. Kritici poměrů na českém trhu s obuví nezastírají, že i část českých producentů přesunula kvůli nižším nákladům svou výrobu právě do Číny. „Tito výrobci ale mají v Číně své lidi, kteří kontrolují kvalitu zboží,“ říká Kubát. Proto proti takovýmto podnikatelům nic nenamítá. „Nejsme proti konkurenci. Vadí nám ale nerovné podmínky, které panují na trhu v České republice,“ vysvětluje Kubát.
Nejistá budoucnost.
S masovým přesunem výroby bot do Číny je nicméně spojeno několik rizik. V mnoha případech znamená tento trend zastavení technologického vývoje. „Investice do technologií v obuvnickém průmyslu v Číně jsou zásadním mýtem. Pokud někdo investuje do šicího nebo napínacího automatu nebo moderního dopravníku, tak se mu tyto peníze nevrátí. Je pro něho výhodnější, pokud tuto práci vykoná dvacet vietnamských dělnic,“ vysvětluje Hlaváček. Výsledkem je, že ve Vietnamu ani v Číně v podstatě nejsou žádné moderní stroje. Vše se dělá na jednoduchých strojích, které sice mohou být nové, ale technologie je jednoduchá a zastaralá. Zaostávání vývoje v obuvnickém průmyslu ale není jediným negativem. „Obuv je nejglobalizovanějším produktem na světě. Více než polovina světové produkce bot pochází z Číny. Svět se začíná obávat, co se stane, když se nějak výrazně zvýší životní úrovně v této zemi, a tím i její spotřeba obuvi,“ říká Hlaváček. Odborníci se domnívají, že v takovém případě by se svět dostal do patové situace, protože mnoho států opustilo svou obuvnickou výrobu a spoléhá se na Čínu. Pokud by vzrostla tamní poptávka po botách, vlastní spotřeba bude mít zřejmě prioritu před exportem do zahraničí. Těžkosti pro obchod s obuví by mohlo přinést také zdražení mezinárodní dopravy. „Doprava je zatím velmi levná. Pokud by se zvedly ceny, Evropa by to odnesla tím, že cenu obuvi z dovozu by prodražily zvýšené poplatky za dopravu a distribuci,“ vysvětluje Hlaváček. Zda bude i nadále pokračovat odliv producentů do Asie a vzroste počet výrobců mimo Čínu, kteří uzavřou své továrny, si dnes nikdo netroufne odhadnout. „Například v Thajsku, na Filipínách a v Indonésii se již snížila výroba obuvi přibližně o pět až sedm procent,“ říká Hlaváček. Důvodem prý je vzestup životní úrovně, která postoupila natolik, že se již nevyplatí těmto zemím obuv vyrábět. Z asijských zemí se produkce obuvi zvyšuje pouze v Číně a ve Vietnamu. Hlaváček ale upozorňuje, že v těchto zemích roste ročně hrubý domácí produkt o více než osm procent. „Jaká bude budoucnost světového obuvnického průmyslu, je tedy velkou neznámou,“ konstatuje Petr Hlaváček.
