Architekti Jan a Ivana Bendovi na příkladu šanghajského sídliště pro 350 tisíc lidí vysvětlují, jak vznikají obří čínské megalopole
Nic nedokládá tak dobře překotný rozvoj Číny jako nekonečné kilometry se táhnoucí betonová sídliště pro miliony lidí, zbrusu nová nádraží, široké dálnice a monumentální promenády, které po celé zemi vyrostly za posledních 20 let. Nové čínské megalopole přitom už mnoho let pomáhají navrhovat také dva čeští architekti, manželé Jan a Ivana Bendovi.
To je něco, co si většina tuzemských architektů ani neumí představit. Jak je tedy možné, že široká veřejnost jejich jména nezná?
Bendovi žijí asi 13 let v Šanghaji, do Česka létají jen na návštěvy. Redakci Eura se je podařilo zastihnout během jedné z nich.
Americký sen po čínsku Bendovi se do Číny natrvalo přestěhovali kolem roku 2001, tedy v době největšího boomu,kdy
Čína ještě rostla dvouciferným tempem. „Ve vzduchu tehdy byla cítit úžasná energie.
Dobíhal tu modernistický názor na svět, který na Západě v té době už neplatil,” vzpomíná Ivana Bendová. „Víra v technologii. Že všechno bude růst, že komíny kouří a to je dobře, protože vyrábíme. To byl kdysi celosvětový trend, ale tady to pokračovalo ještě i po roce 2000.
Projevilo se to i ve stavebnictví. Oni zkrátka v 80. letech převzali to, jak se stavěla Amerika v 60. a 70. letech. Tedy obrovské dálnice, oddělené obří rezidenční zóny, průmyslové zóny, centra měst. Číňané to vzali a začali uplatňovat ve stovkách kopií,“ pokračuje architektka.
Bendovi v Číně navrhli stovky projektů, část z nich již stojí: luxusní restaurace, hotely, nákupní centra, byty, výzkumná centra, kanceláře atd. Naplánovali ale také místa, v nichž žijí miliony lidí. Tak se dostáváme k projektu Jin Xu City na předměstí Šanghaje, které bylo postaveno v letech 2002 až 2006 podle návrhu architektů Bendových.
„Šli jsme do soutěže na urbanistické řešení a vyhráli jsme ji. Šlo o to, postavit sídliště pro zhruba 350 tisíc obyvatel. Každý developer se snaží upoutat na svůj projekt pozornost, aby si klienti kupovali právě jeho byty. Musí se odlišovat od toho sousedního. Vymýšlí, co se lidem bude líbit, hledá nějaký charakter,“ vysvětluje Benda.
Hlavně okna na jih Jin Xu City leží na pravém břehu Jang-c’-ťiangu, což je oblast, která se souhrnně označuje jako Pudong. Většinu sídliště tvoří čočkovité shluky asi sto metrů vysokých obytných domů připomínajících paneláky. Mezi nimi je zeleň, vodní plochy, školky, nákupní centrum. Proč Bendovi navrhli sídliště právě takto? Do jaké míry měli při práci svobodu a jak moc pouze kreslili přání developera? Ukazuje se, že spousta věcí je předem daných.
„Všechny byty v mnoha částech Číny, tedy hlavně obývák a ložnice, musejí být obráceny na jih,“ vysvětluje Ivana Bendová, proč všechny domy tvoří paralelní řady. Všechny výhledy jsou na jednu stranu, protože všechny byty musejí mít hodinu přímého oslunění. Naproti tomu školka musí mít tři hodiny oslunění. „Má to svá pozitiva, i když pak město nemá ulice. Je to celostátní norma, ta se musí následovat všude. Ale není to jen norma – když tam to slunce není, lidé se tam nenastěhují,” dodává. Od jižní orientace obytných domů je však povolená 15procentní odchylka, což Bendovým umožnilo vytvořit ze skupin domů zaoblené čočky.
Dalším omezením je výška. Většina domů v Jin Xu City má sto metrů. „Lidé se nad 30 pater už tolik nechtějí stěhovat. Druhá věc je, že do sta metrů platí jednodušší statické a požární normy, takže to je lacinější. Dům nad sto metrů je prostě dražší. Když se podíváte na Šanghaj, tak je tam základní hladina bytovek vysokých sto metrů. Nad ně pak vystupují ojedinělé solitérní objekty. Výjimkou je finanční centrum, shluk skleněných věží, kde bylo územním plánem stanoveno, že budou mít 200, 300, někdy až 600 metrů,“ vysvětluje architektka. „Nejde jen o krásné město. Je to složitá matematika a byznys,“ přidává k tomu Jan Benda.
Domy prodává příběh Architekt nemá velký vliv ani na vnitřní řešení domu. I tady panují určitá kulturní specifika. Příprava čínského jídla vydává silné aroma, proto mají lidé v bytech často dvě kuchyně, takzvanou mokrou a suchou. V té první se odbývá aromatická část vaření, ta druhá je otevřená a slouží pro dodělání pokrmů.
„Takový dům je de facto daný, matematicky spočítaný. U projektů, jako jsou bytovky, vlastně dekorujete fasádu,“ pokračuje Ivana Bendová. „Jde o to, navrhnout důvod, proč by se tam ti lidé měli stěhovat. To navrhování důvodů je podstatnější, než jak ty domy vypadají,“ říká Jan Benda nad plánkem města a ukazuje: „Třeba tady jsou domy na vodě, tady je zelené prostranství, pod kterým jsou podzemní garáže. Naše snaha byla, aby lidé, když procházejí tím prostorem, něco zažívali.“ „Třeba ty čočkovité komunity jsme vytvořili proto, aby se v nich mohly vytvořit sousedské vztahy. Takovéhle věci nám vyhrávají projekty,“ upřesňuje Ivana Bendová.
Byty na sídlišti Jin Xu City, které Bendovi navrhli, se rychle rozprodaly, sídliště je nyní plné. Podle manželů čtvrť funguje, nepovažují ji ale za nějakou svoji chloubu. „Máme i lepší věci. Projekt je vždy jen tak dobrý, jak dobrý je zákazník,“ říká Jan Benda. „Dám vám takový příklad,“ bere si slovo Ivana, „dělali jsme projekt v Su-čou. Klient chtěl čtvrť z mnoha hospůdek a úzkých uliček a plácků. Je to založeno na tom, aby tam bylo lidské měřítko, aby tam bylo příjemně. To všechno funguje.
Ale nefunguje klient, který to neumí vůbec využít. Je to jeden z projektů, které zůstávají napůl prázdné, který chátrá, i když jsme za něj dostali mezinárodní cenu…“ Nutná změna mentality V Číně takto zůstává prázdných významné procento nemovitostí i celých projektů – především v odlehlejších městech nižší kategorie. Často za to může místní vláda, která není omezena rozpočtem, protože vždy dostane půjčku od státní banky. Mnoho analytiků se proto shoduje na tom, že v Číně vznikla realitní bublina, jejíž splasknutí Čínu zpomalí.
„Jsou tam velké vnitřní dluhy. Města a provincie jsou zadlužené. Stavěly se dálnice se sto metrů širokými podélnými pruhy zeleně nebo města, která lidé neumějí používat. Ale otázka, jestli to může krachnout? Zaprvé si to jako Západ nepřejeme. Zadruhé si to nemyslíme – ve vedení Číny musejí být lidé, kteří chtě něchtě musejí dělat něco dobře, jinak by to nefungovalo,“ je přesvědčen Jan Benda.
Bendovi nevěří, že by stavebnictví v Číně nyní hrozila nějaká velká krize. „V roce 1985 žila v Šanghaji třetina obyvatel na čtyřech metrech čtverečních, polovina jich měla metry jen dva. Teď jsme někde na 12 či 15 metrech v průměru. Na Západě je průměrný standard třeba 25 metrů. Takže stále je kam růst. Domy také začínají stárnout, bude třeba je opravovat, zejména ty stavěné ze začátku, které nebyly moc kvalitně provedené,“ líčí možnosti Ivana Bendová.
Čínská města jsou možná fascinující, ale ekologicky smýšlející Evropan v nich může upadnout do deprese. Obyvatelé venkovských oblastí čerstvě nastěhovaní do lesklých nových bytovek působí vykořeněně, na horizontu výhružně doutnají komíny. Při pohledu na tyto antiutopické scenerie se nabízí otázka: Stane se z Číny vyspělá země s ekologickým myšlením dřív, než se stihne udusit a otrávit?
Podle Bendových není pravda, že Číňané neuvažují ekologicky. „Dříve, když žili na dvou metrech, je ekologie netrápila. Oni se potřebují nejprve stát lidmi, získat důstojnost.
Dnes už jim třeba ovzduší vadí a dávají najevo, že to v pořádku není. Čína dělá v ekologii hodně věcí, za což nedostává žádný kredit. Amerika má asi pětkrát tolik aut na člověka jako Čína. Oni chtějí totéž, co máme my, a my jim říkáme,,jste špatní‘. To je zásadní nedorozumění,“ říká Jan Benda.
„Vzduch a potraviny jim začínají hodně vadit. Ale i naši kolegové s vysokoškolským vzděláním, co se jim daří a mají dvě auta, odmítají třídit odpad. Řeknou vám: Proč bych to dělal? A ještě dodají, že jim to vláda nenařídila. Zrovna tak jsou Číňané zvyklí třeba odhazovat odpadky na ulici, počítají s tím, že je tu armáda metařů. Dokud se tato mentalita nezmění, tak se Čína nepohne,“ soudí Ivana Bendová.
„Proto je teď důležité vzdělání. Potřebují upgradovat software,“ uzavírá její manžel.
Mnoho analytiků se proto shoduje na tom, že v Číně vznikla realitní bublina, jejíž splasknutí Čínu zpomalí. Podle Bendových však čínskému stavebnictví žádná krize nehrozí. JAN A IVANA BENDOVI
Česká stopa v zahraničí Společně založili architektonickou kancelář Allied Architects International se sídlem v Šanghaji, která má dnes asi 120 lidí. Ivana je členkou Urban Land Institutu a Ontarijské asociace architektů, Jan je členem České komory architektů. Oba v 70. letech minulého století vystudovali Fakultu architektury ČVUT v Praze. V roce 1987 emigrovali do kanadského Toronta. Postupně začali pracovat v Číně, kde se podíleli na více než 400 projektech v rozsahu několika desítek tisíc až milionů metrů čtverečních zastavěné plochy. l
O autorovi| Petr Horký, horky@mf.cz