V mezinárodních vztazích je starostí Číny nevylekat partnery přílišným růstem vlivu
V souvislosti s 60. výročím založení Čínské lidové republiky (ČLR) byla nesčetněkrát konstatována úspěšnost takzvané čínské cesty. Při zevrubnějším pohledu však zjistíme, že se čínský vývoj rozpadá na dvě takřka stejné části. Prvních 30 let země budovala komunismus a byla ve svém snažení někdy až trapně neúspěšná. Během dalších 30 let byla naopak značně úspěšná, ale to už nebudovala komunismus. Mluvíme-li o národním hospodářství, dodnes platí nejobecnější princip – úspěch se dostavil jen do té míry, do níž plánované a zestátněné hospodářství uvolnilo prostor trhu a soukromé sféře. Platí to dodnes a všude. Státní banky mají nebezpečně vysoký podíl „špatných“ úvěrů, státní podniky v době krize zavíraly brány jako první. Jinou záležitostí je zahraniční politika. Zjistit u ní příčiny vzestupu čínského vlivu není natolik snadné. Je to, jak říkají Američané, „tricky business“. Některé základní parametry čínské zahraniční politiky však jsou vidět i bez detailnějšího pohledu.
Studentské protesty na náměstí Nebeského klidu a jejich následné krvavé potlačení učinily na místní elitu nezapomenutelný dojem. Zároveň na delší dobu zkalily vztahy Pekingu se západními zeměmi, které již tehdy byly hlavními investory v čínské ekonomice. I když výhoda spolupráce neumožnila USA a západní Evropě pokoušet se o izolaci Číny, jejich vztahy poznamenalo napětí a zbrojní embargo, které bylo vzápětí zavedeno a platí dodnes.
Vedle Moskvy a snad i východního Berlína byl Peking vždy jedním z nejdůležitějších hlavních měst komunistického světa. Od začátku šedesátých let představoval čínský režim nesovětskou alternativu v rámci socialistického společenství. Skutečnost, že pekingský režim na rozdíl od východoberlínského nebo moskevského přežil všechny tektonické otřesy roku 1989, nesvědčí o tom, že by socialistický režim prokázal v místních podmínkách vyšší životnost. Je to jen důkaz, že moc v Číně vždy byla spíše konfuciánské než marxistické povahy a měla na mysli spíše zájmy státu než komunistickou budoucnost země.
Čína nikdy nezažila trauma z porážky ve studené válce. Po navázání vztahů s USA začátkem sedmdesátých let byla v podstatě na straně budoucích vítězů. Číňané nemají důvod trpět mindrákem méněcennosti. ČLR se na rozdíl od Ruska, jež ztratilo mnohá území a ideové základy, nikdy nesmrskla ani o píď. Ba naopak, leccos získala. Číně vedle Honkongu a Macaa připadla v důsledku diplomatického urovnání sporu s Kyrgyzstánem a Ruskem veškerá sporná území. Nechvalně známý Damanský ostrov, který kdysi za velkých obětí vybojovali Rusové, byl nyní bez boje vrácen Číně. Málokdo pochybuje, že v horizontu několika desítek let Čína k sobě připojí i Tchaj-wan, který je s ní již nyní propojen myriádami drobných ekonomických vazeb.
Zdá se, že jedinou čínskou starostí v oblasti mezinárodních vztahů je nevylekat partnery přílišným růstem vlivu. Jedinou prioritou země je údajně harmonický světový řád. Faktem však je, že i největší hnidopich stěží zjistí v čínském chování náznaky expanzionistických snah. Někdy se zdá, že ti, kdo se bojí čínského vlivu, ať už jde o západní státy nebo o Rusko, Číně podvědomě přisuzují vlastní logiku jednání.
Zahraniční politika Číny ztělesňuje v praxi heslo, ke kterému se Rusko hlásí jen naoko – veškerá mezinárodní činnost má pomáhat vnitřnímu rozvoji. Čínský přístup k jakýmkoli mezinárodním zápletkám sleduje dva vzájemně propojené úkoly – zajistit přístup ke zdrojům surovin a k odbytištím vlastního zboží. Žádné mesiášství jako vedlejší produkt, žádné ukojení vlastních mindráků na úkor jiných. Při sledování reálně dosažitelných cílů je však Peking neoblomně houževnatý a důsledný, nekompromisní a tvrdohlavý. To zaráží zahraniční partnery, kteří za takovou přímočarostí tuší pohrdání a úskočnost. Transformace Číny za pouhých dvacet let z cíle rozvojové pomoci v jednu z rozhodujících sil světového vývoje je důkazem užitečného sobectví, tedy sebestřednosti a rezignace na vedlejší úmysly a špatně skrývané záměry.
Když Washington pochopil, že se dlouhodobě nepodaří udržet Čínu na uzdě, začal hovořit o jejím zapojení do světového systému coby „zodpovědného akcionáře“. Řečeno jinak, o nutnosti přiznat Pekingu určitá práva a zároveň mu uložit důležité povinnosti. Záhy se ukázalo, že nebude jednoduché vnutit Číně předem stanovenou roli. Netouží po světovládě ani po prudkém nárůstu vlivu, nepřijímá však ani vnější omezení. Je si totiž jistá, že vlastní ambice dokáže zkrotit sama a přeje si jen to, na co má zákonný nárok. Zachová-li si Čína v dohledné době současné tempo růstu, sotva se jí podaří vyhnout konfrontaci se světovými mocnostmi. V určitý okamžik je víc než skutečné záměry Pekingu začne zajímat potřeba vyvážit její obrovitý potenciál. Lze očekávat, že další kulaté výročí lidové Číny se bude slavit ve zcela jiné atmosféře.
