Míří Číňané k zoufalé předluženosti západního typu, nebo dokážou své závazky držet na uzdě? Záleží na tom, jak čtete statistiky
Thames Town, Město na Temži, vypadá jako typické jihoanglické městečko. Červené cihly se střídají s bílými polohrázděnými domy, v parku stojí katedrála navlas podobná slavné sestřenici v Salisbury.
Zelené parky kouzelně kontrastují s červenými telefonními budkami. Všechno je čisťounké, zametené a uklizené; jen čekáte, že se odněkud vynoří Hercule Poirot.
Jenže se nevynoří. Ani Poirot, ani nikdo jiný, maximálně tak parta svatebčanů, kteří se navzájem rozverně vyfotí u kašny. Protože Městu na Temži, jež stojí jako dokonalá replika postviktoriánské idyly na předměstí Šanghaje, chybí jeden podstatný detail: obyvatelé. Nikdo tam nežije.
To je samo o sobě na lidnatém čínském pobřeží nezvyklá věc. Pro ilustraci, řečené šanghajské předměstí zaujímá zhruba stejnou plochu jako trojúhelník vymezený Mladou Boleslaví, Jičínem a Poděbrady a bydlí v něm o třetinu více lidí než v Praze (pročež je to na poměry 20milionové Šanghaje poklidný zapadákov). Ještě podivnější je, že takové město duchů není v Číně nic obzvlášť výjimečného. O nějakých 70 kilometrů dál ve vnitrozemí, ve městě Chang-čou stojí pro změnu celé pařížské centrum i s Eiffelovou věží, byť jen stometrovou.
U Pekingu se zase skví alpské městečko Chuaj-rou a v provincii Liao-ning na severozápadě země vyrostlo průmyslové město Tchie-ling. Všechna mají stejný problém: nebydlí v nich žádní (nebo skoro žádní) lidé.
Není v nich práce ani služby - a dostat sem podniky je nad očekávání složité, jak zjistily provinční vlády, které je nechaly postavit.
A to je pouze špička ledovce. Čínská stavební mánie vyráží svými čísly dech. Číňané spotřebují daleko více betonu na hlavu - 1200 kubíků za rok - než kterákoli jiná země světa s výjimkou Saúdské Arábie (těsně pod 1300 kubíků).
Ovšem poddaných krále Abdulláha je na 30 milionů (Číňanů více než 40násobek); každý z nich průměrně generuje 30 tisíc dolarů ročně, oproti čínským pěti tisícům.
Jak je to tedy s čínským vnitřním dluhem? Hrozí té obrovské zemi reálně předlužení, nebo se mu dokáže vyhnout díky všemocnému růstu?
Bezcenná čísla Na papíře to vypadá pěkně (viz Kolik dluží Číňané): 16 či 17 procent dluhu veřejných financí v poměru k HDP je luxusní údaj. Sousední Japonci mají neúnosně vysokých 200 procent, Němci přes 80 a Američané 75. V takovém srovnání vypadá Peking jako vzor střídmosti. Potíž je v tom, že vychází z nesrovnatelných čísel.
Především je tu fakt, že oněch 16 až 17 procent se týká pouze dluhu centrální vlády.
To číslo je ovšem prakticky bezcenné, protože Peking shrábne přes dvě třetiny celkových čínských daňových výnosů, ovšem na výdajové složce rozpočtu se podílí jen zhruba polovinou. Zbytek obstarávají provinční vlády, jež logicky odevzdávají Pekingu více, než samy vyberou (a dostávají zpět). Důležité tedy je, kolik činí celková částka, která zahrnuje rozpočet centrální vlády i rozpočty vlád provinčních. A to už vypadá docela jinak.
Lepšímu pochopení tohoto bizarního uspořádání napomůže letmý pohled do nedávné historie. Dokud vládl Mao Ce-tung, fungovalo to jednoduše: všechny daně vybíraly provincie samy a odváděly Pekingu každý rok fixní částku. Kolik mají zaplatit, bylo stanoveno v absolutních číslech, nikoli v procentech z výnosu. Vzhledem k povaze režimu to bylo logické, protože výše výnosu byla naplánována předem.
Procentní poměr zavedl až Maoův nástupce Teng Siao-pching. Jeho reformy však prohlubovaly ekonomické nerovnosti mezi jednotlivými provinciemi, což vyvrcholilo na přelomu 80. a 90. let tvrdým střetem s konzervativci ve vedení země. Teng věděl, že osud reforem - a s nimi naděje na snesitelnou budoucnost země - závisí na tom, zda se mu podaří zvládnout dva protichůdné úkoly najednou. Zaprvé bylo v ekonomickém zájmu třeba dát provinciím více pravomocí i daňové svobody. Zadruhé bylo z politického hlediska nezbytné provinciím moci ubrat, aby se nerozmohl separatismus.
Toho zapeklitého úkolu se ujal Tengův chráněnec Ču Žung-ti, jenž zavedl systém platný od roku 1994 až dodnes. V zájmu ekonomické decentralizace rozdělil daně do tří oblastí: na témže území vybírá jedny daně provincie, druhé Peking a o třetí se dělí; například z DPH dostává centrum 25 procent a provincie 75 procent.
A nakonec ještě Peking vrací na periferii částku, kterou si provincie vyprosí ad hoc.
Aby nový systém v době svého vzniku mohl získat podporu provincií, musel jít na ruku těm bohatším, jelikož ony peníze navíc jsou obvykle přímo úměrné HDP dané provincie.
(Což na první pohled nevypadá moc jako zjednodušení, ale na druhé straně dnes například všechny firmy platí jednotnou 33procentní daň. Do Čuova zásahu však platily čtyři různé sazby pro firmy státní, družstevní, soukromé a zahraniční.)
Perverzním důsledkem této papírové decentralizace je již zmíněný fakt, že provincie odvádějí do centra více daní než před ní, takže dnes je Peking ve srovnání s provinciemi podstatně bohatší, a tedy mocnější. A protože provinční vlády nesmějí vydávat dluhopisy, musejí si shánět peníze jinak. A to přivádí řeč zpět k otázce zadlužení provinčních vlád. Skryté dluhy provincií Ta zjevně trápí i čínské centrální vedení. Loni v létě proto zadalo audit hospodaření provinčních vlád. To je samo o sobě pěkná práce: na 54 tisíc inspektorů kontrolovalo od srpna do října ve 22 provinciích, pěti autonomních oblastech a dvou samosprávných územích celkem 1,25 milionu úvěrů, závazků a záruk. Výsledky spatřily světlo světa na přelomu roku.
Celkově dluží provinční vlády 17,9 bilionu jüanů, tedy něco pod tři biliony dolarů a zároveň něco pod třetinu čínského HDP. Skutečné celkové zadlužení země (při započtení sedmi bilionů jüanů dluhu centrální vlády) by tak dosahovalo zhruba 43 procent, což je podstatně více než oficiálně uváděných 16 až 17 procent. Ve srovnání se zbytkem světa to však je pořád prima - vždyť například Maastrichtská smlouva uvádí jako jedno z kritérií vstupu do Evropské unie dluh do 60 procent DPH.
Věci však dále komplikuje skutečnost, že ta částka zahrnuje stran provinčních vlád tři údaje: zaprvé skutečné, přímé dluhy finančních ústavů. Zadruhé explicitní záruky za dluhy, jež si nadělaly soukromé firmy pracující (obvykle) na státních zakázkách; kdyby došlo na nejhorší, musely by takové záruky vlády zaplatit celé. A konečně zatřetí jsou tu záruky implicitní, na jejichž krytí by se vlády musely patrně podílet také, ovšem nejspíš ne v plné výši.
Vtip je v tom, že auditoři do dluhu započítali zcela nahodilý odhad toho, kolik budou muset vlády za záruky skutečně zaplatit: v případě explicitních záruk je to údajně 19 procent, u implicitních 14 procent. Jak k tomu došli, nikde nevysvětlovali.
Zároveň však jejich zpráva říká jiné nepěkné věci: ve třech provinciích, 99 městech, 195 okresech a 3465 obcích poměr lokálního dluhu a HDP přesahuje sto procent, a dotyční tak budou mít se splácením problémy. Kdy? Už letos. V roce 2014 je totiž splatná třetina veškerých necentrálních dluhů.
To je nepříjemná zpráva hned z několika důvodů. Číňané si v posledních letech zvykli spoléhat ve věci dluhů na raketový ekonomický růst a s ním rostoucí daňové výnosy. Jenže loni růst zpomalil na 6,7 procenta (a to nebereme v potaz podezření, že Peking hodnoty růstu záměrně nadsazuje). A zároveň s tím logicky zpomalil i výběr daní: za rok 2012 zaznamenal jen sedmiprocentní růst, což je ve srovnání s celkovým tempem posledních 15 let stěží třetina.
Jinými slovy, zda Čína dluží hodně, nebo málo, závisí především na tom, jestli se jí podaří znovu urychlit, či alespoň udržet současnou míru ekonomického růstu. Logickým imperativem tedy je všechno podřídit růstu za každou cenu. K tomu připočtěte zmíněný fakt, že čím více ekonomické aktivity provincie vykážou, tím větší díl dostanou od Pekingu při daňovém vyrovnání. Původ opuštěné Eiffelovky, liduprázdného jihoanglického městečka i bavorské vísky tak začíná být o mnoho jasnější - na rozdíl od budoucnosti jejich majitelů.
Zda Čína dluží hodně, nebo málo, závisí především na tom, jestli se jí podaří znovu urychlit, či alespoň udržet současnou míru ekonomického růstu.
43 % HDP dosahuje současný dluh Číny při započtení dluhů provinčních vlád ve výši 17,9 bilionu jüanů. Ty však v oficiálních přehledech nefigurují, a Peking tak může tvrdit, že státní dluh činí pouze 16 až 17 % HDP.
Kolik dluží Číňané
Zadlužení centrální vlády v Pekingu
(r. 2012)
Rok Veřejný Dluh na Meziroční
dluh (USD) hlavu (USD) změna (v %)
2003 398,2 mld. 316,60 9,8
2004 445,4 mld. 352,54 11,8
2005 489,6 mld. 385,18 9,9
2006 542,6 mld. 425,02 10,8
2007 593,2 mld. 461,91 9,3
2008 630 mld. 488,44 6,2
2009 710,7 mld. 547,95 12,8
2010 846,6 mld. 648,34 19,1
2011 990,7 mld. 753,82 17,0
2012* 1,146 bil. 867,65 15,7
2013* 1,35 bil. 1014,65 17,7
2014* 1,552 bil. 1161,25 15,0
2015* 1,755 bil. 1307,84 13,1
Pozn.: *odhad
Zdroj: The Economist Intelligence Unit
UKLIDŇUJÍCÍ ČÍSLA
Poměr oficiálního veřejného dluhu Číny k HDP (v %)
O autorovi| Daniel Deyl * deyl@mf.cz
