Kdyby William Shakespeare žil v současnosti, mohl svou komedii Mnoho povyku pro nic napsat třeba o dění okolo čínských investic v Česku. Realita je taková, že největší plánované investice nabírají zpoždění nebo padly úplně, což je podle posledních zpráv případ plzeňské Škody Transportation.
Okrajový význam čínských investic je patrný i na makroekonomické úrovni. Podle údajů České národní banky k nám loni přiteklo 6,75 miliardy korun čínských investic, a jejich objem se tak zhruba zdvojnásobil na 13,4 miliardy. Pro srovnání: Japonské investice u nás dosahovaly ke konci loňského roku 37 miliard korun a korejské více než 72 miliard korun. Žádný mimořádný projekt, srovnatelný třeba s automobilkou Hyundai v Nošovicích, zatím Číňané u nás nerealizovali.
Navzdory tomu jezdí český prezident Miloš Zeman a další představitelé státu na opakované návštěvy nejčastěji do Pekingu a podle mnohých pozorovatelů se tam chovají až příliš servilně. Na západ od nás si přitom dávají stále větší pozor na to, co a proč čínští investoři kupují.
Politicky citlivé transakce
Máme tedy čínské investory vítat s pomyslnými vlajkami v ulicích, nebo je lepší takové transakce raději blokovat? Na tom se neshodli ani účastníci diskusního fóra, které se konalo v polovině listopadu v bývalém sídle Federálního shromáždění v Praze. Do role vítače se pasoval bývalý ministr zahraničí Jan Kohout, který dnes vede neziskový institut Nová hedvábná stezka. Politizace čínské expanze do světa českého byznysu je podle jeho slov chybná.
Zaujetí bývalých diplomatů Čínou přitom není výjimečný jev. Členem dozorčí rady české kanceláře investiční skupiny CEFC se na konci října stal Štefan Füle, který v letech 2010 až 2014 zastával post evropského komisaře odpovědného za rozšíření a sousedskou politiku. Naopak další účastník diskusního fóra, bývalý diplomat Petr Kolář, nyní pracující pro konzultační firmu Squire Patton Boggs, dával najevo svou skepsi k čínské investiční expanzi.
Kde je přínos pro Česko?:
CEFC a Penta chtějí koupit majitele Novy. Za více než 10 miliard korun
Názorově někde uprostřed je prezident Česko-čínského podnikatelského fóra Tomáš Hülle. „Nepochybně z Číny míří několik investic napříč celým světem, které jsou motivovány strategií čínské vlády spočívající ve velmocenské hře. Současně je však třeba dodat, že výrazná většina čínských investic politicko-strategicky motivovaná není. Jedná se standardní ekonomické transakce,“ říká Hülle.
Zatímco Číňané dnes mohou v Evropě koupit téměř cokoli, pronikání českých investorů na trh nejlidnatější země světa je obtížné. Uspět zde mohou jen ti nejsilnější, což je případ finanční skupiny Home Credit miliardáře Petra Kellnera. „Čínská média berou prostor k expanzi Home Creditu na tamním trhu jako odměnu za vstřícnou politiku české vlády k Číně,“ dodává sinoložka Olga Lomová.
CEFC spustila lavinu
Pokud se vydáme do historie, první známou čínskou investicí nebyla koupě již fungující firmy, ale výstavba na zelené louce. V závěru roku 2005 do Česka přišel výrobce televizorů Changhong, který postavil závod u středočeského Nymburka. Jedná se o typickou montovnu s minimální výší přidané hodnoty, která zaměstnává pouhých 160 lidí.
Další podobný čínský projekt – závod firmy Shanghai Maling na výrobu lančmítu v Hrobčicích na Teplicku – skončil loni bankrotem. Výrobní podnik koupil letos v červnu jiný čínský investor. Poté byl po dlouhé roky klid, přerušený až razantním vstupem investiční skupiny CEFC do Česka v září roku 2015.
Nejprve trocha kontextu. Skupina CEFC China Energy Company se zaměřuje hlavně na ropný byznys, v menší míře na bankovnictví. Před dvěma lety koupila 51procentní podíl v zahraniční divizi kazachstánské státní ropné společnosti KazMunajGaz a díky tomu ovládla největší ropnou rafinerii v Rumunsku. Letos na podzim investovala 9,1 miliardy dolarů do odkupu 14procentního podílu v ruské ropné společnosti Rosněfť.
Z tohoto pohledu působí podivně některé realizované nákupy na českém území. Pětihvězdičkové pražské hotely Mandarin Oriental a Le Palais, budova bývalé Živnobanky či fotbalový klub SK Slavia Praha dělají dojem „statusových“ investic. V principu je to podobné, jako když si začínající podnikatel nejdřív ze všeho pořídí vůz Audi A8 a nejdražší iPhone, aby na své obchodní partnery udělal dojem.
Zatím rekordní transakcí je odkup pražského kancelářského komplexu Florentinum dohodnutý v závěru loňského roku, který čínské investory vyšel na zhruba 7,5 miliardy korun. Další miliardy dali do letecké společnosti Travel Service, strojíren Žďas a cestovní agentury Invia. Jako největší omyl se ukazuje odkup společnosti Pivovary Lobkowicz Group. Podnik loni prodělal 106 milionů korun, přičemž tržby i výstav piva klesají.
Čekání na velkou rybu
Klíčovou investici skupiny CEFC v československém prostoru však má být akvizice polovičního podílu v J&T Finance Group, jejímž hlavním aktivem je J&T Banka zaměřená na bohatou klientelu. Stále platí, že zde Číňané vlastní jen necelých deset procent, zatímco po 45 procentech akcií drží Jozef Tkáč a Ivan Jakabovič.
Navýšení podílu CEFC oznámili účastníci transakce již v březnu loňského roku, stále však nemají v ruce souhlas všech regulátorů. Evropská centrální banka obchod posvětila letos v září, čeká se na souhlas České národní banky. Transakce bude mít podobu navýšení kapitálu. Posílená skupina J&T tak bude mít dostatek financí na další nákupy – včetně možného převzetí TV Nova, o kterém se na trhu spekuluje.
Uplynul rok od chvíle, kdy do českých médií pronikla zpráva, že se o největšího českého výrobce vlaků a tramvají Škoda Transportation ucházejí Číňané. Konkrétně China Railway Rolling Stock Corporation (CRRC), největší tamní výrobce kolejových vozidel. Údajně se jednalo o kupní ceně okolo 30 miliard korun, jenže jednání dospěla do slepé uličky.
Některé realizované nákupy na českém území, např. fotbalový klub SK Slavia Praha dělají dojem „statusových“ investic. Je to podobné, jako když si začínající podnikatel nejdřív ze všeho pořídí vůz Audi A8 a nejdražší iPhone, aby na své obchodní partnery udělal dojem.
CRRC prý požadovala od vlády záruky, že prodej plzeňské Škodovky do rukou tajemné investiční skupiny Appian v roce 2003 byl v pořádku. Na uvolněné místo nastoupil jiný zájemce, a sice firemní impérium miliardáře Daniela Křetínského (o transakci informoval týdeník Euro v čísle 45/2017). To však neznamená, že se Číňané nemohou vrátit do hry o Škodovku o pár let později.
Do třetice si připomeňme ještě převzetí řetězce hobbymarketů Mountfield. K podpisu dohody o prodeji 71,5 procenta akcií čínské Eurasia Development Group došlo loni v prosinci. Zakladatel a majoritní vlastník Mountfieldu Ivan Drbohlav se totiž rozhodl po 26 letech stáhnout ze světa byznysu. Transakce však ani téměř po roce od podpisu není dotažena do konce.
Zdá se, že podobně jako Češi kupují ve zmíněném řetězci na splátky bazény a sekačky, tak Číňané koupili na splátky Mountfield. „Na základě podepsané kupní smlouvy z prosince 2016 probíhají platby přesně podle splátkového kalendáře. K úplnému zaplacení celkové částky dojde koncem roku 2020,“ odpověděla tisková mluvčí Mountfieldu Kateřina Böhmová.
Regulovat: ano, nebo ne?
Méně známá je transakce z počátku loňského roku, kdy China-CEE Fund spjatý s čínskou exportní bankou ovládl firemní skupinu Energy 21. Ta vlastní druhé největší portfolio solárních elektráren v Česku o celkovém výkonu 61 megawattů. V daném případě se jednalo o „nenápadnou“ transakci, kdy se čínský investor skryl za schránku registrovanou na Kypru.
Podle sinoložky Olgy Lomové je jisté riziko v tom, že většina velkých čínských firem, které expandují v zahraničí, je nějakým způsobem provázána se státními strukturami. Vyplatí se proto ostražitost hlavně u technologických podniků. „Srovnání s Koreou, Japonskem nebo Tchaj-wanem pokulhává v tom, že tamní firmy jsou stoprocentně soukromé a mají zájem čistě ekonomický,“ dodává Lomová.
Šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker v září navrhl nová pravidla, která by členským zemím umožnila sporné akvizice technologicky inovativních a strategicky důležitých podniků blokovat. Prosazení této novinky však naráží na odpor části evropských zemí, které čínské peníze vítají s otevřenou náručí. Nejhlasitějšími odpůrci takové regulace jsou Maďaři a Řekové.
Přečtěte si také:
