Protože vládní reformy podle očekávání podlomí domácí poptávku, bude Česko na svém exportu stále závislejší. Vláda tedy vytipovala „prioritní země“, samozřejmě i Čínu, do nichž by měly české firmy se státní pomocí pronikat. Premiér Nečas by se přitom rád obešel bez „německého prostředníka“.
Foto: Profimedia.cz
Nápad je to výborný, ale – jak se dnes říká nemožnostem – ambiciózní. Když se v prvním únorovém týdnu náš největší „prostředník“ (zastoupený Angelou Merkelovou) rozjel do Číny, evropské firmy kvílely nad omezeními, jimž jsou vystaveny na čínském trhu. Nejsou to trpaslíci, kterým je úzko. Leč Petr Nečas věří, že v Číně se prosadí české firmy střední, ba i malé.
Šokující velký hráč
Když v srpnu 2010 koupila čínská automobilka Geely švédské Volvo, mnozí byli překvapeni, jakým „velkým hráčem“ se Čína stala v automobilovém průmyslu. Evropští výrobci, kteří produkují v Číně, udělali kyselé obličeje z jiného důvodu. Jim je totiž podobná transakce zakázaná. Čínský trh je sice otevřen zahraničním výrobcům, ale ti se musí vždy spojit s čínským partnerem, který má navíc v podniku poslední slovo. Povinnost kapitálového vstupu do Číny jen prostřednictvím smíšených společností se – kromě automobilek – vztahuje na řadu dalších odvětví (bankovnictví, chemický průmysl, telekomunikace). V Evropě jsou naopak tato odvětví bez překážek otevřena Číňanům. Evropská obchodní komora v Číně (EUCCC, European Union Chamber of Commerce in China) má už slušný štos stížností na růst překážek pro evropské podnikání, které Peking neustále klade.
Ve prospěch Pekingu zrovna nemluví ani katastrofální záležitost firmy China Overseas Engineering Group Co. Ltd. (COVEC), prvního čínského podniku, který v Evropě vyhrál veřejnou soutěž na stavbu dálnice. Společnost COVEC měla postavit 50 kilometrů dálnice z Varšavy do Německa. Lehce vyhrála tendr díky ceně o 50 procent nižší, než nabízeli její konkurenti. Krátce po zahájení prací však došly peníze, staveniště bylo opuštěno a polská vláda po zrušení smlouvy začala urputně vymáhat náhradu škody.
Generální sekretář EUCCC Dirk Moens k tomu řekl: „Doopravdy šokující na tom všem není naprosté selhání této smlouvy, ale skutečnost, že čínské firmy mají přístup k veřejným zakázkám v Evropě, zatímco Čína zadávání veřejných zakázek evropským společnostem znemožňuje.“
Dračí pravda
Čistě technicky vzato, Čína má „pravdu“. Když totiž v roce 2001 přistoupila ke Světové obchodní organizaci (WTO), plné otevření svých veřejných zakázek v dodatku vyloučila. Svět se však mění. Dnes představují veřejné zakázky v Číně 760 miliard eur ročně čili 20 procent tamního HDP. V řadě odvětví, například v telekomunikacích, jsou čínské firmy (Huawei) lídry na trhu. Chtít po Evropanech, aby si na tak tučné sousto nechali zajít chuť, se téměř rovná výsměchu ženevské konvenci proti mučení.
Také globální dravost čínské ekonomiky výrazně stoupla, stěžují si evropské podnikatelské kruhy. Říše středu skrytá za Velkou zdí zároveň těží z otevřenosti evropských trhů, do nichž se její kapitál vsakuje bez omezení. Čínská státní společnost Three Gorges (tedy Tři soutěsky podle slavné a ekologicky katastrofální čínské přehrady) koupila v prosinci 21 procent portugalské energetické společnosti Energias de Portugal za 2,7 miliardy eur. A vzápětí – minulý měsíc – získal čínský suverénní fond ve Velké Británii devět procent vodárenské společnosti Thames Water za 600 milionů eur.
Lekce z Orwella
Ačkoli Čína dodržuje literu svého specifického právního postavení ve WTO, s naplňováním „ducha“ světového byznysu je to už horší. A už vůbec nelze mluvit o slušné diplomacii, která stojí a padá se zásadou reciprocity. Angela Merkelová tentokrát tedy v Pekingu pominula svobodu Tibeťanů a čínských disidentů, zato však požádala, aby se „pravidlo vzájemnosti stalo normou“.
Současně začal pálit z těžkých kusů i Brusel: Karel De Gucht, komisař pro obchod Evropské unie, jen tak mimochodem utrousil, že pracuje na návrhu zákona, který zakáže už od března přístup čínských firem k lukrativním zakázkám EU. Pokud se Čína neotevře… De Gucht pouze „nesuchařil“ s paragrafy, nýbrž svalnatou rétorikou také odsoudil „nacionalismus obchodních praktik“, „masivní dotace“ a „touhu udržovat surovinový monopol“.
Rozjíždí se složitá obchodní válka, zvláště kolem 17 vzácných surovin, které jsou nezbytné v elektronickém průmyslu a z nichž 95 procenty disponuje Čína. Dirk Moens to formuloval diplomaticky: „Jelikož jsou čínské firmy přitahovány Evropou, musí být možné přesvědčit Peking“ (aby eurofirmám přitahovaným Čínou neordinoval antikoncepci).
Co si budeme povídat? Jde tu a nadále půjde o zisky a tvrdý – velmi tvrdý – konkurenční boj, který je z nějakého záhadného důvodu nazýván přitažlivostí. Ale z darwinovského boje o život nakonec nelze vypreparovat sex, předávající geny dalším generacím, a ze sexu nezbytnou apetenci, tedy přitažlivost. Tak jako z Orwella nemůžeme vystřihnout smutné konstatování, že „válka je mír“, z našeho nynějšího světa neodpářeme jeho krevní oběh: spojení globálních trhů a velkých čínských zdí.
