Skokové zvýšení ohlášených investic čínské skupiny CEFC do pestrého spektra projektů, z nichž ty objemově nejvýznamnější ještě nebyly realizovány, je jistě významné pro české partnery ve firmách, kam čínští investoři vstupují, ale makroekonomicky jde o marginální záležitost, jakkoli jde o mediálně vděčné téma. Údajně dosud CEFC proinvestovaných 20 miliard jsou sice velké peníze, ale pořád jde ve srovnání s celkovým kumulovaným objemem zahraničních investic u nás o číslo, které začíná za desetinnou čárkou.
Ale hlavně - vstup do existujícího byznysu prostřednictvím odkupu majetkové účasti se samozřejmě promítne v platební bilanci, ale v první iteraci nemá valný dopad na ekonomický růst. To platí pro akvizice zahraničních investorů v Česku obecně, přitom jedním z axiomů české polistopadové hospodářské politiky je princip „národního zacházení“. Zahraniční investory zkrátka nediskriminujeme, což má pro zemi, která byly po desetiletí hrubě podkapitalizovaná, jasnou logiku.
Konstatování, že nákup historické budovy Živnobanky na hlavní pražské obchodní ulici Na Příkopech, stejně tak jako pivovaru, fotbalového klubu nebo letecké společnosti zahraničním subjektem sám o sobě nezvedne český HDP, není ani zastřená protičínská propaganda, ani nacionalistický výkřik, ale právě jen to ekonomické konstatování.
Počáteční příliv kapitálu je vystřídán odlivem volného peněžního toku, který dané aktivum vytváří, do zahraničí
Vstup zahraničního investora do existujícího byznysu se může (ale nemusí) promítnout do zvýšené tvorby fixního či nehmotného kapitálu (rozšíření kapacit, výstavba, nákup licence, patentů, know-how), do nových pracovních příležitostí nebo do zvýšení čistého vývozu - pak to samozřejmě znamená přírůstek českého HDP. Klasickým příkladem je vstup koncernu VW do mladoboleslavské škodovky.
Opakem je akvizice existující fungující firmy, do níž se nijak zvlášť „nešahá“ a její byznys se nerozšiřuje: celý efekt spočívá ve zvýšení poptávky po tuzemských aktivech, zvýšení jejich hodnoty a likvidity na daném trhu. Počáteční příliv kapitálu je následně vystřídán odlivem volného peněžního toku, který dané aktivum vytváří, do zahraničí. Ani na tom není nic špatného, ale rozdíl v tom vidí každý.
Je ovšem víc než jen trochu ironické, že zatím poslední velkou ohlášenou čínskou akvizicí je nákup druhé největší české solární skupiny Energy 21 (34 fotovoltaických elektráren) fondem China-CEE Fund, založeným China EXIM Bank. Žert spočívá v tom, že Čína způsobila masivním vzestupem nabídky tam vyráběných fotovoltaických panelů pokles jejich cen. Ten se při daných feed-in tarifech v Česku promítl do prudkého zvýšení rentability investic do fotovoltaiky, což investorům neuniklo. Jelikož české úřady reagovaly na prudký nárůst instalovaných kapacit snížením tarifu s rychlostí sumce plovoucího v aspiku, vyrojilo se tady do konce roku 2010 solárních parků jako hub po dešti.
Výsledkem je dodnes makroekonomicky bolestivý příspěvek na obnovitelné zdroje, překračující ekvivalent jednoho procenta HDP ročně, asi nejčistší příklad „deadweight loss“ způsobeného zřejmě numizmaticky motivovaným regulatorním selháním v Česku za mnoho let. A pěkný kousek cash-flow plynoucího z tohohle českého nákladu mrtvé váhy si teď Číňané kupují. To dokonalé načasování a ten svérázný smysl pro humor - zkrátka hezká příprava na příjezd císaře.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Řešení migrační krize? Když se chce, tak to jde
