Stavební spoření
Parlament minulý týden schválil v prvním čtení snížení státní podpory stavebního spoření. Shodou náhod den poté prezentovala analytická společnost Next Finance ve spolupráci s Českomoravskou stavební spořitelnou studii s názvem Efekty stavebního spoření pro stát a společnost. Výpočty přinášejí velmi zajímavé výsledky. Jenže čísla, na kterých studie stojí, je třeba brát s rezervou.
Miliarda sem, miliarda tam
Materiál, který má ukázat pozitivní vliv státní podpory stavebního spoření na ekonomiku, vypracoval hlavní ekonom Next Finance Vladimír Pikora. Ze studie vyplývá například to, že jedna miliarda státní podpory stavebního spoření podpoří vznik zhruba 251 pracovních míst v oblasti stavebnictví a přinese do státního rozpočtu příjem ve výši 1,1 miliardy korun na vybrané dani z přidané hodnoty (DPH).
Tyto výpočty ale vznikly pouhým porovnáním vývoje příjmů státního rozpočtu v oblasti daně z přidané hodnoty, počtu zaměstnaných lidí ve stavebním sektoru a vyplacenou státní podporou klientům stavebních spořitelen. Tedy aniž by zohlednily další vlivy, které v reálné ekonomice nelze opomíjet. Je proto namístě otázka, zda by oněch 251 pracovních míst nevzniklo i bez stavební podpory anebo zda by zmiňovaná miliarda nepřiplula do státního rozpočtu tak jako tak.
Nelze totiž zpochybnit argument, že na tvorbu pracovních míst ve stavebnictví nemá vliv pouze státem podporované stavební spoření nebo že zvýšení výběru DPH nemohla způsobit jen státní podpora stavebního spoření.
Švejnar a spol.
Pikorova studie navíc není jediným materiálem, který se dotýká stavebního spoření a přináší poměrně zásadní závěry. Letos v květnu vznikla studie zahrnující nejen stavební spoření s názvem Jak inteligentně reformovat veřejné finance. Zpracoval ji institut CERGE-EI spolu s Institutem pro demokracii a ekonomickou analýzu. Spoluautorem materiálu je i ekonom Jan Švejnar. V tomto případě sice nejde o obhajobu stavebního spoření, ale poměrně ostrou kritiku, nicméně i tentokrát je nutné některá data relativizovat. Jde především o tvrzení, že stavební spoření využívají zejména lidé se středními a vyššími příjmy. To je častý argument těch, kdo volají po zrušení či seškrtání státem podporovaného spoření.
Autoři materiálu použili pro podložení zmíněného tvrzení graf, který ukazuje, jaký je v jednotlivých příjmových skupinách Čechů podíl majitelů stavebního spoření. Z grafu vyplývá, že zatímco mezi lidmi vydělávajícími od třiceti do sedmdesáti tisíc hrubého měsíčně je majitelů stavebního spoření okolo sedmdesáti procent, u těch s měsíčním příjmem mezi deseti a dvaceti tisíci činí tento podíl jen šestatřicet procent, a u lidí s příjmem do deseti tisíc dokonce pouze šestnáct procent.
Z toho ovšem nelze vyvozovat, že produkt využívají hlavně bohatí. Autoři studie totiž zapomněli zmínit, že lidí z příjmem do deseti tisíc měsíčně je v Česku dle dat ČSÚ přes dva miliony a těch, kteří berou deset až dvacet tisíc, 1,6 milionu. Naopak lidí s měsíčními příjmy přes třicet tisíc je dle ČSÚ jen asi 73 tisíc. Při přepočtu na čísla ze Švejnarovy studie proto vychází, že majitelů stavebního spoření s příjmem do dvaceti tisíc je 960 tisíc a těch s příjmem nad třicet tisíc je pouze 45 tisíc. Není tudíž pravda, že podporu ze stavebního spoření berou hlavně bohatí.
Lepší čísla, prosím Hájit stavební spoření a diskutovat o jeho přínosech je správné, neboť v souvislosti s přístupem některých politiků lze mnohdy nabýt dojmu, že bez seškrtání státní podpory stavebního spoření naše země zbankrotuje. Na druhou stranu je zase zcela relevantní snaha osekat výdaje právě i pomocí omezení státní podpory stavebního spoření. Česká republika žila dlouhá léta nad poměry a nyní musí své dluhy chtě nechtě splácet. Argumentovat tak zásadními závěry, které se objevují v Pikorově i Švejnarově studii, by se však mělo velmi citlivě. Ani v Česku se nelze bezstarostně spoléhat na to, že novináři budou bez problémů papouškovat atraktivní čísla, aniž by se ptali, jak se k nim vlastně došlo.