Dlouho před vznikem společné západoevropské měny eura, už v roce 1996, začala německá vláda vydávat miliony marek na propagační kampaň, jejímž cílem bylo oslabit lásku občanů k marce. Silná a stabilní západní marka se totiž v poválečném období stala nejen symbolem, ale hlavně reálným výrazem úspěšné cesty z trosek do světa prosperity, takže západní Němci k ní velmi přilnuli.
Bylo by dobré, kdybychom podobným obdobím úcty k vlastní měně prošli alespoň krátce i my. Podle všeho nám to ale nebude dopřáno. Ještě jsme se ani nenaučili svobodně, a tudíž i odpovědně korunu v ruce obracet a už uvažujeme o jejím nahrazení eurem, alespoň podle občasných výroků hlavního strážce měny, guvernéra České národní banky Josefa Tošovského. A to máme do Evropské unie, neřku do její společné měnové části, ještě pěkně dlouhou cestu. Své mnohdy zcela odlišné názory na optimální kurs koruny nám sděluje jak vláda, tak centrální banka i analytici z komerčních finančních institucí.
Premiér Miloš Zeman zřejmě chápe hospodářství a měnovou politiku jako politický ping pong. Letos 9. března byla koruna na 19,20 za marku, ale premiér ji hnal slovně níž na 19,50. O něco později, 23. června, označil za její realistický kurs úroveň 18,90 za marku, protože se mu to prostě hodilo do záměru utratit 40 miliard korun za prodej ČSOB a vypůjčit si prostřednictvím emise dluhopisů v cizí měně dalších 70 miliard korun. Zeman na jedné straně říká, že je třeba dostat do země zahraniční kapitál, a to i s pomocí vládních investičních pobídek pro investory. Na druhé straně tyto investory pořád znervózňuje útoky proti dezinflaci, rozpočtovým schodkem a neschopností domluvit se s centrální bankou na koordinaci hospodářské a měnové politiky. Se svým kumpánem Václavem Klausem se shoduje, že o obsazení rozhodujících funkcí v ČNB by neměl rozhodovat prezident republiky, ale politické strany.
O mnoho lépe si však ve vztahu ke koruně nestojí při kritickém pohledu ani Česká národní banka. Ta se upjala na cíl v podobě čisté inflace, která je ale pořád někde mnohem níž, než by podle ČNB vlastně měla být. Když člověk porovná výroky jednotlivých členů bankovní rady za několik posledních měsíců, má dojem, že se vedení centrální banky vlastně nikdy nesešlo. Téměř každodenní debata v tisku, zda ČNB v dalším týdnu sníží nebo nesníží svou klíčovou sazbu, anebo zda bude či nebude intervenovat na devizovém trhu, je už natolik otravná a nudná, že si člověk skoro říká - čert ji vem, tu zpropadenou korunu!
Co s tím? V prvé řadě bychom asi měli vzít na vědomí, že kurs národní měny v ekonomice našeho typu se ani zbla neřídí přírůstky, respektive poklesy, hrubého domácího produktu. Že korunu občas mohou postihnout z Prahy těžko předvídatelné globální finanční větry, to už jsme pochopili. Nízká inflace - a tu teď máme - měnu objektivně stabilizuje. Nedávná zkušenost rovněž říká, že v nynějších českých podmínkách nemusí s kursem měny zamávat ani pokles úrokových sazeb o polovinu. Obchodní bilance a potažmo i běžný účet platební bilance se vyvíjejí dobře, to jest ve prospěch silné koruny. Rozhodující vliv stejným směrem nyní ale zřejmě má privatizace ČSOB a vůbec potěšitelný příliv zahraničních investic nejen v rámci vládních pobídek.
Někteří finančníci se domnívají, že neustálý zmatek kolem koruny a hospodářské i měnové politiky může být velmi nebezpečný. Když centrální banka za těchto podmínek půjde se svou sazbou ještě tak o půl bodu dolů, lidé zřejmě vyvedou své vklady z korunových na dolarové účty, protože se jim to bude zdát bezpečnější a výhodnější. Vztah Němců k marce se utvářel na pozadí prosperity. Vztah Čechů ke koruně formuje úpadek národní ekonomiky i politiky.
